V prostředí brazilských univerzit po bezmála čtyřiceti letech znovu ožívají obavy z cenzury a represe svobodného myšlení. Důvodem je zvolení krajně pravicového prezidenta Jaira Bolsonara, který se – podle vlastních slov i podle již představených plánů jeho politických spojenců – chystá zavést na vysokých školách „pořádek“. Neskrývaný obdivovatel vojenské diktatury Bolsonaro vnímá univerzity jako místa prolezlá nebezpečnou ideologií a plýtvající penězi na zbytečné projekty, aniž by připravovaly studenty pro potřeby trhu práce. Tyto a další výtky se opakovaně objevovaly v průběhu prezidentské kampaně a nezmizely ani po Bolsonarově zvolení – prezident naopak jmenoval dalšího apologetu diktatury do pozice ministra školství a poslanci jeho strany podporují zákon, který by měl ze škol vymýtit diskuse o politice i právech menšin.

Budeme se snažit přistřihnout univerzitám křídla. Budou mě nazývat homofobem, diktátorem, fašistou… Ale pokusíme se to změnit, protože většina Brazilců, co mě volila, nechce současný stav a tečka,

prohlásil Bolsonaro v listopadu s odkazem na současnou podobu univerzit.

Nepřítel číslo jedna

Univerzity – a především veřejné univerzity a na ně navázané studentské organizace – leží Bolsonarovi v žaludku z pochopitelných důvodů. Právě na akademické půdě se soustředil odpor proti prezidentské kampani člověka dlouhodobě považovaného přinejlepším za nebezpečného populistu. Právě studenti a profesoři stáli v čele „antifašistických“ pochodů a blokád, kterých se účastnily tisíce lidí a které nekončí ani po jeho zvolení. Pouhý den po druhém kole prezidentské volby, již Bolsonaro opanoval s více než pětapadesáti procenty, se v prostorách Filozofické fakulty Univerzity São Paulo (FFLCH-USP) asi tisícovka studentů zúčastnila „pochodu na obranu demokracie a proti fašismu“. Pochod reagoval na protest svolaný Bolsonarovými příznivci, kterých se nakonec sešlo asi dvacet – většina z nich samozřejmě vůbec nepatřila mezi studenty univerzity, zato byl ale mezi nimi poslanec státu São Paulo z prezidentovy Sociálně liberální strany (PSL). Obzvláštní citlivost ke krajně pravicovým tendencím na brazilských veřejných univerzitách vychází z historického působení jejich studentů a profesorů v období vojenské diktatury (v letech 1964 až 1985). Ve stejný den, kdy se generálové chopili moci ve státě, ultrapravicové bojůvky vypálily sídlo brazilské Národní unie studentů (UNE), která v tradičně elitářské společnosti v předchozích letech úporně bojovala za dostupnější vysokoškolské vzdělání.

Na podzim téhož roku UNE a další univerzitní organizace rozpustila vojenská junta zákonem a jejich aktivity tvrdě stíhala. V utajení pořádané kongresy UNE se pravidelně stávaly cílem policejních razií, tisíce studentů skončily ve vězení a řada z nich byla podrobena mučení nebo i horšímu osudu. Například prezident UNE Honestino Guimarães byl jedním z téměř pěti set lidí, kteří během období diktatury po zatčení beze stopy zmizeli. Osmnáctiletý student Edson Luís byl v roce 1968 zastřelen vojenskými policisty během studentského protestu v Riu de Janeiro. Dalšího studentského vůdce Alexandra Vannucchi Lemeho umučili agenti tajné služby DOI-CODI v roce 1973. Brutální represe ale odpor – nejen na univerzitách – spíše posílily. Luísova pohřbu se v Riu de Janeiro zúčastnilo padesát tisíc lidí a na zádušní mši za Vannucchi Lemeho se v sãopaulské katedrále tísnilo na pět tisíc osob – právě při této příležitosti se po několika letech nejhoršího útlaku znovu obnovily masové protestní akce proti diktatuře, jež o čtyři roky později vyvrcholily hromadnou stávkou brazilských univerzit.

