Daniela Vodáčková

Žena z doby, kdy vznikly postele

Beletrie – Poezie
revue Ravt 10/2020

Truchlení v únoru

Kdyby to někdo pozoroval, neuviděl by víc,
než lhostejnost květin.
Mluví v pokoji stejně jako jindy,
stěžují si na nedostatek nebo přebytek vody.

Možná si ani nepovšimly,
že umřel třicetiletý ještěr v teráriu.
Říkám ti to a není to sdělitelné.
Poslední saranče nesežral, oběť a lovec se vyměnili.

Před týdnem mu přestalo patřit tělo,
stezka páteře zabloudila jinam, na ocasu
bílý potrhaný prapor. Jestli něco říkal,
nerozuměli jsme. Teď je z něj malý nebeský drak.

Tělo v papírové krabici v hlíně záhonu.
Nad ještěry se nepláče.
Mám ráda zvuky únorového větru,
mluví za mne i za tebe, ptá se a odpovídá.

Nechat se pohladit studenými prsty,
vymrznout, vrátit se, domýt
poslední kusy nádobí. Jednou se vyjasní.
Nechci pro sebe všechno.

(Z cyklu Modlitby, 2020 nepublikováno)

 

Akvamarín

Sklo anebo voda s bublinkami.
Nepopraskají, zůstanou navěky.
Jednou někdo prozkoumá vzduch uvnitř.
Archeologický nález:
„Žena s modrým náhrdelníkem“,
hledejte pod heslem „Mořská“.
Posloupnost:
Lucy, Keltská žena z Kopidlna,
a Mořská.
Jak žila?
Měla jedno dítě, špatný chrup,
zvláštní kostru staré a omládlé ženy.
Špatně zhojenou zlomeninu prstu –
po rvačce s mužem,
kterému došlo pozdě,
že už není milován.
Stopy po vymklém ramenu,
už nikdo nezjistí, že upadla bosa na sněhu.
Šila z drobných korálů,
uměla zabít a stáhnout králíka i srnce.
Mírně placatá lebka v týle,
záda neohnutá. Chybí jí
pravé křídlo.

(z cyklu KWZ, 2020, nepublikováno)

 

Rozhovor o stromech

Řeka se protrhla a tekla skrz ni. Neřekla
že jde o řeku a že teče i skrze něj.
A pak, z ničeho nic, mu položila hlavu do klína.
Česal ji prsty i hřebenem, les vlasů
se všemi jehličnany, i mrtvými stromy.
Miloval ty vlasy a bál se, že na jaře
je shodí jako zimní srst. Neplánovala to,
neplánovala nic kromě této chvíle,
ležet na klíně, v klíně, vklínit se do dřeva
jeho vlastních stromů. „Víš, že tě respektuju?“ –
„Chtěl bych tak zůstat roky, s tvým lesem
a mými stromy.“ – „Nejsme do sebe zamotaní?“-
„Jsem zamotaný jako bourec morušový.“ –
„Právě opouštíš kokon, už vidím, jak tvoje
přední nohy razí cestu ven.“ – „Chci svobodu,
let a listy moruší.“ – „Žehnám ti a zároveň
chci, abys hladil les mých vlasů, umíš to spojit?“-
„Kdo je to zralý muž? Je to slon, co se oddělil
od stáda a zůstal už sám? Je to baobab,
který neobejdeš do zítřka? Je to instalatér?“-
„Je to někdo, kdo se nebojí říkat, že se bojí…
Nevím, kdo je zralý muž, měla jsem samé zelené
papoušky, žádný z nich nikdy nezčervenal.
Umořili jsme se navzájem. Svůj k svému.“ A rázem
na ni padla další dávka únavy z podpalubí
vlastní lodi. „Potřebuju pořád spát a je mi fuk,
zda s tebou nebo sama. Potřebuju v myšlenkách
jít po lesní pěšině. Potřebuju zavřít dveře
a neslyšet nic jiného než ozvěnu
vlastních kroků. Potřebuju vědět, že jsi,
a přitom létat sama v rozlehlých sálech.“
On se po chvíli zeptal: „Víš, co potřebuju já?“
A ona na to: „Cítit sebe sama, vědět co chceš,
a získat, na co sis dříve netroufl?
Víš, když jsi se mnou, kde začínáš a kde končíš?“ –
„Nejsem plyšový medvěd, nejsem věc, počítáš
se mnou příliš.“ – “Já za tebe nic nerozhodnu,“
bránila se. Mlčením mluvil. Ona si kousala
nehet až do krve. „Proč musím uhýbat
tvému životu?“ Odpověď pro ni nebyla
slyšitelná. Mluvil k ní v jiné frekvenci.
Možná ho zaslechli mrtví. A ona, kdyby měla ocas,
bude se do něj hryzat, točit se, honit stíny.

