Včerejší rozhovor
(s myšlenkou na Roberta Frosta)

Teď čekám vichřici, už začínám ji tušit,
když slova běžela, i napříč, proti mně.
Měl jsi je uslyšet. A měl sis zacpat uši.
Vždyť moje vlastní řeč nás oba zalehne!

Pod klenbou uvidíš jen rozptýlené čáry
do různých počátků. Některé z nich jsou tvé.
Ty čáry v pohybu jsou dráhy času. Zdali
to není, vidíš to, vstupní mříž v kostele?

Jen trochu vylétla jsem, přivolal jsi mne zpět.
Na rukavici tvé teď sedím. Králíky
pro tebe nachytám, i pro myš doletět
bych mohla. Chtěl bys ji? Hned potom do lesa,
do chrámu odlišného, kde nelze nevidět
to staré sloupoví a tmavá nebesa.

V lese
Dnes půjdu doprostřed. Sama,
nejištěná, bez vlákna. Sama

bez průvodce. Stromy jsou staré,
některé tisíc roků, poznáš je

podle vrásek a otevřených úst.
Větve u země, skoro neprostupné.

Mech je tam jiný nežli běžné mechy.
Obrůstá kosti, žije z kůže, masa

těch, co se tmavých kmenů polekali.
Doprostřed vtahuje zvláštní síla.

Nedokážu tam přijít v noci.
Ve dne jsou stromy spíš klidné

a mají pevná místa.