Tento sloupek píšu v horečkách. Mé tělo se třese teplotou v době, kdy planetu spalují požáry. Hoří Sibiř, Angola, Kongo, hoří Kanárské ostrovy. Od ledna do srpna bylo zaznamenáno více než 72 tisíc aktivních požárů uvnitř amazonských pralesů. Hořící plocha je vidět z vesmíru. Zprávy o katastrofě se v médiích objevily ve stejné době, kdy se můj organismus začal ohřívat chřipkovým virem. Čtu o muži, který je až parodicky přesným ztvárněním mentality, jež je schopna takovou tragédii zosnovat, a to s hrdostí a pompou.

Jair Bolsonaro už v 90. letech zalitoval, že brazilská kavalérie nebyla natolik výkonná jako ta americká, která „vyhladila indiány“, a později jako prezident prohlásil: „Kde je domorodá půda, tam je i bohatství.“ V červnu tohoto roku vtrhli ozbrojení těžaři do odlehlé vesnice komunity Wajapi a zabili místního vůdce. Senátor Randolfe Rodrigues veřejně prohlásil, že zodpovědnost nese právě prezident, který Amazonii vrátil do rukou korporací těžících nerosty a devastujících tisíce hektarů lesa. Šiřitelé smrti, nepřátelé života. Odborníci přirovnávají situaci domorodců k době, kdy byli vražděni evropskými kolonizátory, a samotný prales umírá takovým tempem, že možná nebude schopen sám sebe obnovit. Požáry urychlí klimatickou změnu.

Jenže nestačí jen vypočítávat, jak „nevýhodná“ je amazonská situace. Jistě, džungle pokrývající více než 2 miliony čtverečních mil je zásadním úložištěm oxidu uhličitého, a s kouřem tak unikají do ovzduší kvanta skleníkového plynu, který zesílí oteplení planety. Nicméně takový pohled se příliš neodlišuje od Bolsonarova postoje: prales je pouze zdroj, ať už zdroj krátkodobého zisku, nebo dlouhodobého přežití. Amazonská událost má mnohem širší důsledky.

Prales je domovem celých 10 procent známých druhů, nemluvě o dosud nepopsaných formách života. Například mezi lety 2010 až 2013 vědci objevili 441 nových druhů – nový organismus každý třetí den. V plamenech dnes nejspíš mizí rostliny a živočichové, které lidské oko nikdy nespatřilo a nespatří. A žár spaluje i rostlinné učitelky, včetně té nejslavnější: liány ayahuascy. Místním obyvatelům sdělovala, jaké rostliny léčí nejtěžší nemoci – a to stovky, možná tisíce let před tím, než vznikla západní civilizace, která tyto znalosti prohlásila za tmářství. Zároveň ale západní farmacie nepohrdla funkčními recepturami (které místní kmeny obdržely právě od hadí liány), aby je pak prodala ve své „racionální“ civilizaci v syntetické podobě pilulí a prášků. Nejdůležitější nauku ale nebylo možné snadno komodifikovat: sdělení, že celý svět je bytostně propojen.

Podle antropologa Jeremy Narbyho značí vize předávané liánou fundamentální zjištění, na které západní věda přišla až v posledních letech: tančící, obtočení hadi představují dvoušroubovici DNA, tedy základní prvek života, který sdílí lidé, rostliny i ty nejprostší organismy. Mezi námi a vážkou je rozdíl jen několika „písmen“, jsme pouze odlišnou kombinací stejné abecedy, jsme jedním ze slov komplexního příběhu planety. A v Amazonii se v dýmu a popelu ztrácí celé knihovny života.

Právě vědomí niterného propojení dovoluje pochopit, kdo odchází v amazonských plamenech. Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka. Zužuje se šance, že se člověk osvobodí z odděleného trůnu antropocentrismu a spojí se s matricí života. V Amazonii hoří potenciál lidství. Metr za metrem mizí šance na svět bez Bolsonarů a posluhů smrti.

Rozbaluju krabičku s léky a zapíjím prášek na horkost. Jeho receptura možná pochází z míst, kde kdysi rostl les. Z míst, kde hoří i mé tělo a černá moje duše.