(Vyšlo v antologii Drážďanská cena Lyriky 2018)

 

Setkání s kamarádkou

TEĎ
Čekám. Na historii,
vztahy vztahů,
tvorbu rokokových účesů.
Čekám na čekání.

KOLEM
Hlasy.
Dobrý den, jednu zázvorovou limonádu.
Jeden propečenější biftek.

ZA
Tři psi se tahají na barevné žule
o vepřové kopýtko.

UVNITŘ
Had kouří cigáro.
Zelený pták, solitér.
Chybí tu sojka. Na cestě
se jedna s účastí zeptala:
„Jak bylo“?

POD TÍM
Čekání na čekání.
Už jsem se rozpomněla.
Tvých pět minut je celé století.
Tvé století je celých pět minut.
Dvě dámy sledují z lóže divadla dění.
Tak už přijď.

TEĎ ZA MALOU CHVÍLI
V poli tvé hebké akceptace
důvěřuji zas a znova.
Ve skutečnosti zníš novým hlasem:
Ty bys byla radikální.
Ty bys mu to řekla.
Ty by ses vymezila.
Nevidíš mé slzy.

ARCHEOLOGIE
Muž s modrými vousy.
Bezruká panenka nedokáže tančit.
I ženy z dobrých rodin
se nevyhnou bolesti.
Ten klíček krvácí dodnes.

PŘED
Žena z doby, kdy vznikly postele.

PŘED PŘED
Mumii starého Indiána vyhodila
ze svého pokoje a spálila
na venkovním ohništi
i přes prababiččino výslovné přání,
i přes prababiččino varování.
Dům se s obrovským rachotem zřítil.

(Z cyklu Vrstvy, 2018, nepublikováno)

 

Znovu v deštivém kraji
Kdesi v dálce, nad lesem, mimo zorné pole
ztrácí se pára našich loňských dechů.
Vysoko, kam už dohlédnou jen draci
na dlouhé šňůře, zůstala stará
vyprávění o…

Tečeme potokem, už dávno jiní.
Je v nás víc tmy a jiná světla; naše
těla znějí po zmrzlých švestkách. Všude
je plno ptáků.

(2019, nepublikováno)

 

Na balkóně

Na šňůře pověšené mokré džíny,
zjizvené už z továrny. Poraněná
látka. Jak ji trápili? Hroty bodců,
hrábě, háčky, ve vodě, v horku, v pekle
formaldehydového mračna. Potom
chirurgická léčba. Excize podkoží,
svorky, peány, síťka, nůžky, háky,
cévní pinzety, šicí materiál,
v jehle s kulatým tělem, husté stehy.
Síla utrpení kalhot se stává
i tvojí součástí. Máš rituální
skarifikaci. Co vidíš v obrazcích
jizev? „Na levém stehně je dvojice
cest, rozcestí. Na druhém silueta,
ženská hlava, subtilní tělo, tančí
na špičce jehly“, „té samé, co zranila
a potom zašila tvou kůži“.

(2019, nepublikováno)

Chviličku.
Načítá se.
  • Daniela Vodáčková

    (1964, Praha) Vystudovala český jazyk a jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, psychoterapeutka, supervizorka, autorka výcvikových programů v oblasti krizové intervence mj. s přesahem do práce s ...
    Profil

Souvisí

  • Doteky terapie a umění
    Rozhovor s Danielou Vodáčkovou

    Ano, jsem básnířka

    Ptají se Adam Borzič a Olga Stehlíková

    Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2019
  • Daniela Vodáčková

    Autoportréty

    Týden jsem chodila po městě
    a říkala si: tohle chci, sednout si do křesla,

    vysvléct se a pohoršit všechny mladíky kolem,
    ty hladké Adonise, každý má aspoň pět penisů!

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2019