08_SA_ESEJ-Stropnicky-obalka
Michel Houellebecq
Matěj Stropnický

Jenomže svět je plný naděje

A tak je tento román Michela Houellebecqa sice plný pro něj obvyklého požitkářství v jídle, pití i sexu, detailně popisovaného včetně jídelních lístků v restauracích, počtu a značek vypitých lahví a jednotlivých poloh souloží, zároveň však nic z toho nevede k útěše z marnosti života.

Esejistika – Esej
Z čísla 8/2019

Co zbylo na světě ze zemědělství, zbylo povětšinou ve Francii. Ta země si jako žádná jiná, snad coby podmínku aristokratické francouzské kuchyně, stále vždy a znovu vybojovává na globalizaci souhlas s výjimkou pro svůj místní sýr a místní šunku a místní víno a místní všechno, pro něž nikdy nezačala tak docela platit mechanizace, industrializace ani velkovýroba, dávno už temně běžná v ostatním normalizovaném potravinářství.

Francouzský zemědělec se dnes liší od ostatního zemědělce podstatněji, než se od ostatních odlišují francouzští spisovatelé, politici, francouzské korporace a média nebo lékaři a učitelé. On neprožil Steinbeckovy Hrozny hněvu. Jemu hospodářská krize a násilné vyvlastnění kapitálem třicátých let nevzaly tu malou půdní výměru, dobrou tak k obživě jeho vlastní rodiny, a vzápětí domov, nevyhnaly ho do měst, nedonutily ho prodávat sebe sama jako pracovní sílu. On nezná osud ostatního zemědělce Západu. On ale neprožil ani Jasného Všechny dobré rodáky. Nezná ani nucené vyvlastnění plánem, sjednocení samostatných sedláků jako prostředek výkonnějšího hospodaření, nezná křivdu odnětí dědičných hrud a rozorání hraničních mezí stvrzující jeho nevratnost; nezná marnost pohledu na zplanělou, zaplevelenou a chemií zmrtvělou půdu zatíženou těžbou nadivoko. On nezná ani osud ostatního zemědělce východního. Francouzský zemědělec je relikvie, relikvie světa včerejška. A tak nám francouzské potraviny chutnají jako žádné jiné.

 

Zbavte mne mě!

Stárnoucí Florent-Claude Labrouste je v novém románu Michela Houellebecqa Serotonin (Paris, Flammarion, 2019) hrdinou putujícím po francouzském venkově a zejména po Normandii jako zemědělský inženýr, člověk z města. Žádného hrdinství se raději nedopouští, hledá lásku a pozoruje úpadek. To stárnoucí je dobré upřesnit: není mu ještě padesát, nic ale nedokázal, nikoho trvale nezaujal, sám se nenechal zaujmout dost silně, opouštěl snadno, vydělával, aniž měl dobrý důvod utrácet, a tím vším se cítí být starý, unavený a znuděný. Je to cynik, žádná víra mu nevydržela, protože o každé raději pochyboval. Pochybujeme-li o každém ideálu příliš důsledně, vždy nutně objevíme jeho vnitřní rozpornost a z pohodlnosti jej odkládáme jako něco, co nestojí za námahu. Tak dlouho a s čím dál větší lehkomyslností, až zůstane jenom vlastní já. Tam ještě Florent není, ještě chce milovat.

Jako mladšího čtenáře se mne vždy nepříjemně dotýkala svojí oplzlostí stárnoucí vášeň v románech Milana Kundery, častý prvek jeho psaní už v šedesátých letech, v Žertu nebo ve Směšných láskách třeba. Dnes už mi nepřijde stárnoucí oplzlé svojí necudností a zkrabatělým tělem, neboť láska, včetně té tělesné, není nijak vyhrazena mladému tělu, nebo snad dokonce jen tělu krásnému. Ono stárnoucí spočívá v něčem jiném než v uvadlosti: Kundera i Houellebecq volí stárnoucí hrdiny tehdy, chtějí-li ukázat jejich zestárlá srdce.

Florent cestuje Francií v určité retrospektivě minulých dvou či tří desetiletí a potkává své minulé lásky. Hledá je znovu jako ztracený, uplynulý čas. Znovu prožívá jednotlivá vzplanutí, po nichž nikdy nenásleduje zklamání, konflikt nebo objev něčeho, ale vždy jen únava a otupělost. Jeho zaujetí, zájem o všechno klesá. Přitom vydělá dost peněz, sám vícekrát vědomě poznamenává, že vydělá víc, než potřebuje. To je jeho žal, jeho deprese, jeho smutek z nenaplněného života, ze života v dostatku a zároveň v prázdnotě. A stále se stupňuje. Ten okamžik v jeho životě, kdy navštíví lékaře, aby mu předepsal silná antidepresiva, je formální zlom: přiznání porážky – nedokázal jsem se sebou žít takovým, jakým jsem se stvořil. Zbavte mne mě!

