Andrea Mantegna, Mantova 1474

Camera degli sposi. U vchodu zprava
západní zeď, sloup. Ve zlatě, v šedi,
pod kalichem, mezi lodyhami, sedí,
v ornamentu – Mantegnova hlava.

Bradou v akantovém listí hledí
z okna. Plody, úponky, snad réva.
Má ji v uších – zprava, také zleva.
Ve stylu grisaille, v zlatě a šedi.

Na čele má rýhy – kolmé, vodorovné.
Kruhy pod očima. Levé oko – klidné,
je uvnitř, pravé vně – rozpustilé.
Mračí se. Zaostřuje? Potřeboval by brýle?
Ve tvářích kříže, vějířky, z žertů.
Vrásky mladého starce – ornament ornamentů.

Sofonisba Anguissola (1532–1625)

1555

Téměř jim závidím, jak spolu v zahradě nad šachy sedí.
Lucia (v červené) s noblesou třinácti let bere

Minervě královnu. Ta se brání. Nejmladší Europa se směje
souboji svých sester. Typické. Lucia vítězí vždy!

Minerva v černém a ve tváři doběla, někdy má vztek,
že metá figurky. A přitom ji ponouká právě Lucia!

Europa, miláček, dobrý duch rodiny, všechno jí promíjíme.
A já, nejstarší z nich, autorka obrazu, tam nejsem.

Dubnová zahrada, kaštany. Vidíme na řeku a kopce.
Na stole pod šachy je prostřený turecký šál.

1554–1557

I moji rodiče sedí mi modelem. Maminka Bianca
v brokátu. Má štíhlou postavu, živůtek husí břich.

Prý jsme si podobné. Má v sobě veselost i smutek.
Tatínek Amilcar. Jak krásný a laskavý muž.
Odvážný, že mi dal malířské vzdělání. Šlechtická dcera
by měla především přemýšlet o svatebním dni.
Tatínek na židli – zřasený černý plášť. Minerva zprava,
stojí a dívá se, jak Asdrubal, bratříček, meč

po boku, drží se s tatínkem za ruku i kolem ramen.
Náš malý Asdrubal. Když ještě byl děťátko,

tak jsem ho kreslila, jak vřeští zděšením. Zvědavý zkoumal,
copak je v košíku. Krab – pořádně ho štípl.

1550

Pod jeho vedením bezpečně procházím technikou malby.
Můj vlastní rukopis… je jemnější, nežli má on.

Otázka, kdo jsem sama. Vedle něj je snadné čas od času se ztratit.
Lákavé prozkoumat, kde začíná mé vlastní já.

A tak se převléknu. Beru si punčochy, košili, nabraný límec,
černý plášť. Mé jméno je nyní Bernardino Campi

(to je on, učitel). Jsem tedy Bernardino a maluji Sofonisbu.
Ona ve vínovém sametu s vysokým límcem.

Ruce má lehounce zvednuté v loktech. Pod její levicí
je ještě jedna a v mužském kabátě. Hádejte, čí vlastně je.

1625 (?)

Přátelé ptají se: „Jak je to? Ještě je naživu?“ Ano,
jsem to já, ležící, už ctihodná, pavoučí závoj.

A přitom si duše pobíhá sem a tam – údolí, kopce.
S těmi, co odešli dřív než já, pijeme čaj.

Tak vidím, co bylo, co bude, jen oko na průzkum vyšlu.
Ta tíže po těle i v kostech mi nebrání

natrhat ze stromů hedvábné ovoce. Otcovy zahrady byly
dokořán, nám dětem i přátelské společnosti.

Vidím i Alžbětu, mou drahou paní, umřela mladá.
Ty se však netrápíš, pojď, posaď se, ještě mě hlaď.

Albrecht Dürer (1471–1528)

I. Autoportrét: 1484, 13 let
I Ježíš býval malým zázračným chlapcem (jako já).
I já chci, aby mrtvý ptáček žil a létal. Bude žít (On mu vdechl život).
Stvořím ho z vejce, z ničeho, z jedné kůstky jeho křídla.
Z polévky vytáhnu jeho nepatrnou část. Stvořím i sebe,
ve skle vypouklém jako vejce. Budu to já, ještě dítě, už ne dítě.
Budeme létat spolu, do domů k jiným lidem, nad stromy.
Vydáme se na cesty.

