Milenci
Když všecko spí, snad v  noci,
říkáme tomu, z moci dřívějška,
noc, dveře se otevřou, mezi
buky, které už přece dávno
nejsou, snad mezi vzduchem a
povětřím, ve skalách na konci, a

on vystoupí a vstoupí, ke
spícím přistoupí, vezme ji, tu
jednu, ji ohne, její paži, prsty,
jeho si vezme ona, toho jednoho,
ho postaví, ohne ho, ramena, šíji,

skloní ho, až se ho dotkne, on
se jí dotkne, ona ho obejme, do
něho přesně se vejde a on do
ní, ona kolem něho spočívá a
on kolem ní, tak zůstanou oba
na zraněných očích tomu, kdo
přichází dveřmi, kdy všecko spí.

Pár operací
Z dózy na prsty vyberu ty štíhlé, modré zas z
krabice na oči. Připájím pak, což opravdu
pro každého není, vlasy, zvlněné, černé.
Chci nazout ti botky s mašličkami, a proto ti
našroubuji ty nejmenší z police s nožičkami.

Zvolím šatky s krajkami a volány, aby vidět ti
byla kolena, ta nová. Tváře ti našminkuji
rumělkou do třešní, aby nikdo si jiného nic
nemyslel, rty na žhavě červeno a na čílko
nepatrnou vrásku zlosti. Tlesknu do dlaní,
otočím tě, tvému škubání říkám teď tanec.

Dělám, že mě překvapilo, když jsi mě při
svém víření zezadu, zespoda, do mozku
píchla. Mému cukání, mému tajtrlíkování
říkáš, a pravdu máš, cavyky. Chytneš mě za
uši. S útěchou, že mi nahoře pod střechou
lepší vynajdeš, stáhneš mi hlavu z ramenou.

Překlad Věra Koubová