Šíření strachu

Univerzity hrály důležitou roli v brazilském politickém životě i po konci vojenského režimu. Mobilizace studentů a profesorů mimo jiné přispěla k impeachmentu korupčními skandály stíhaného prezidenta Fernanda Collora de Mello roku 1992. Především ale na univerzitní půdě – a zvláště na humanitních fakultách jako FFLCH – nalezly zastání iniciativy bojující za práva LGBT komunity, proti systémovému rasismu a násilí, podpořené rozkvětem nezávislého výzkumu. Tedy přesně ty iniciativy, jež Bolsonaro a jeho příznivci z ultrakonzervativních kruhů považují za mimořádně nebezpečné pro jejich vizi „spořádané“ společnosti. Novopečený brazilský prezident má za sebou dlouhou historii rasistických výroků, opakovaně vystupuje proti údajné „genderové ideologii“ a samozřejmě proti „komunismu“, čímž míní jakékoli levicové smýšlení. Veřejné univerzity, tedy místo, které po jedné návštěvě popsal jako „krysí doupě“, kde se na podlahách válejí použité kondomy a ve vzduchu se vznáší pach marihuany, jsou jakýmsi zosobněním všech neřestí, které touží z Brazílie vymýtit.

Práce na tom už započaly. V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek. Po sociálních sítích kolovaly fotografie slibující „úchylným levičákům“ příchod „nové éry“ nebo videa věstící Bolsonarovým jménem smrt „negrům“. Na univerzitních kampusech se za doprovodu pravicových politiků pálily vlajky levicové Strany pracujících. Proti údajné „politické propagandě“ na univerzitách po celé zemi těsně po volbách zřejmě pod vlivem Bolsonarova vítězství zasahovali také přímo zaměstnanci státu. Kupříkladu na Státní univerzitě Rio de Janeiro (UERJ) si policie vynutila odstranění transparentu připomínajícího vraždu městské zastupitelky Marielle Francové a dalšího transparentu s nápisem „Právníci UERJ proti fašismu“. Na Federální univerzitě Campina Grande pro změnu policisté zabavovali letáky šířící mezi studenty „manifest na obranu demokracie“.

Brazilský Nejvyšší soud podobné pokusy omezit svobodu slova v rozsudku označil za protiústavní a podle soudkyně Rosy Weberové připomínající „temné dny brazilské historie“, tedy období vojenské diktatury. „Jediná síla, která má právo působit na univerzitní půdě, je síla myšlenek,“ prohlásila další soudkyně Nejvyššího soudu Cármen Lúciová. Bolsonaro má ovšem nyní ve funkci prezidenta v rukách řadu nástrojů, jak slíbené přistřihnutí křídel neposlušným univerzitám realizovat. Šikana a zastrašování jsou pouze jedním z nich, i když k jejich užívání bude bezpochyby docházet i nadále, jak dala jasně najevo poslankyně z vládní PSL Ana Caroline Campagnolová. Ta těsně po zvolení vyzvala studenty, aby nahrávali svoje vyučující vyjadřující „politicky a ideologicky zabarvené názory“ a videa jí spolu se jménem učitele, školy a města zasílali k následnému zveřejnění. Takové chování je sice nejspíše rovněž v rozporu s ústavou, leč prezident Bolsonaro v něm „nevidí žádný problém“. Nástrojem vyloženě systémové povahy je potom návrh zákona o „nepolitickém vzdělávání“, mezi jehož proponenty patří kromě zmíněné poslankyně třeba nový ministr školství Ricardo Vélez Rodríguez. Cílem návrhu, jenž má v současném Kongresu po mnoha letech poprvé reálnou šanci na úspěch, je zakázat vyučujícím „propagovat“ jejich politické názory, užívat termíny jako „gender“ a „sexuální orientace“ a naopak jim nakazuje řídit se „rodinnými hodnotami“.

