Dominik Melichar
Dominik Melichar

Mizanscény

na počátku všeho plavaly dvě kachny
v klíně řeky
na forbíně lásky
po břehu vykračoval klaun za klaunem
a za ním klaun a za ním klaun
nos za nosem
noha za nohou

Beletrie – Poezie
Z čísla 19/2018

1

na počátku všeho byl člověk
byl sám
a byl tak celou věčnost
a je tak a bude tak
jak kupírovanej ocas komety
s obrysem načmáraným típnutým vajglem
v nekonečným čekání v louži krve
a louži moči
a když člověk zboural hráze
vstoupilo publikum
za jásotu stand-up ovation
někdo v křečích zemřel
a potlesk rozvířil křídový ostatky
to byly počátky umělých mlh
umělých sněhových bouří
umělýho pláče
umělých ejakulací

 

A

Malý princ při své pouti minul planetku B1. Zemi vůdců. Někteří byli jen nakreslení, někteří byli závislí na pornografii, někteří přemýšleli pouze o jídle, někteří se modlili, někteří se modlili k někomu jinému a za něco jiného, někteří sjížděli lajny, někteří nemohli najít partnera, někteří nemohli něco najít, někteří se oblékali jako někdo jiný, někteří byli někdo jiný, někteří ztratili všechny své přátele ve vlek-lých válkách, někteří dbali na hygienu, někteří trávili víkendy jinde, vlastně všichni trávili víkendy jinde ve vleklých válkách, někteří seděli proti zdi a proti zdi vyfukovali oblaka dýmu a nechali se štípat do očí a mysleli si, že se v tom dýmu ztratí. Všichni vůdcové se ale navzájem ovládali plamennými výroky a překvapivými imperativy a posunovali se planetkou jako figurky na šachovnici, až zakrátko nebylo na planetce jediné místo bez nařízení a úkolu. Ty se jako obláčky vznášely nad krajinou a v pravidelných deštích postupně zamáčely planetku povlakem bažiny, v níž se vůdcové do jednoho utopili.

Malý princ při svém putování moc dobře viděl zbroušené kosterní pozůstatky vůdců a na planetce se nezastavil. Ale udělal-li by to, poznal by, že není jediným cizincem na planetce.

 

1

na počátku všeho byla
hláska prosta genderu
a pilířů lidskosti a lidství
bluesový akordy topící se v neslyšitelnosti
a ignoranci
obyvatelé matlali
své pyje o porcelán
obyvatelky matlaly
své růže o porcelán
byly překřiky bílé jako březnový sníh
březnový sníh co tajívá
        v tramvajových kolejích
        v prolukách přechodů
        v mrtvých pruzích parků
obyvatelé a obyvatelky jej rozmokli
rozšlapali a rozmatlali
své pyje a růže
to oni jsou vinni
to oni jsou souzeni
mají být souzeni!

ale shovívavé úsměvy domobrany se znovu sešikovaly
a jen shovívavé úsměvy neomylně míří shovívavými šípy
přímo do očí

 

A

Tlusťoch a kachna a doktor sedí u stolu, kouří a pijí pivo. Ruce tlusťocha hladí záda kachny. Ruce doktora hladí stehna kachny. Kachna sedí, kouří a poslouchá Cranberries. Je úterý večer. Většina života teprve bude.

 

1

na počátku všeho byla spalující samota
v dýmu a víru slov
ve vrzání železných obručí
miliardy a miliardy pohyblivých
zvukotěsných
vodotěsných
větrolamných
ledobourajících
cituplných
nedotknutelných
neviditelných obydlí
obyvateli zjednaných a neopustitelných
vědomí sdílejících kanály spolu se splašky
chutnajících hnilobou vzpomínek čoudem myšlenek
třískalo to do oken
a tak se započaly dějiny žaluzií

 

A

Svítící oči sedí někde mezi fyzickou závis-lostí a abstraktní potřebou vyjádřit se. Cesta do sedla je náročná a obyvatel při ní ztratí mnoho tekutin. Je to však jediná možnost, jak zahlédnout smrt bez revize. Živě. Ne ze záznamu. Svítící oči smrdí, páchnou, kálejí do svých vlastních hnízd. Ale létají.

 

1

na počátku všeho plavaly dvě kachny
v klíně řeky
na forbíně lásky
po břehu vykračoval klaun za klaunem a za ním klaun a za ním klaun
nos za nosem
noha za nohou
jak talíře v odkapávači kresby egyptských božstev v komiksové úpravě
šašci šli a kachny plavaly
klín vrněl
vzduch tlel
odněkud se ozývala kazoo
opilé krasohledy mimoběžně ostřily
na dvě skalpované kachny
pod klínem
a klauni si dál vykračovali klaun za klaunem

 

A

Pořád se mluví o tom, kolik lidí projde ulicemi, kolik aut projede silnicemi, kolik peněz proteče kanály. Nikdy se ale nemluvilo o tom, kolik lidí došlo, kolik aut dojelo a kolik peněz doteklo. Tam, kam mělo. Jestli úkol splnili. Nehledě na to, kolik ovcí dojedlo, kolik stromů dorostlo, kolik věcí bylo. Nekonečno nikdy nebylo. Nekonečno skončilo, nikdo si toho nevšiml.

 

1

na počátku všeho byl prázdnej lokál
a zkamenělý louže piva
zmineralizovanej popel a zvratky
v jantaru
virovej smích vtetovanej do zdí
svitky balzamovaných vnitřností
střepy zažloutlýho porcelánu
křehký prachový koberce s vyobrazením primitivních námluv
krystalizovaný hádky
bloudící ozvěny kroků
nešťastně doléhající až k nám
sem nahoru
v obětiště

Chviličku.
Načítá se.
  • Dominik Melichar

    (1987, Praha), absolvoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a začal se živit jako nakladatelský redaktor. V současné době působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR jako bibliograf. Vedle ...
    Profil

Souvisí