 

Ten boj nemůžete vyhrát

Serotonin je látka, kterou vylučuje naše tělo při pocitech štěstí. Vnitřního uspokojení. To je ta dobrá nálada, opak nálady blbé. Captorix je v románu silné antidepresivum, které lékař Florentovi předepíše. Už se ho nikdy nezbaví, ba nedokáže ho ani jednorázově vysadit, ani snížit dávkování. Captorix umrtvuje i Florentovo tělo, jeho touhu. To je cena za nevnímání, za nepřipouštění si nijakosti vlastního života. Houellebecq o tom léku v pilulích nechává Florenta říct:

Netvoří, neproměňuje; vykládá. […] Poskytuje životu nový výklad – chudší, umělejší, a nastoluje určitý řád. Neposkytuje žádnou formu štěstí ani úlevy, jeho účinky jsou jiného druhu: přeměňuje život ve sled formalit, vytváří klam. Tím pomáhá člověku žít, nebo aspoň neumřít – po určitou dobu.

Hluboko prosáklou marností, nesnesitelnou zbytečností bytí liší se Houellebecqův stárnoucí hrdina od stárnoucích hrdinů Kunderových. Kunderovým mužům vždy ještě stojí. Florent vymění, obětuje své mužství za možnost pozorovat nezúčastněně.

Přesto je schopen citu, potřebuje a hledá cit, ani tak není jeho ochablost dokonalá. Částečně se spokojuje s city uplynulými, několikrát Houellebecq nechá Florenta vyslovit ohlas mládí jako času dokořán otevřeného světa, s jehož tehdejšími přáteli se neradi vídáme, aby nám svou samotnou přítomností nepřipomínali tehdejší naděje a plány, z nichž sešlo a které se nenaplnily. Florent zůstal tím majitelem papírnictví jako Hlubina v Měsíci nad řekou. Přece se ale vydá za přítelem do Normandie, který žije v rostoucím osamocení na starém rodovém sídle a postaru i hospodaří.

V náhlé hořké euforii popíše Florent příteli Aymericovi, co jej, a s ním také ostatní zemědělce, už i ty francouzské, čeká: je vás stále ještě moc, i když vaše počty poklesly a vlastně stále klesají, neviditelně, jeden po druhém odcházíte, aniž si toho kdokoli povšimne, přesto je vás pořád dvakrát či třikrát víc než v Holandsku nebo v Dánsku. A teprve až budete svými počty – bez podpory, bez ochrany, bez cel a dotací – konečně na stejných počtech v poměru k celku populace jako ve zbytku Evropy a industrializovaného světa, teprve pak se utkáte s konečným soupeřem: se světovým trhem v boji, který nemůžete vyhrát. Florent byl mnohokrát jednat jménem svého ministerstva u evropských institucí v Bruselu a ví, že jakýkoli odpor proti dalšímu uvolňování volného trhu je marný. Florentova uznávaná odbornost a z ní plynoucí snadná obživa se reprodukují právě tím, že postupně přitakal silnější straně a že také on vší svou vemlouvavostí na svém omezeném úseku odstraňuje volnému trhu z cesty překážky, protože „čísly mi to sedí“.

Tento spor se netýká jen zemědělců, byť ve Francii je léta jejich odpor vidět nejpatrněji. Je v něm zhutněn rozpor mezi tvrdým a stále se opakujícím, ovšem jen na svůj účet žijícím světem venkova a lhostejným, marnotratným a pohodlným životem měst, v nichž se žije z práce, která není vidět. Města, vlastně už i v malém města globální, fungují způsobem, kterému nelze porozumět, přediva vztahů jsou tak četná, navzájem provázaná, přerušující se a zas se obnovující, řízená těžko popsatelnými zákonitostmi a s obyvateli, jejichž zájmy jsou tak protichůdné, ale v úhrnu bohatě uspokojované ze zdrojů ležících někde jinde, mimo ně, že si jejich mizení obyvatelé měst ani nemohou uvědomovat jako něco konkrétního. Život v nich zbavuje odpovědnosti.

V pozoruhodném filmu Brexit (2019) režiséra Tobyho Haynese, který lze shlédnout například na Netflixu, je několik scén, v nichž je zobrazena variantní podoba tohoto konfliktu. Oba kampaňové týmy, Remain (pro setrvání v EU) i Leave (pro odchod z EU), se setkají s lidmi, jimž se skvělé úspěchy globalizace vyhnuly. Tým Leave příznačně u nich v bytě, tým Remain příznačně v rámci focus group (skupinová diskuse – pozn. red.). Oba se dozvědí totéž: za posledních třicet let se v životech těch lidí navzdory rostoucím ekonomikám, sjednocující se Evropě, pokroku ve vědě a v technice, propojování světa a jeho největších proměn za nejkratší dobu v dějinách nezměnilo nic. Jako by kolem letěl vlak plný smějících se lidí, který projíždí venkovskými zastávkami bez přibrzdění, lidé na polích se za ním otáčejí a ve středně velkých městech na nádražích netrpělivě očekávají za ním se loudající osobák. Ti lidé z týmu Remain se tohle, taktéž příznačně, dozvědí až v jedné ze závěrečných scén filmu. Tam někde, v hloubce tohoto pocitu, ne v zášti vůči migrantům či čemukoli jinému, se tvoří většina pro odchod Británie z Evropské unie; a taková většina může vzniknout v každé unijní zemi, tedy i u nás. Ostatně hnutí žlutých vest, jakkoli má jiný sociální základ, jiné požadavky a užívá jiné prostředky k jejich dosažení než francouzští zemědělci, vzniká z téhož odložení, z téhož pocitu, že se jich úspěchy světa přestaly týkat, ba že je dokonce ohrožují.

