Daniela Vodáčková

Báseň v odraze X. (Jakub Řehák)

Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 10/2021

 

JAKUB ŘEHÁK

Navzdory dějinám

Za zdí tvrdne zaprášený chleba
Noviny pokrývají staré dny
Na plakát dopadá kapka vody
Šaty barvy pilin vzpomínají na léto

Za hustým porostem větví stojí vlak
V továrnách tkalcovské stroje pracují
A jiné stroje tetují zadek úhledným písmem
V daleké kolonii

Vítr zvlnil sloup před rozdrolenou omítkou
Léto přelezlo ramena
Jazyk se dál vzpíná v pěkných patrech
Ruce jak lift stoupají poschodím černé sukně

Modř zadku něco stála
V křoví kde jsem už dlouho nebyl
Náhle jsem tě spatřil navzdory dějinám
Které už neměly jméno

(Ze sbírky Obyvatelé, 2020)

 

Daniela Vodáčková

Nevzpomínám si na přesný rok, kdy jsem v kavárně Fra slyšela čtení Jakuba Řeháka z knihy Past na Brigitu; opakující se sugestivní obraz – „yellow umbrella“, s nímž jako se zaklínadlem prochází básník městem, deštivým i horkým, olezlým, industriálním, tak si to pamatuji. Hlavní vjem, který jsem si z toho večera odnesla, byl zážitek básníkovy síly, s níž metal a rozvíjel obrazy městských scenérií – město okopané, počmárané a do toho prolínající se milostné a erotické motivy; už nedokážu rozlišit, co z toho kam patří, co je básníkův text, co moje věrná vzpomínka a co je jen má představa o textu – doma v knihovně jsem hledala příslušnou sbírku, vím, že ji mám, v archeologických vrstvách knih jsem ji nenašla. Byla jsem tehdy začínající básnířka (věkem o dost starší než Jakub Řehák), můj rukopis se v té době ještě ustaloval. Řehákův text mě překvapil odvahou a rozmachem; s podobnou jistotou maloval Rembrandt, tahem robustním a zároveň přesným.

Myslím, že je čas nahlédnout do podpalubí rubriky „Báseň v odraze“. Dohoda s Adamem Borzičem zní: On vybírá básně, já zrcadlím. Výborný setting. Báseň k reflexi smím případně odmítnout. U Jakuba Řeháka se ve mně odehrává následující: Přijímám a bojím se. Říkám si, po dvaceti textech bych si troufla, píšu však teprve text desátý. Jakube Řeháku, tohle je kompliment a zároveň omluva. Přeberte si to.

Pocitově básni „Navzdory dějinám“ rozumím po svém. Porovnejme naše data narození. Moje: 1964, vaše: 1978. Naše městská vizuální a prožitková zkušenost, hlavně ve vztahu k post-totalitní době, se může různit.

Báseň „Navzdory dějinám“ je součástí Řehákovy čtvrté a zatím poslední vydané sbírky Obyvatelé. Autor sám o ní říká, že se v ní pokusil o jiné formální uspořádání básní, nejde o jeden dlouhý a nepřetržitý proud textu. Sbírka je strofická s naznačenou a místy i jasněji prokreslenou metrikou.

Jsem u první strofy. Je téměř pravidelná, v druhém a třetím verši se ustaluje do daktylotrochejského metra, i to v ní vytváří určitý klid nehybného bezčasí. Obrazy mi asociují totalitní/post-totalitní vzpomínky; je to takové neútulné a ušmudlané:

Za zdí tvrdne zaprášený chleba
Noviny pokrývají staré dny
Na plakát dopadá kapka vody.

Představuji si trajektorii, po níž básník při psaní směřuje. Ruka píše, zachycuje básníkův prožitek; u první strofy básník ještě neví víc než čtenář. A v téhle vizuální i pocitové mizérii se objevuje vjem, názvuk, nádech –

šaty barvy pilin vzpomínají na léto.

Cosi zpřítomňuje léto plné dějů a významů. (V létě se věci dějí jinak než v zimě – s rozšiřujícími se vlásečnicemi začne tělo vydechovat jiné vůně; v jiných autorových básních je léto ale obsazeno jinými, ztěžklými existenciálními pocity.) Názvuk léta zde prožívám jako úlevu, že po zaprášených zdech přichází určitý příslib.

Druhá strofa je dramatičtější. V prvním a třetím verši stoupá napětí prostřednictvím obrazů i naznačeného jambu. Báseň odráží především proud básníkova vědomí a objevuje se zde určitá dynamika kopírující dramatický oblouk – po expozici první strofy přichází kolize směřující k určitému vrcholu a obratu. Začíná to vlakem, který působí přátelsky a nese s sebou naději přemístit se jinam. Rytmus tkalcovských strojů (možná jde o rytmus města) umocněný obrazem strojů, které tetují zadek, sem vnáší nebezpečí. Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování. Druhá strofa končí veršem „V daleké kolonii“, který zároveň pozornost přenáší jinam, dál do místa, k němuž vede průchod tvořený obrazem:

Vítr zvlnil sloup před rozdrolenou omítkou

– průchod vedoucí do léta, k lásce a erotice, do křoví, v němž se dějí utajené věci bez diváků; možná i určitá milostná (dobrovolná) bolest. Dramatický oblouk (lyrické, nedějové a surrealistické) básně se uzavírá:

Náhle jsem tě spatřil navzdory dějinám
Které už neměly jméno.

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) Vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, psychoterapeutka, supervizorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence mj. s přesahem do práce s ...
    Profil

Souvisí

  • Sama si představuji nějaké místo v Paříži nebo v Aix-en-Provence, skutečný park Mirabell se nachází v Salzburgu a je pečlivě a geometricky upraven, ačkoliv je možné, že pokračuje do další, divočejší části.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 9/2021
  • Utrpení, které je s tím pro mě spojeno, spočívá v obrovské a zkoncentrované síle trvající po velice krátký čas, síle, kterou mohu sdílet jen částečně, přesto se mě dotýká. Klient na to sám není, já ano.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 7/2021
  • Intimní prostor dvou žen, důvěrných přítelkyň, v němž se probírají nejtěžší milostné eskapády, dobře znám; napadlo mě k básni postupně přizvat své nejlepší přítelkyně – V., B. a I.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 5/2021