Lukáš Senft

Louhování času

Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

Drobná publicistika – Sloupek
Z čísla 20/2019

V dětství jsme sbírali lipové květy u hřbitova. Lípy rostly mezi hroby a listy padaly na stará jmena, žloutly a usychaly. Stačilo vyskočit na kamennou zídku a trhat květenství. Prsty lepily, košíky zaplňovaly květy a listeny, suché a průsvitné jako kůže starého člověka. Až mnohem později jsem se dočetl, jak stromy rozvádí živiny od kořenů do větví, skrze cévní soustavu floemů a xylemů. Až mnohem později jsem si uvědomil, že natrhané květy byly živeny z půdy plné nebožtíků, že lipové kořeny vrůstaly do jejich těl a sály z podzemí a z podsvětí. Minulé generace se v lípách proměnily v listy a v květy a v pyl, včely je roznesly po kraji. Vylouhovaný čaj oslazený medem – v hrnku se rozpouští minulost a člověk pije cizí předky.

Střih. Hrobka vyplaví odpad z minulosti, čtu dnes – u čaje – v LA Times. Na Marshallových ostrovech totiž leží betonový sarkofág. A tento sarkofág ukrývá 90 tisíc kubických metrů radioaktivního odpadu. Spojené státy zde ve 40. a 50. letech testovaly atomové a biologické zbraně. Během dvanácti let se uskutečnilo 67 jaderných výbuchů, které zničily několik ostrovů a v určitých regionech bylo zjištěno podobné zamoření jako v Černobylu a Fukušimě. Obřímu úložišti, do něhož byl pohřben toxický odpad, se přezdívá „Hrobka“. Betonový „náhrobní kámen“ ale stárne a jeho povrch zvětrává. A kvůli klimatickým proměnám obklopuje mořská hladina stále větší plochu sarkofágu. Reportéři z LA Times nalezli uhynulé ryby a mrtvé rostliny, korály u pobřeží ztrácí barvu. Spojené státy nicméně odmítaji situaci řešit, a proto hrozí, že se uskladněná minulost vyplaví do přítomnosti, že se 20. stoleti začne louhovat do oceánů. Čas i prostor znovu naplněný stoletím válek.

Klimatická změna rozrušuje nejenom betonový povrch atomového hrobu, ale zpochybňuje také naše pojetí času. Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde. Mam ale podezření, že ve skutečnosti se jedná o děsivě hmatatelný jev. Minulost planety přece leží v sedimentech pod zemí, letokruhy stromů jsou kronikou životního prostředí (úzký letokruh značí „hubený rok“, suchý a bez živin) a uvnitř našeho těla zůstávají dějiny evoluce (například to, že homo sapiens začal chodit „po dvou“, a proto se mu zmenšila pánev, není jen dějepisná, nehmotná informace, ale důvod, proč ženy nosí plod pouze devět měsíců a proč při porodu musí snášet nesmírné strasti – minulost lidského rodu až bolestně zhmotněná v našich tělech). Každý pupen je těhotný budoucím jarem a těžké mraky ztělesňují brzký déšť. Květy hřbitovních lip jsou budoucností lidských ostatků, sarkofág na Marshallových ostrovech schraňuje dějiny západní civilizace uplynulých dekád. Čas neutíka ani neletí – je vtělený do prostoru, „bere na sebe kontury krajiny“, jak napsal antropolog David Abram.

Co když to znamená, že pokud se transformuje krajina, promění se také čas? Existují průzkumy, které dokazují, že v lese z lidí vyprchává stres, tedy tlak času. V posledních měsících přestává být vysychající půda vhodná pro lipové aleje – a mrtví tak mohou přijít o svou budoucnost. Oceány se rozlévají po Marshallových ostrovech a vstřebávají radioaktivní historii. Současnost proto může být snadno intoxikována minulostí. Čas jako by neexistoval v podobě konstanty – je spíše křehkou nejistotou, kterou v sobě uchovává planeta. Čas má proměnlivé tělo, vrací se a ztrácí, tuhne v kamenech a přelévá se do vodních toků. Péče o planetu znamená uchování času.

Až tedy budete pít lipový čaj, podívejte se z okna. Podzimní vítr rve z větví přítomnost.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Lukáš Senft

    Kočičí lekce

    Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 18/2019
  • Ekologie
    Lukáš Senft

    Kdo je příroda

    Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 16/2019
  • Rozhovor s Fatimou Cvrčkovou

    Kořeny jsou fikané, to se dobře ví

    Ptá se Lukáš Senft

    Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2019
  • Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 14/2019