Virgilio Piñera

En arché kai ho logos˜˜

Od samého počátku nás provázel logos. Kdo nás bude provázet na konci? Natahuje prostěradla, a ať s nimi mává vítr. Takový má být logos. Zavěšeny mezi nebem a zemí, zákony gravitace budou poslouchat. Podívej se na ně, jak padají, až úplně znehybní. Můj mozek hoří myšlenkami a sny. Autobus mě veze po schodech. Cestuji sám a kdosi mi říká: Jsi mrtvý. Jelikož jsem živý, probouzím se, abych mohl vystoupit z autobusu. Můj logos se třpytí. Je tak hebký. Hladí mě svým světelným peřím; maluje mi krajinu a v té krajině dítě, které si mě přivolává prstíkem. Jsem to já a učím se říct „máma“. Myslím na věž plnou hluchoněmých a slepých. Snažím se v ní ukrýt. Jakmile vejdu dovnitř, zřítí se. Změní se v úl zuřivých včel. V tu chvíli můj logos poklepnutím na spánek rozhostí ticho a černotu. Pochopil jsem.

(ze španělštiny přeložil Petr Zavadil)

Daniela Vodáčková

Dnes se mé myšlenky rozprskly na všechny strany. Umřel mi táta. Všude kolem mě tiká logos. Jsem na začátku, na konci i uprostřed zároveň. Truchlím a jsem přitom hluboce pozorná ke všemu uvnitř sebe i kolem. Každý pohyb vzduchu má význam. Ocitám se v poli významů. O to víc je i pro mne logos médiem, nosičem mezi světem a jeho stvořitelem, principem, který formuluje počátky i konce.

Báseň Virgilia Piñery „Na počátku bylo slovo“ mne vede k hledání dokladů o propojenosti počátku a konce. Kolo života se točí od zrození k smrti a k novému zrození. „Musíme zemřít, abychom mohli žít,“ by možná řekl Uroboros ve chvíli, kdy kruh vlastního těla nastavil do příhodného bodu.

Podle Stanislava Grofa před narozením procházíme čtyřmi prožitkovými matricemi. Grof coby psychiatr zasvětil svůj profesní život studiu změněných stavů vědomí. Nejdříve zkoumal vliv LSD, později objevil šetrnou a přirozenou metodu – holotropní dýchání, bezpečnou cestu vedoucí ke stavům změněného vědomí. V prožitcích osob – sama mám opakovanou zkušenost s holotropním dýcháním – se shodně objevují témata, pravděpodobně vzpomínky týkající se pre-
natálního života.

První matrice. Lidé obvykle popisují místa, která vypadají jako ráj. Všechno je samozřejmé a na dosah – vesmír, oceán, božská zahrada. Druhá matrice. S blížícím se porodem nastává změna. V děloze začne být těsno a dítě prožívá chvilkový přetlak i nedostatek. Dostává signály, že něco končí a nové ještě nezačalo. Porodní cesty nejsou otevřené. Poprvé ve svém životě dítě zažívá pocit, že ho někdo důležitý přestal chránit. Lidé popisují prožitky ohrožení, imaginují nebezpečné bytosti, například pavouky, zažívají strach ze ztráty života nebo autentické prožitky smrti, zejména když během svého vlastního porodu v tomto stadiu uvízli déle. Třetí matrice. Brána se otevírá a dítě se vydává na první výpravu do neznáma. Čeká ho úkol prodrat se úzkým tunelem porodních cest, projít pánví a konečně se poprvé nadechnout. K tomuto úkolu potřebuje hodně síly, aktivity a životadárné agrese. Lidé se v této souvislosti ve svých imaginacích ocitají uprostřed kmenových bojových obřadů, konfliktů a bitev a někdy prožijí „vzpomínku“ na násilnou smrt. Čtvrtá matrice. Porod zdárně pokračuje, dítě je téměř nebo úplně venku, začíná dýchat, prožívá první zkušenost s gravitací, možná pláče, někdy jako bojovník křičí, pokud byl porod dřina, anebo, díky šťastné shodě okolností a šetrnosti porodníka, si v tichu a klidu zvyká na novou a neznámou část světa.

Elisabeth Kübler Rossová, německá lékařka, která velkou část života věnovala studiu prožitků umírajících lidí, popsala čtyři stadia, která se u umírajících a jejich blízkých v různě dlouhých sekvencích objevují – 1. šok, 2. zlost, 3. zármutek a truchlení nad vlastním životem (původní autorčin název pro toto stadium zní deprese), 4. přijetí a smíření. Pokusila jsem se tyto fáze symetricky porovnat s prožitky spojenými s porodem: od prenatálního prostředí k prostředí běžného života v běžné gravitaci / od běžného života k smrti a bytí posmrtnému či transcendentnímu:

Čtvrtá matrice – porod / šok při představě smrtelné nemoci nebo při oznámení náhlého (i očekávaného) úmrtí.

Třetí matrice – cesta porodním kanálem spojená s úsilím a bojem / zlost z blížícího se konce doprovázená výkřikem: „Proč zrovna já, proč zrovna on?“ Lidé při umírání také někdy křičí, i když je nic díky lékům a opiátům bolet nemůže. V paliativní péči se tomu říká „pokřik bojovníka“.

Druhá matrice – stlačení v porodních cestách, pocit ohrožení, zármutek nad vlastním koncem, potřeba hlubokého ticha, nemožnost mluvit, pláč dovnitř, prožitky deprese.

První matrice – rajský pocit blaženosti v prenatálním životě / zdánlivé zlepšení zdravotního stavu před smrtí; klid, vyrovnanost, hluboká úleva, utrpení mizí, přichází hluboké přijetí a smíření a může nastat – pevně v to doufám, a v těchto dnech mi to pomáhá – radostný přechod do další dimenze bytí, za laskavé přítomnosti božského principu Logos.