PETR KRÁL

Tuileries

V poledne v pustém království zahrad
jsme jenom stíny vžehlené bez milosti sluncem
do planoucí cesty
jen v okrajích těká svět umíněně keřem nedbalým prádlem
světla
horkými krůpějemi ptáků plných noci
vlna nás ví za nás zase až k obzoru k bledým kupolím chtivě
         pozorovaných observatoří
na krok od ovoce daleko od jeho chuti
Někde v polích poblíž odraného bodláku – pyšné kalamity –
proti nebi zas i vlání našich siluet
nesmírných cizostí obývané rozlohy

(Přízemní blesky, 1985, in: Sebrané básně II.)

Daniela Vodáčková

Kdybych měla popsat trajektorii, jak jsem k básni „Tuileries“ od Petra Krále přistupovala, pohyb směrem k ní, s příměsí touhy, obav, hrůzy s tichým vykřičníkem „tohle je na mne příliš“, nakreslila bych spirálu s obrovským průměrem. Z okraje cesty, ve značné vzdálenosti sleduji, jak můj vlastní protivítr vytváří překážku, abych mohla přistoupit blíž. Čas běží, adrenalin stoupá a pomáhá mi překonávat pomyslnou zeď vystavěnou z úcty i čtenářské nezkušenosti a přenáší mě na písčitou cestu tuilerijské zahrady, do samého srdce Paříže mezi Place de la Concorde a Louvrem. Zpětně si uvědomuji, že jsem mimoděk ušla dvojí cestu. Do jakéhosi pomyslného středu básně, a pak, spolu s autorem, směrem opačným, ze středu labyrintu ven, na jeho samý okraj, až tam, kde si můžeme uvědomit a také prožít to, co básník pojmenovává, a co se pokusil úzkostně neúzkostným způsobem uvidět a možná i obsáhnout – rozlohou.

Báseň pro mě začíná téměř domácky.

V poledne v pustém království zahrad
jsme jenom stíny vžehlené bez milosti sluncem
do planoucí cesty.

Znám dobře takovou chvíli v pařížských zahradách. Světlý písek s drobnými kamínky, úlomky pazourku, kterých je v Paříži plno, žhavý den s nemilosrdným sluncem, odpočinek na lavičce obklopené úhledně sestříhanými jehličnany. Pro někoho milostné kulisy, pro jiného v kombinaci s horkem a pískem únava. Vybavuje se mi až bolestně taková chvíle. Sedíme na lavičce s mým desetiletým synem a mluvíme o závažné rodinné události, tak závažné, že máme oba co dělat, abychom ji zpracovali. Při cestě parkem na každém rohu odpočíváme.

V zahradě Petra Krále je horké nehybno a okolní svět v jeho pohybu i nahodilosti lze jen tušit. Horko ovlivňuje stav vědomí, který se postupně v básni vyvíjí, prochází různými přechodovými zónami od naprosté nemožnosti udělat pohyb („vžehlený stín“) k tušení okraje a směrem k noci (jakkoli horké a možná i erotické) k jistým pohybům („vlání siluet“), které se nakonec odrážejí a možná i rozpouštějí v „nesmírné cizosti obývané rozlohy“. Ještě předtím si básník krátce a sebeironicky připomene svou pochybnou významnost („pyšné kalamity“) oproti (dosti ubohému) „odranému bodláku“. V básni se děj postupně rozvíjí a některé jevy se odehrávají souřadně a současně, čas se zpomaluje v rytmickém pohupování („vlna nás ví za nás zase až k obzoru k bledým kupolím chtivě / pozorovaných observatoří“).

Město – velkoměsto, různá města, reálná i vysněná –, to je jeden ze středobodů básníkovy imaginace. Básník chodí, zastavuje se, pozoruje, sleduje metafyzické souvislosti; přes vizuální vjemy, někdy přes tušené zvuky, prožívá řadu postupně se rozvíjejících pocitů často vyjadřovaných na rozhraní různých prostorů. I když sám básník v souvislosti s vlastními texty mluví o jisté úzkosti, jeho cesta přes různá přechodová místa, zóny, kde není zde ani tam, dávají tušit nejen fascinaci a jakýsi permanentní stav změněného vědomí, ale i strategii, jak uchopit sebe sama a vlastní existenci přes pomíjení, vnitřní pohyb a různé proměňující se perspektivy.

Velmi podobně jako Jakub Řehák v Rozhovorech o řemesle v kavárně Fra z roku 2016 se potřebuji zastavit u slova „rozloha“. Sám autor ho považuje za odlišné slovo nežli „prostor“, s vědomím jakéhosi nedohledného horizontu. A dále pokračuje ve vymezení odlišnosti pojmů prostor a rozloha:

Abstrakce, která do toho pojmu vniká, ho zároveň rozlišuje, je plošnější, je širší, je nedohledná… tvoří to kontrapunkt k pojmu domov. Domov, kterým nepohrdám, který neznám; zdá se mi nemožný ve smyslu, v jakém by ve dvacátém století mohl být.

Snažím se myslit ještě na jeden vjem, a tím je autentický hlas Petra Krále právě z nahrávky Rozhovorů o řemesle: Slyším příjemný bas baryton staršího muže, s jakousi hlasovou vrstvou, chtělo by se mi říci až aristokratickou, která nezní jako odtažitost, ale spíš integrace vlastních osobních a pravděpodobně i bolestivých témat v ušlechtilost s příjemným paprskem smíchu. Co dál v jeho hlase slyším, je určitá schopnost být hlasem uvnitř i vně, na rozhraní, v jakémsi prožitkovém pomezí, které s bravurou obsáhne takové množství různých vesmírů.