 

Marnost nad marnost?

Podle Petra Druláka a jeho článku „Únik ze zajetí nudy a utrpení“ v Salonu deníku Právo (20. března 2019) Michel Houellebecq ve svém románu žádné žluté vesty nepředpovídá, ačkoliv o tom jinak spekulují četná média. Domnívá se dokonce, že nejpodstatnější sdělení Serotoninu vůbec nespočívá v jeho politicko-sociální rovině, ale v rovině estetické: podle něj jde Houellebecqovi o vytržení navozené vznešeným estetickým prožitkem, o sublimní vjem, a jako příklad hned uvádí nejdramatičtější, možná jedinou dramatickou scénu v románu – scénu protestu, k němuž se zemědělci nakonec odhodlají a který má řadu obětí, včetně Florentova přítele. Když jsem ji četl, vybavil se mi závěrečný obraz z filmu Čest a sláva (1969), v němž se po dlouhém váhání zchudlý rytíř odkudsi z Čech odhodlá k vyzbrojení své čeládky a vesničanů a přidává se na samém konci třicetileté války k protestantské straně konfliktu. V okamžiku, kdy chce vyjet z brány, přijíždí posel se zprávou o uzavření vestfálského míru. Rytíř však, neboť je již v sedle, stejně vyjíždí do marného boje. To není jen estetický obraz. Dojem jeho vznešenosti se v divákovi rodí z mravní nutnosti, z dlouho rostoucího odhodlání neodvolatelného, teď už ani jistotou porážky, z jeho nebujarého hrdinství. Přesně tak odchází do svého boje i Aymeric poté, co odmítl snadnější řešení rezignace, ačkoli mu ho doporučoval i vzdělaný Florent. Jenomže smířit se nelze. Ten obraz proto není jen sublimní, ten obraz je hluboce existenciální: i marné oběti mají svůj smysl, obnovují duši člověka v její původní čistotě a v tradici vzpour a hnutí se i marným obětem dostává pozdějšího naplnění. Mnohdy se totiž stávají právě ony ultimátní příčinou zmasovění protestu a jeho překvapivého úspěchu. A dějiny přece znají i úspěšné protesty, právě že je znají!

A tak je tento román Michela Houellebecqa sice plný pro něj obvyklého požitkářství v jídle, pití i sexu, detailně popisovaného včetně jídelních lístků v restauracích, počtu a značek vypitých lahví a jednotlivých poloh souloží, zároveň však nic z toho nevede k útěše z marnosti života. V této marnosti jsou si v Houellebecqově podání lidé z měst i venkova rovni. Lidé ve městě, jakkoli, a možná právě proto, že jsou zabaleni do nánosů otupujícího pohodlí a požitků, smiřují se se světem dřív a stávají se jeho obhájci a vykonavateli jeho pohybu. Venkované, jelikož nejsou globalizovaným světem zdaleka tolik hýčkáni, vzdorují, ale ani oni vlastně nevidí možnost směr pohybu světa pozměnit, snad jen zmírnit jeho dopad na sebe, oddálit ho. Houllebecq ústí svůj román do všestranné skepse, z níž si lze těžko pomoci závěrečným pochybně povrchním křesťanským světélkem. Zobrazuje nám svět, jak jej vidí mnozí intelektuálové, skeptičtí k jeho proměně hlavně proto, že o víru v ni přišli především oni sami. Takový ale svět není – naopak, je plný nových nadějí.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Rozhovor s Matějem Stropnickým

    Člověk planetu pozvolna sní

    Ptá se Svatava Antošová

    Moudrá společnost se ovšem vyznačuje tím, že umí své krize řešit mírovou cestou včas. Je to vlastně taková zkouška, jestli je kolektivní lidský rozum opravdu tím, na co je tak pyšný.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018
  • Františka Zezuláková Schormová

    Divoké a vzácné životy kolem nás

    Když se Mary Oliverová ptá, co uděláme s „divokým a vzácným životem“, nejde jen o náš život, ale o životy všeho kolem nás, o životy, se kterými jsme nerozlučně spojeni.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 6/2019
  • cropped-Jack-Kerouac-Hero-2016-1
    Ozvěny Beat Generation
    Petr Král

    Ach, Bumsy!

    Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
    vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 5/2019
  • V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 4/2019