II. Autoportrét s květem máčky (Eryngium alpinum): 1493, 22 let
Budu ti věrný, Agnes Freyová, budu ti věrným manželem,
tak jako Kristus byl věrný sobě, svému utrpení.
Ruka ženy (ani tvá) mne nepohladí. Ta má tě bude hladit
rudkou, rydlem, Bůh odpustí, a když ne, něco se stane.
Toužím, ale jinak, vezmeš si dívku, má budoucí ženo, Agnes.
To moje vlastní krása mne mate.
III. Autoportrét: 1498 (Severní Itálie), 26 let
Drahý Willibalde. Zdravím Tě z Benátek. Jak rád bych tu zůstal,
kdyby tu byl můj dům a také Ty, drahý příteli. Zde jsem víc
než u nás doma. Mám uznání, jsem umělec, jsem vážený muž.
Safián na rukou, za oknem klid, bezvětří, líbal bych spirály
zdejšího průzračného vzduchu, průzračnost samu.
„Jak jen budu mrznout, až odejdu z tohoto slunce!“

IV. Autoportrét: V kožichu (Jako Kristus), 1500, 28 let
„Takto jsem se já, Albrecht Dürer z Norimberku, namaloval
nesmazatelnými barvami ve věku 28 let.“
Jsem, žehnám, přináším i skrývám Slovo boží, Otče.
Jsem dveřmi, vcházím k Tobě, Tvůj pokorný i pyšný Syn.
Od sebe, k sobě, oko vidělo, nevidělo, proti oknu,
v oku kříž. Vzývají mě, jsem vážený, to On byl proklínaný… sám sebe
proklínám a vzývám. Mít sílu dosáhnout k Tobě
a odnést si něco z Tvého božství… kéž se obejdu
bez utrpení většího než to, co prožívám teď.

Alice Neel (1900–1984)

1980

Jsem, která jsem; nemám co ztratit.
Stará žena i holka. Mám břicho,

střed světa. Tolik žen, i já, jsme nosily,
já to malovala, nejdřív touhu, diskrétní pohyby

boků, jak se ti dva spolu dotýkali, a jejich dítě,
mimo ně, v bezčasí, ještě nepočaté.

Tam někde byly (jsou) i moje vlastní děti; pak mateřství,
někdy nechtěné; nejdříve skryté, se zjevovalo,

den po dni, spíš jako obava než hrdost, dvorce
prsů ztmavlé a doširoka. Mně zbylo břicho.

Nemám, co ztratit. Je mi to jedno.
Doopravdy?

Zpod prsů už dávno tužka nevypadne.
Leží si, spočívají, zvou jenom ty nejvroucnější.

Týden jsem chodila po městě
a říkala si: tohle chci, sednout si do křesla,

vysvléct se a pohoršit všechny mladíky kolem,
ty hladké Adonise, každý má aspoň pět penisů!

Babičkovské brýle, abych se lépe viděla,
pergamenová kůže, smích,

až ty výstavní kusy půjdou na výstavu
bez otázek, co udělají v osmdesáti

se svými erotickými sny! Jsem, která jsem. V každém z nás
je božství, jsme plameny, sáláme do nebe, k sobě navzájem,

zdravíme se teplem, vroucností,
odpuzujeme chladem. Dotkněte se mé tváře. Je horká.

Sedm důvodů, proč Tintoretta na autoportrétu ukazuje ňadro

1. Dost bylo té skrýše v chlapeckých kalhotách, v košili,
v níž mizí postava. Pak otázka vyvstává, kdo
vlastně jsem? Stažená obvazem, nepozná nikdo z vás, že
zakázku převzala žena. Mario, jméno mé.
Brnění, svou skrýši, hážu pryč! Svoboda pro hrudník. Teď!

2. Nechci být sama, kdo si je prohlíží. Je tolik žen,
těch, které zahodí rozpaky, pózují tak,
že samy od sebe, s lehkostí ukážou své tělo a
působí půvabně, jak madony, ale svůdné.

3. Mám krásná kulatá prsa, co obstojí v srovnání.
Lucia, modelka, tu maluje především otec,
má ňadra do špičky. A tělo, to musím uznat, má krásné.
Já svoje nepůjčím, ne, to je můj převzácný poklad!

4. Přemýšlím, která jsem – Athéna poprsí bojovné nebo
Diana, té by se tak schovaly do dlaně, těžko
by jinak ovládla koně i veliký luk.
To já jsem (jak šťastná) spíš podobná Afrodítě –
dva kulaté kopečky, a jako u ní, jsou maličko do stran.

5. Můj otec zešílí, když tohle uvidí. Bojí se. O sebe?
Bojí se, že mne ztratí. Zůstanu, ačkoliv mám
určité nabídky od dvora. Ottavio Strada,
císařský knihovník, ten vyjednal s císařem, místo.
A také od Filipa II., španělského krále
bych měla slušný plat. A otec nesouhlasí.
Tak aspoň poprsí do světa posílám. To jsem já, Tintoretta.

6. Až si je prohlídneš, uznáš sám, jakou jsi udělal chybu.
Tak dlouho jsi váhal a točil se na místě. Nic z toho.

7. A ještě prozradím, že natírám bradavky rumělkou.