JAKUB ŘEHÁK

Navzdory dějinám

Za zdí tvrdne zaprášený chleba
Noviny pokrývají staré dny
Na plakát dopadá kapka vody
Šaty barvy pilin vzpomínají na léto

Za hustým porostem větví stojí vlak
V továrnách tkalcovské stroje pracují
A jiné stroje tetují zadek úhledným písmem
V daleké kolonii

Vítr zvlnil sloup před rozdrolenou omítkou
Léto přelezlo ramena
Jazyk se dál vzpíná v pěkných patrech
Ruce jak lift stoupají poschodím černé sukně

Modř zadku něco stála
V křoví kde jsem už dlouho nebyl
Náhle jsem tě spatřil navzdory dějinám
Které už neměly jméno

(Ze sbírky Obyvatelé, 2020)

Daniela Vodáčková

Nevzpomínám si na přesný rok, kdy jsem v kavárně Fra slyšela čtení Jakuba Řeháka z knihy Past na Brigitu; opakující se sugestivní obraz – „yellow umbrella“, s nímž jako se zaklínadlem prochází básník městem, deštivým i horkým, olezlým, industriálním, tak si to pamatuji. Hlavní vjem, který jsem si z toho večera odnesla, byl zážitek básníkovy síly, s níž metal a rozvíjel obrazy městských scenérií – město okopané, počmárané a do toho prolínající se milostné a erotické motivy; už nedokážu rozlišit, co z toho kam patří, co je básníkův text, co moje věrná vzpomínka a co je jen má představa o textu – doma v knihovně jsem hledala příslušnou sbírku, vím, že ji mám, v archeologických vrstvách knih jsem ji nenašla. Byla jsem tehdy začínající básnířka (věkem o dost starší než Jakub Řehák), můj rukopis se v té době ještě ustaloval. Řehákův text mě překvapil odvahou a rozmachem; s podobnou jistotou maloval Rembrandt, tahem robustním a zároveň přesným.

Myslím, že je čas nahlédnout do podpalubí rubriky „Báseň v odraze“. Dohoda s Adamem Borzičem zní: On vybírá básně, já zrcadlím. Výborný setting. Báseň k reflexi smím případně odmítnout. U Jakuba Řeháka se ve mně odehrává následující: Přijímám a bojím se. Říkám si, po dvaceti textech bych si troufla, píšu však teprve text desátý. Jakube Řeháku, tohle je kompliment a zároveň omluva. Přeberte si to.

Pocitově básni „Navzdory dějinám“ rozumím po svém. Porovnejme naše data narození. Moje: 1964, vaše: 1978. Naše městská vizuální a prožitková zkušenost, hlavně ve vztahu k post-totalitní době, se může různit.

Báseň „Navzdory dějinám“ je součástí Řehákovy čtvrté a zatím poslední vydané sbírky Obyvatelé. Autor sám o ní říká, že se v ní pokusil o jiné formální uspořádání básní, nejde o jeden dlouhý a nepřetržitý proud textu. Sbírka je strofická s naznačenou a místy i jasněji prokreslenou metrikou.

Jsem u první strofy. Je téměř pravidelná, v druhém a třetím verši se ustaluje do daktylotrochejského metra, i to v ní vytváří určitý klid nehybného bezčasí. Obrazy mi asociují totalitní/post-totalitní vzpomínky; je to takové neútulné a ušmudlané:

Za zdí tvrdne zaprášený chleba
Noviny pokrývají staré dny
Na plakát dopadá kapka vody.

Představuji si trajektorii, po níž básník při psaní směřuje. Ruka píše, zachycuje básníkův prožitek; u první strofy básník ještě neví víc než čtenář. A v téhle vizuální i pocitové mizérii se objevuje vjem, názvuk, nádech –

šaty barvy pilin vzpomínají na léto.

Cosi zpřítomňuje léto plné dějů a významů. (V létě se věci dějí jinak než v zimě – s rozšiřujícími se vlásečnicemi začne tělo vydechovat jiné vůně; v jiných autorových básních je léto ale obsazeno jinými, ztěžklými existenciálními pocity.) Názvuk léta zde prožívám jako úlevu, že po zaprášených zdech přichází určitý příslib.

Druhá strofa je dramatičtější. V prvním a třetím verši stoupá napětí prostřednictvím obrazů i naznačeného jambu. Báseň odráží především proud básníkova vědomí a objevuje se zde určitá dynamika kopírující dramatický oblouk – po expozici první strofy přichází kolize směřující k určitému vrcholu a obratu. Začíná to vlakem, který působí přátelsky a nese s sebou naději přemístit se jinam. Rytmus tkalcovských strojů (možná jde o rytmus města) umocněný obrazem strojů, které tetují zadek, sem vnáší nebezpečí. Napadají mě dvě různé asociace: mučící tetovací stroj z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ (totalitní sadomasochismus) a dobrovolná bolest vytvářející endorfiny, kterou musí člověk vydržet při tetování. Druhá strofa končí veršem „V daleké kolonii“, který zároveň pozornost přenáší jinam, dál do místa, k němuž vede průchod tvořený obrazem:

Vítr zvlnil sloup před rozdrolenou omítkou

– průchod vedoucí do léta, k lásce a erotice, do křoví, v němž se dějí utajené věci bez diváků; možná i určitá milostná (dobrovolná) bolest. Dramatický oblouk (lyrické, nedějové a surrealistické) básně se uzavírá:

Náhle jsem tě spatřil navzdory dějinám
Které už neměly jméno.