Je to pokus zničit školy jako místo, které stimuluje kritické myšlení, pluralismus a různorodost, a přeměnit je v továrny na levnou pracovní sílu,

popsala připravovaný zákon, jehož součástí je mimochodem i povolení zmíněného nahrávání vyučujících, levicová poslankyně a historička Talíria Petronová. Dlouhodobá vize vzdělávání Bolsonarova kabinetu jde ještě dál. Současný prezident a jeho ministr školství podporují znovuzavedení školného na veřejných univerzitách, jež by se podle Véleze Rodrígueze měly stát místem „určeným výlučně pro intelektuální elitu“. V praxi by takový krok znamenal opětovné uzavření přístupu k vysokoškolskému vzdělání pro osoby z nižších společenských vrstev, které ostatně Bolsonara ve velké většině stejně nevolily.

Strategie odporu

Zavedení školného na veřejných univerzitách je běh na dlouhou trať – jeho bezplatnost je zakotvená v ústavě, pro návrh by tedy musely zvednout ruku tři pětiny poslanců a devětačtyřicet z jednaosmdesáti senátorů. Bolsonaro takovou většinou v Kongresu nedisponuje, a i kdyby ano, do celé věci by mohl případně promluvit i Nejvyšší soud, jenž je obecně považován za největší překážku při uskutečňování plánů nového prezidenta. Ne náhodou jeho syn a poslanec vládní strany Eduardo těsně před volbami tomuto soudu vyhrožoval vojenskou intervencí. Nicméně už tento rok má Bolsonarova vláda první příležitost zasáhnout do nezávislosti univerzit – díky úřední vyhlášce omezující pravomoci zástupců studentů totiž bude moci promluvit do výběru hned jedenácti rektorů, a to včetně klíčových institucí, jako je Federální univerzita Rio de Janeiro (UFRJ). Poprvé tak podle informací médií učiní v případě menší federální univerzity v Uberabě (UFTM), kde se chystá proti veškerým zvyklostem vybrat do rektorské pozice nominanda s druhým nejvyšším počtem hlasů. Vítězný profesor filosofie Fábio César da Fonseca měl totiž blízko k Bolsonarem nenáviděným levicovým stranám. Dá se předpokládat, že brazilští univerzitní profesoři a jejich studenti si takové zásahy do akademické svobody nenechají líbit, stejně jako si nenechají líbit útoky na menšiny a právní stát nebo seshora nařízené přepisování historie, jež by rád prosadil ministr školství, podle něhož se o vojenské diktatuře vyučuje příliš jednostranně a převrat samotný stojí za to oslavovat.

Veřejné univerzity mají v posledních letech hojné zkušenosti s někdy i několik měsíců trvajícími blokádami za zlepšení platových podmínek vyučujících a studenti se mohou opřít o dobře organizované a početné organizace, které nemají obavu se politicky angažovat. Konkrétní podoba odporu proti novému režimu se ale teprve vyjasňuje a o možných metodách probíhají živé diskuse. Na sãopaulské „fildě“ se na toto téma konala hojně navštívená přednáška hned 1. listopadu, na níž přední historici, filosofové i politologové čerpali mimo jiné z historické role studentského hnutí v boji proti diktatuře. Zatímco profesorka filosofie Marilena Chauiová ve svém příspěvku apelovala na posílení stávajících institucí, politolog André Singer označil za nejdůležitější krok vytvoření široké demokratické fronty fungující ne na půdorysu politických stran, které se proti Bolsonarovi před volbami nedokázaly sjednotit, ale v rámci občanské společnosti. „Strany se takové frontě brání,“ prohlásil Singer.

Ale myslím si, že se ji daří vytvářet ve společnosti, která už si uvědomila její nutnost a nyní musí strany donutit, aby ji přijaly za svou. Naším úkolem je najít k tomu mechanismy.