plevel
Lukáš Senft

Všichni jsme plevel

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin.

Drobná publicistika – Sloupek
Z čísla 11/2020

Vyrážím do obchodů jako do vzpomínek na civilizaci. Jistě, všechno funguje, cvaká, halasí, kasy pípají a sekuriťáci se mračí. Ale při doteku s předraženou zeleninou se dotýkám sucha, květák za stovku, potomci otrávené a mrtvé půdy, při vybírání ovoce prodlužuji trasu plodů, která počala v náklaďácích, kamionech, letadlech, mumifikované dužiny připravené na cestu, která produkuje látky ničící půdu, zeleninu, dužiny. Sklizeň nemocné Země.

Táhnu nákupní tašky jako cizí vinu, betonový chodník mě vede skrze trávníky, vyholené, vydřené sekačkami, které každé ráno budí mě i holuby odpočívající na topolech u paneláků. Po pažitu se mihne černá. Zastavuju se. Mizí to v trsech trávy u popelnic, ke kterým se křovinořezy nedostaly. Opomenuté ostrovy plevele. Čekám, stébla mávají. Černá konečně vybíhá – kos se poděšeně rozhlíží, v zobáku svírá skrumáž žížal, travin a červů. Natáhne se a popoběhne. Znovu kontroluje terén, střeží se před predátory. Přešlapuje kousíček od mých botasek.

Na chvíli to celé padá – celá filosofická konstrukce objektu a subjektu: nemohl bych přísahat na rozdíl mezi mnou a opeřencem. Oba pospícháme domů, do vratkých hnízd, která nám nepatří, do podnájmu materiálů a okolností, držíme potravu, kterou nám svět ještě dnes vydal, ale zítra už možná neposkytne, sledujeme okolí, nervózně kontrolujeme, zda u sebe pořád máme masitou žížalu, peněženku, zda nám někdo neukradl klíče a červy, vybíráme trasu po spálené zemi. Kolem kontejnerů projede rudý náklaďák naložený posečenou travou – dala by se z ní poskládat nová louka. Magistrát kosí a odváží rostliny, které ještě nedávno zaručovaly, že je planeta obyvatelná.

Podle před časem zveřejněné studie totiž mají výdechy rostlin zásadní funkci. Rostliny vdechují oxid uhličitý kvůli fotosyntéze, a když skrze póry přijímají CO2, vypouštějí zároveň do ovzduší vlhkost. Také díky rostlinnému zvlhčování planety se na Zemi udržuje teplota vhodná pro život. Jenže s přemírou oxidu uhličitého už rostliny nemusí otevírat své póry, případně pouze nepatrně, a úzkými štěrbinami se neuvolňuje dostatek vlhkosti. Rostliny nedýchají jako dřív, ne­usychají jenom parky a lesy a stráně, celý svět se vysouší a Arktida hicuje. Na červené korbě odjíždí pokorně složená stébla a kos přebíhá rozpálený beton.

Před rokem jsem napsal městské části rozčílený e-mail. Nadával jsem v něm na městem pověřené sekáče, kteří kosí trávníky, rubou byliny do pažitu, aby po pár dnech tráva zežloutla a zhnědla. Proč v létě sekáte? ptal jsem se. Obdržel jsem milou odpověď: úředník sepsal zpověď o tom, jak se snaží omezovat seče a že si jsou vědomi klimatických změn. Nicméně, povzdychl si v e-mailu, jeden podnět upozorňující na sucho vyvažuje deset stížností na přerostlou trávu. Květiny neposlouchají, kazí představu o pořádku. Vzrostlý kakost je bordel, hlohyně a šeříky zasahují do chodníků, brání průjezdu aut. Rostliny narušují civilizační kolovrat.

Krátce poté jsem odjel do hor na českých hranicích. Potkal jsem zarostlého pastevce, kterému bílý králík neustále utíkal k hejnu bílých husí, a pastevec jej nechával. „Cítí se tam líp.“ A podobně mluvil o „plevelu“, který obrůstal příjezdovou cestu. Pastevec se zastavil nad trsy jitrocele a pampelišek a zplanělé petržele.

Někteří lidi mi říkaj, že to mám sekat,“ zahuhlal. „Že prý bych to měl drhnout sekačkou třikrát do týdne. Ale vždyť tam žije hmyz. Ptáci tam mají semínka. Poslouchejte, jak to bzučí! Je to živý. Prý je to bordel, říkají. Já si ale myslím, že bordel neexistuje.

Kos naposledy poskočil, vzlétl a opustil udýchanou pampu. Sevřel jsem tašky a vyrazil dál, napříč civilizací, která usychá z představy o pořádku a poslušnosti, odváží na svých marách vzdušnost květin. Kos i já, všichni jsme plevel na troskách zdánlivého řádu.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

  • Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 7/2020
  • Louka
    Česká krajina
    Rozhovor s Radkem Štěpánkem

    Je nemravné pokukovat po jiných planetách

    Ptá se Lukáš Senft

    Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2020
  • orchid-odontoglossum-uro-skinnerii-biodiversity-heritage-library

    O desítky let později na této „neživé“ planetě začal hořet celý kontinent. A uši nejdokonalejší bytosti, vrcholu evoluce, pořád neslyší.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 3/2020
  • Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 1/2020
  • Lukáš Senft

    Louhování času

    Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 20/2019