IVAN DIVIŠ

Žalm 51

Po nebi oblak s rapíry dikobraza
za ním se loudá mravenečník

Pozoruju to mdlým okem
ukazovákem třu bělma

Tu náhle vytryskne v mém srdci ston
stře se v něm náves s kotouči prachu

Ryk a řev neuhasitelného stesku
otřásají mým srdcem jako klecí

Od sloupu ke sloupu ve výhni poledne
vrávorá bíle natřená postava

Je to mrzák namotaný na tyč
namotaný na svou bílou nemoc

V mém srdci plují němé kohorty
žito mrtvol polehlo

Vzadu proti obzoru zvedá se ruka
Pařát sraženého orla hledá pohár

(Ze sbírky Žalmy, 1986)

Daniela Vodáčková

České slovo žalm (psalmos) pochází z řečtiny. Je překladem hebrejského výrazu mizmôr, který označuje zpěv s hudbou, podobně psalmos znamenal píseň doprovázenou drnkacím nástrojem (psaltérion – žaltář) podobným harfě. Kniha Žalmů neboli žaltář je součástí dvou posvátných knih – Bible a židovského Tanachu. Žaltář obsahuje 150 skladeb, kterými básník promlouvá k Bohu. Základními druhy žalmů jsou žalozpěvy a díkůvzdání. Biblické žalmy mají význam nejen teologický, ale i literární, jsou jednou z nejstarších básnických antologií.

Je logické, že žalm coby literární útvar přilákal řadu českých autorů. Časoměrným převodům žalmů a také jejich parafrázím se věnovali humanisté, žalmy psali například Otokar Březina, Karel Hlaváček, Jakub Deml, Vladimír Vokolek, Jan Zahradníček, Viktor Fischl, Zdeněk Rotrekl, Josef Peterka, Karel Kryl, Václav Renč a také Ivan Diviš.

Sbírka Ivana Diviše Žalmy vznikla v emigraci a vyšla v londýnských Rozmluvách v roce 1986. Patří k autorovým vrcholným dílům. Obsahuje 105 žalmů a je stejně jako biblický žaltář rozdělena do pěti knih. Jednotlivé žalmy nemají název, jsou jen číslované. Jsou psány volným veršem. Básník hovoří v první osobě. V obsahu žalmů převládá žalozpěv, sebeironie a v některých básních autorova snaha Boha hněvem vyprovokovat. Jednotlivé žalmy se vyznačují velkou obsahovou šíří od teologických, až po erotické motivy. Obsahují slova nespisovná i vulgarismy.

„Žalm 51“ je ve sbírce umístěn do druhého oddílu s názvem „Odkvět lip čili zničení staré báje“. Je psán ve dvojverší a bez interpunkce. Jednotlivá dvojverší tvoří zcela pravidelně určitý myšlenkový celek.

Pohledem na polední nebe se básníkovi otevírá okno s metafyzickým příběhem:

Po nebi oblak s rapíry dikobraza
za ním se loudá mravenečník

– „Po nebi“: předložka „po“ místo očekávaného „na“ naznačuje větší záběr spektakulárního děje – po celém horizontu a možná ještě i v pohybu. Slovo „rapíry“ by s pokračujícím dějem mohlo korespondovat s verši:

V mém srdci plují němé kohorty
žito mrtvol polehlo.

V úvodní části žalmu ale „oblak s rapíry“ ještě pochoduje po nebi. Podle katalogu oblaků jde pravděpodobně o mraky typu cumulus mediocris (střední kupa), anebo dokonce o polední bouřkové mraky typu cumulonimbus (dešťová kupa). Básník jejich pohyb sleduje:

Pozoruju to mdlým okem
ukazovákem třu bělma

a jeho úzkost umocněná poledním žárem i vnitřní bolest se přitom zesilují:

Tu náhle vytryskne v mém srdci ston
stře se v něm náves s kotouči prachu,

až k určitému stupni nesnesitelnosti; prožitek je zesílen akustickými vjemy:

Ryk a řev neuhasitelného stesku
otřásají mým srdcem jako klecí.

V následujícím dvojverší není úplně jasné, zda se děj ještě odehrává na nebi, nebo zda jde o skutečnost či iluzi v tetelivém poledním vzduchu. Přichází někdo další anebo je to část básníkovy duše, jeho vlastní projekce do obrazu či odrazu?

Od sloupu ke sloupu ve výhni poledne
vrávorá bíle natřená postava

Je to mrzák namotaný na tyč
namotaný na svou bílou nemoc.

Co by mohla být ta bílá nemoc? Vše kolem je doběla rozpálené, děj na nebi má bílou barvu, básníkovy oči jsou unavené, pravděpodobně chronickým nevyspáním. Někdy v té době Ivan Diviš zřejmě psychicky onemocněl, dovozuji, jde samozřejmě jen o hypotézu, že by mohlo jít o nějakou formu bipolární poruchy a jedním ze symptomů by mohla být chronická nespavost, kterou básník prokazatelně trpěl – bílé noci – „bílá nemoc“. Příběh spěje k vyvrcholení, typickému pro žalmický žalozpěv, jehož struktura by se dala lapidárně shrnout do té části dialogu s Bohem, kdy žalmista formuluje výčitku s pochybností: „Bože, ty ses na mě vykašlal!“, jejímž důsledkem může být fyzická či duchovní smrt –

V mém srdci plují němé kohorty
žito mrtvol polehlo.

Ale na samém konci žalmu se objevuje antiteze: „Ba ne, nevykašlal“ –

Vzadu proti obzoru zvedá se ruka
Pařát sraženého orla hledá pohár.

Nabízí se, že v poháru jako ve svatém grálu bude čekat na básníka určitá forma rozhřešení, obnova a život.