Vytvářím mlhu, rozprašovačem, aby malý fíkus na mé skříni ožil. V náručí chovám nervózní kočku. Telefonem se ujišťuji, že je přítelkyně v pořádku – Háje a Vinohrady nyní dělí lán světa. Prý pomáhá mámě s prádlem a chystá materiály pro své studenty, s nimiž se poslední dny učí přes Skype. Opatrně pokládám kočku na gauč. Bratr vaří jídlo ze surovin, které jsem donesl. Byt je teď místem vzájemné starostlivosti.

Za oknem plují roušky – setřel se individualismus, neurotické odlišování sebe sama od ostatních pozbylo smyslu. Svět, o němž se vždy mluvilo jako o komplikovaném a ve své globální mohutnosti nezměnitelném, se transformuje před očima. Planetu přeskládává miniaturní hráč, neviditelný, mocný. Přišel a odkryl to, o čem se nemluví.

První náraz krize totiž neztlumila politická reprezentace, domněle dokonalý management mocnářů (Babiš, Trump, Johnson a další zmatkáři), ale ani velcí ekonomičtí šíbři. Trh, který si jindy osobuje právo rozhodovat o hodnotách nejenom finančních, ale také sociálních, politických a hospodářských, tento trh se při střetu s globální pandemií začal chvět. Burzy panikaří, šelestí slepým přesunem imaginárních jednotek, odkrývá se jejich maniodepresivní povaha, jež jim umožňuje akorát tak třeštit v záchvatu tržní konjunktury nebo uvrhovat společnost do hospodářských depresí. Finanční trhy se tedy prokázaly jako impotentní.

Kdo naopak obstál tváří v tvář „šokové doktríně“ globálního viru, byli ti, kterými trhy obyčejně opovrhují. Sociální pracovníci, mámy a tátové starající se o své děti a starší rodiče, zdravotní sestry, dobrovolníci, veřejnoprávní média. Globální pandemii brzdí činnosti, o nichž se jindy soudí, že se „nevyplácejí“: sousedská výpomoc, sdílení zdravotních potřeb, utěšování, rozdávání nutných propriet pro přežití v izolaci, soudržnost uvnitř rodin a komunit. Mým rodičům, kteří vedou obchůdek s potravinami na venkově, ušila roušky jejich sousedka. Aby se mohli věnovat dalšímu bambilionu nečekaných povinností, aby mohli ostatním nabízet chléb, máslo, hygienické přípravky, aby mohli rozvážet jídlo místním seniorům. Prý za to nic nechce: soutěživost nahradila ekonomika daru.

Společnost nestojí na všech těch kapitánech trhu, avantgardách miliardářů, CEO korporátů ani na velkopodnikatelích, závisí na spolupráci lidí zdola. Máma vyučující své děti, paní odvedle šijící roušky, soused vozící nákup postaršímu páru, který bydlí o patro výše – ti všichni udělali zatím více než všelijaké výkonné rady s. r. o. nebo a. s. Ostatně řada pokusů a výzkumů dokazuje, že zvulgarizovaný darwinismus („přežití silnějšího“) byl jenom pohádkou, jež měla ospravedlnit kruté systémy devatenáctého a dvacátého století: myš pomůže druhé myši z pasti, i když se jí to „nevyplatí“; opice „stávkují“ v laboratořích, pokud nedostávají všechny stejné množství potravy; samotní lidé jakožto živočišný druh se vyvinuli a rozvíjeli díky spolupráci, nikoli konkurenci. Základem života, a to i ve zcela hmotném, biologickém smyslu, je péče.

Doba koronaviru je proto také časem pečování. Konečně máme příležitost zjistit, jaký rytmus vyžadují naše vlastní těla; co prožívají ti, na které mnohdy zbývá čas teprve tehdy, „až bude čas“; jak křehkými činí naše bližní vyšší věk; můžeme pozorovat, kolik pomáhajících profesí ve skutečnosti stabilizuje náš svět; že lidská povaha sílí spíše kooperací než v korporátech; že je nutné věnovat pozornost planetě, rozmnožení divočin a zvířecích i rostlinných habitů, aby se zamezilo dalším pandemiím, jak dokazuje řada studií. Pokud něco dokáže oživovat planetární sítě, lokální i globální, pak je to princip péče. Jediný svět, který přežívá krize, je svět darovaný.

(Za titulek děkuji A. K.)