Daniela Vodáčková

Báseň v odraze XIV. (Vladimir Nabokov)

Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 14/2021

 

VLADIMIR NABOKOV

 

Houby

Před letním parkem, v pestrých vzorech dní
      Lavička čeká, bránu střeží.
A houby rozložené k spočtení
      na litinovém stolku leží.

Hříbečků řádka, rusé okraje –
      Prstíky na nožičkách dětských.
Tak opatrně ruka zdvihla je
      z kolébek temných podél stezky.

A křemenáče: zbytky jehličí
      a slizu na klenutých hlavách;
vidíš je z hnijících struh, zpod smrčí
      z vlhké tmy za světlem se dávat.

Rozkošní, vonní, mechem pokrytí.
      Kozáci šedohnědí stranou,
Na štíhlých nohách, celých skvrnitých,
      Krůpěje letních lesů planou.

Podívej, košík z proutí svalil se
      Na prknech lavičky, jež svítí,
a borůvkovou šťávou potřísněn
      v slunci se fialově třpytí.

(Přeložil Petr Borkovec)

 

Daniela Vodáčková

Kniha Ut pictura poesis, vybrané básně Vladimira Nabokova z let 1918–1973, vyšla v nakladatelství Triáda v roce 2002. Překladatel Petr Borkovec představil báseň „Houby“ v rozhlasovém pořadu Básnění v roce 2017 – text pochází z Nabokovovy rané tvorby. Překladatel o ní říká, že i když by se dalo o její kvalitě diskutovat, má báseň sílu evokovat představy a vzpomínky na zážitky spojené s houbami.

Právě teď je úžasná doba, pozdní léto a pomalý nástup podzimu. Lesy a háje jsou plné nádherných hub. Nemohu než přispět vlastním příběhem.

 

Lišky, táta a Zdeněk Neubauer

Předevčírem jsem objevila pole lišek. Miluji jejich vůni, něco mezi citrusem, dřevem, hlínou a něčím svěžím, pro co nemám jméno. Lišky. Na farmářském trhu stojí lišky celé jmění. Tady v lese je jejich hodnota vyvážena jen a jen mojí únavou a riskem, že mě dostane infikované klíště. I přes rizika lesního vlhkého vesmíru jsem šťastná. Z mechu vytahuji žluté vzrostlé krasavice, laskám se s nimi a přemýšlím, co z nich udělám. Částečně je zavařím, udělám také lišky na smetaně k pečenému masu, nebo hladkou liškovou polévku s muškátovým květem, lety praxe zdokonalenou až k pláči. Lišková alchymie. Promlouvám k liškám a nešetřím krásnými slovy. Les voní po jejich přítomnosti, dotýkám se těch křehkých a zároveň pevných bytostí, hladím je, voní a křupou při ulomení, nožem je neobtěžuji. V lese vládne až milostná atmosféra. Vzájemně se objímáme a mazlíme; liščí láskyplné kouzlo.

Před časem jsem ve vlaku, který nás s rodiči vezl do brdských houbových lesů, potkala milou dvojici. S fyzioterapeutkou Mášou Svobodovou jsem dlouhá léta spolupracovala, jejího manžela Zdeňka Neubauera jsem znala z přednášek, knih a Mášina vyprávění. Věděla jsem o něm, že jeho původní specializace byla přírodověda a studium hub. Dvojici Mášu a Zdeňka jsem přesvědčila, že houbařský ráj je v Mokrovratech. Že každý z nás má jinou definici ráje, jsem se přesvědčila za malou chvíli. V lese po stu metrech Zdeněk Neubauer padl na kolena a dojatě volal: „Mášo, podívej, to je hřivnatka psí, tu už jsem neviděl třicet let. A tady, Mášo tohle je úúúžasná hlíva nachová, trochu psychedelická, ale výýýborrrná. Mášo, no tohle je oprrravdu překvapení, výborrrně, výborrrně, hvězdnonosatka zatočená, ta je oprrravdu velice, velice chutná. Mášo, ale tohle jsem dlouho neviděl, hvozdníkovec ušatý, Mášo, to je krrrásný exemplář!“ A Máša, věrná svému manželovi, ochotně prohlížela hřivnatku, hlívu nachovou, hvězdnonosatku i hvozdníkovce. Můj košík se plnil hřiby, klouzky a křemenáči, Mášin košík zel prázdnotou, Zdeněk plakal nadšením a vyvolával několik dalších hodin. Ušla jsem deset kilometrů, Zdeňkovi k hluboké radosti stačilo deset krát deset metrů.

Dnes jsem v lese rozmlouvala s mrtvými. Proč by nemohli za mnou přijít právě do lesa, do míst, kde žádné tajemství není nemožné? Můj nejdůležitější mrtvý (ostatní se prosím nehněvejte, že určuji jakési pořadí), otec, ve mně kdysi dávno vyvolal tak silnou náklonnost k houbám, že jsem je hned zkraje první třídy, podobně jako Zdeněk Neubauer, chtěla studovat a zkoumat. I když jsem se nakonec vydala výrazně jinou profesní cestou, houby, částečně rostliny, částečně živočichové a částečně mimozemšťané mě nepřestali vábit i děsit. A v tom lesním imanentním prostoru jsem otce nahlas oslovila: „Tati, pokud jsi tady se mnou, dej mi to nějak vědět.“ A hned potom jsem se dost vyděsila, protože to zřejmě vyšlo. Jen co jsem dořekla slovo „vědět“, do očí mi hleděl nádherný smrkový hřib. A půl metru od hlavního krasavce seděl menší hřib hnědý, mladý a sošný. O otcově přítomnosti jsem nepochybovala, i proto, že ještě není doba pravých hřibů.

Když už byl táta hodně nemocný, a do lesa by ani nedošel, sbírala jsem s ním houby způsobem, že jsme spolu v lese telefonovali. A tak jsme vlastně houby nacházeli spolu. Možná, tati, že jste se v nebi potkali zrovna se Zdeňkem Neubauerem a pokaždé, když jdete z rajských hub, si vyměňujete právě nabyté zkušenosti a ladíte své kuchařské recepty.

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) Vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, psychoterapeutka, supervizorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence mj. s přesahem do práce s ...
    Profil

Souvisí

  • Tak tedy, jaký je to pohled? Dlouhý a zaostřený? Dlouhý a rozostřený? Anebo kratší zákmity pohledu? Jde o pohled s náznakem slz jako u světců v blížícím se orgasmu náboženské extáze? A v jaké poloze jsou oční víčka? Jsou oči doširoka otevřené anebo přivřené do tvaru úzké mandle?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2021
  • Co by mohla být ta bílá nemoc? Vše kolem je doběla rozpálené, děj na nebi má bílou barvu, básníkovy oči jsou unavené, pravděpodobně chronickým nevyspáním.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2021
  • Všude je hodně vody, i uvnitř – bouře, déšť, voda do půli lýtek, coca-cola, rum, pláč, další (nepojmenované) tělesné tekutiny, bažina bezbožných lásek (taky tekutá) a v blízkosti oceán.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2021
  • Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2021
  • Sama si představuji nějaké místo v Paříži nebo v Aix-en-Provence, skutečný park Mirabell se nachází v Salzburgu a je pečlivě a geometricky upraven, ačkoliv je možné, že pokračuje do další, divočejší části.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2021