Přesně před deseti lety, koncem léta 2009, jsem se toulal Manětínskem, svým oblíbeným pustým krajem. Spal jsem poprvé sám venku v kukuřičném poli kousek od Plas a ráno mne tam vzbudila divoká prasata. Ve dne jsem se pak svlékl a ležel nahý u jednoho z náhodných rybníků. Četl jsem Okamžik Sørena Kierkegaarda (Kalich, Praha 2005), knihu tak podmanivou a radikální, že navždy změnila můj pohled na křesťanství.

Nejsilněji mi ale vtiskla toto:

Všude, kde vpravdě má nastat vážnost, je zákon: buď – anebo; buď mám vážně s věcí co činit, jsem k tomu povolán a bezpodmínečně ochoten odvážit se rozhodného činu, anebo, není-li toho u mne, je vážností toto: vůbec se tím nezabývat.

Protože nejzrádnější je „chtít být tak trochu při tom, tak srdečně trošinku, žvatlat o tom“ a „ztížit věc tomu, kdo ten úkol skutečně má“. Kierkegaard je oním filosofem, který vynalezl existencialismus jako odpověď – ne, odpověď není to pravé, to je málo, vynalezl ho jako příkaz k osobnímu činu. Každý člověk má možnost vážnosti tak nesmírné, že jí může pohnout světem. Je otázkou čistoty jeho srdce, jestli tuto výzvu rozpozná, přijme a zvládne. A pak když vystoupí vážný člověk a řekne, jak to je – pak je Okamžik.

Kierkegaard obrací významy slov dospělost a dětství. Dospělý není totiž podle Kierkegaarda ten, kdo svoji vážnost odložil, přesunul ji na své potomky, kdo své ideály, kdo své srdce zradil ve prospěch „dospění“, které znamená v lidovém chápání „zmoudření“, tedy pochopení toho, že nezměním nic, smíření se se světem, jaký je. Jeho výzva zní: nezmoudřete! Pravá dospělost je tu odvahou dítěte, jak to píše Rosa Luxemburgová, říkat nahlas, co se děje.

Dočetl jsem teď knížku Gretiných projevů – mluvím o knize Grety Thunbergové: No One Is Too Small to Make a Difference (Penguin Random House, Londýn 2019) – a chci úplně ze všeho nejdřív napsat, že je mnohem silnější, než jsem si myslel, že bude. Její logika je strašně jednoduchá a samozřejmá. Tak přímočaře začínal a uspěl neoliberalismus. Je to nový rozum.

Greta Thunbergová říká vlastně jedno: udělejte už konečně to, co víte, že máte udělat. Není vědkyní, aby se zabývala detaily klimatické krize, ostatně jsou stokrát známy. Není političkou, nechce kandidovat, nechce organizovat, institucionalizovat, nenavrhuje řešení a ani nemusí. Od toho jsou tu politici již zvolení, nechce je ohrozit ani nahradit, netvoří jim opozici. Její názory nejsou překvapivé, čím září, je až candidovská přímost. Je výzvou.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit. Konec diskusím, Kierkegaard by řekl žvástům, je čas jednat. Požaduje přestat snižovat emise a začít je rušit, dokonce říká přímo: skutečnost, že stále mluvíme o snižování emisí namísto o jejich eliminování, je možná největší překážkou obratu. Ne tedy snížit emise na polovinu, ale úplně se jich zbavit. Jak to udělat, mají poradit vědci a provést politici. A Západ, dodává Greta pokaždé, když k tomuto místu ve svých projevech přijde, musí udělat víc, protože i ostatní země mají právo na část rozvoje a z něj plynoucího blahobytu, který si dopřáváme my. Ví, že bez celosvětového partnerství se nestane nic.

Tomu postupu okamžitě začít, třeba i bez přesné představy o tom, jakým způsobem a jak bude přesně vypadat výsledek, říká Greta „cathedral thinking“ – katedrální myšlení, myšlení stavitelů katedrál, jelikož i oni začínali své stavby, aniž měli přesnou představu o konečném celku.

Šestnáctiletá Greta Thunbergová je dnes už celosvětové známá švédská klimatická aktivistka. Knížka je tenkým výborem jejích projevů na velkých fórech Evropského či britského parlamentu, před klimatickou komisí OSN nebo na setkání světových obchodníků v Davosu. Lidem vrtá hlavou, jak se tam dostala? Jak to, že ji tam pustili? Proč ji někdo poslouchá? Není divná? Postižená? Kdo jí píše projevy, kdo ji platí, kdo ji řídí? Nejspíš ten, kdo ji platí, zní hlas.

Ona odpovídá ve svých jednoduchých projevech opět přímo. Chtěla jsem něco udělat a nikdo nechtěl jít se mnou, tak jsem šla sama. Šla a sedla si před švédský parlament s výzvou: Začněte okamžitě řešit klima. Svým činem, jehož dosah jistě zesílil její věk a schopnost přesně formulovat, strhla k protestům lidi svého věku v mnoha částech světa. Inspirovala hnutí Fridays for Future i Extinction Rebellion, obě už aktivní i u nás. Vyvolala senzaci, nijak se v ní však nehřeje, zůstává velmi střízlivá, stručná, až chladná – vážná, řekl by Kierkegaard – a tím budí zájem mladých a respekt mnoha vlivných. Do parlamentů i na uzavřené dýchánky byznysmenů jí otevřela dveře média, když o ní nedokázala nepsat. Říkám záměrně nedokázala, protože o klimatu nepsat dokáží. Vyvolala tím ovšem právě i skepsi a, jak sama píše, obrovskou vlnu nenávisti. Tvrdí, že s ní počítala, a tváří se u toho odhodlaně.

Napsal jsem to výše a řeknu to znovu: knížka jejích projevů je určena zejména vám, kdo odmítáte, váháte, nevěříte. Váš vlastní život vás naučil – dovolili jste mu to –, že síla přesvědčení, nezvratnost důkazů, pádnost argumentů, výmluvnost, vytrvalost a už vůbec ne dobré úmysly, zkrátka že nic z toho nefunguje. Že svět je lidskou energií nezměnitelný, že se mění jen svým vlastním samopohybem a nemá smysl se do jeho proměny ani pouštět, protože se to krutě vymstí. V tom je Gretino poselství znovu po mnoha letech absolutní: nechme všeho a všechno změňme. Protože mohu já, můžete také, i když jste už nedoufali.

Samozřejmě že se může nestát nic. Může se to nestát i tou nejobvyklejší formou, totiž, že se udělá aspoň něco. Část lidí se uklidní, část odpadne, část zestárne, zbohatne, část rozdělí debata o tom, zda se udělalo dost, či nikoli. Greta Thunbergová, ačkoli neudělala nic víc, než že výzvu k činu ve prospěch záchrany klimatu přijala absolutně, právě tím vytvořila prostor pro nový rozum, pro novou logiku. Tak nastává… Okamžik. Stydím se, že jsem kdy pochyboval, že přijde.