Lukáš Senft

Kočičí lekce

Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

Drobná publicistika – Sloupek
Z čísla 18/2019

Sdílí se mnou byt a 90 procent DNA. Lze ji proto považovat za biologickou příbuznou, sestřenici, která se v podstatných rysech podobá člověku. Pod kůží vystupuje pevná páteř, mozek řídí komplexní sociální chování, předními končetinami nabírá do „dlaní“ vodu, v noci se její tělo chvěje pod dojmem divokých snů. Z pohledu modernity se ovšem jedná o podřadný druh: jak by se mohlo obyčejné domácí zvíře, konkrétně plemeno mainské mývalí kočky, srovnávat s vítězem evoluce, který sám sebe označil přízviskem homo sapiens, tedy jako člověka moudrého? Přesto je možné o antropocentrickém mýtu pochybovat právě při soužití s tak běžným tvorem, jakým je kočka.

Mainské kočky váží až 15 kilogramů a přezdívá se jim „něžní obři“ – se svou vahou zacházejí s citem a s obezřetností. Především batolatům věnují péči jako svým vlastním potomkům, osrstěná hora s trpělivostí snáší tahání za vousy i za ocas. Drsným jazykem smývají nečistoty z lidského těla. Navíc umí rozpoznat desítky až stovky slov, napodobují pozdrav krátkým zamňoukáním, dlouhým pak signalizují potřebu dotyku. To vše se můžete dočíst v tematické literatuře.

Až po setkání s konkrétní kočkou jsem ale zjistil další vlastnosti těchto tvorů. Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě. Jíst potřebuje často v lidské společnosti – musím se dívat, jak pojídá granule, občas pohladit, neodcházet, protože pravidelně kontroluje, že jsem přítomný. Nikdo nechce jíst sám. Když ve stresu dýchám rychleji a mělce, přibíhá a čenichem kontroluje vzduch proudící z mého nosu, aby se ujistila, že jsem v pořádku. Aby se mohla starat o „svého“ člověka, chce dostatek spánku – pokud ponocuji, chodí demonstrativně do koupelny a do ložnice, do koupelny a znovu do ložnice. Význam je prostý: „vykoupat a spát“. Poté, co zalehnu, stočí se mi na hruď a jako námořník snáší zvedání a klesání hladiny mého dechu. V čem je natolik důsledná kočičí péče o bližního podřadnější než výdobytky lidské kultury? Cesta na Měsíc, rozbití atomu, stvoření umělé inteligence – nic z toho vás uprostřed noci a v prázdném bytě nespasí před samotou.

Jen málo ze zmíněných projevů lidsko-kočičích vazeb bylo popsáno odborníky. Stalo se totiž kulturním stereotypem považovat jedince, a to především ty postarší, kteří „žijí pouze s kočkou“, za podivíny. Přitom právě kočky suplují sociální péči, kterou naše „vyspělá civilizace“ nebyla schopna uspokojivě zavést. Kohout plaší smrt a kočka zahání samotu. A nejenom to – kočka zbavuje osamění, ale především dodává důstojnost. Opuštěným totiž poskytují kočičí souputníci nezbytný pocit, že oni sami jsou potřeba, že také oni mohou poskytovat útočiště – že s nimi nějaký živý tvor stále ještě počítá.

Vzájemnou péči a soužití se člověk může naučit především od ostatních tvorů. Samotný homo sapiens jako by neměl koexistenci v genech: nejspíš jsme dopomohli k vyhubení jiných druhů rodu homo, ještě před začátkem zemědělské revoluce jsme přispěli k vymírání megafauny a strašlivého množství větších i menších savců, o rostlinách ani nemluvě (například po „objevení“ Austrálie lidmi před 45 000 lety vymizelo 90 procent místní megafauny). Je nebezpečné býti dědicem, píše Nietzsche, je nebezpečné býti potomkem člověka moudrého, tvora expandujícího, kolonizujícího a neustále vítězícího. Vítěz je totiž vždycky sám.

Po desítkách tisíc let dobývání planety se začínáme teprve učit, jak existovat uvnitř Země, spolu s ostatními. A málokterý tvor mě naučil o soubytí tolik, jako jedna obyčejná kočka. Psi ať laskavě prominou.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Ekologie
    Lukáš Senft

    Kdo je příroda

    Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 16/2019
  • Rozhovor s Fatimou Cvrčkovou

    Kořeny jsou fikané, to se dobře ví

    Ptá se Lukáš Senft

    Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2019
  • Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 14/2019