Dominik Melichar

Na tvářích sperma ptačího zobu

zmizelo nebe / asi je podzim leccos už spadlo / dívám se do zrcadla na zavřený oči

Beletrie – Poezie
revue Ravt 3/2016

***

on a ona

palcovej titulek

vyprodaný trafiky mraky spolklejch pilulek

zaoceánský parníky nanovlákna

daleká blízkost dutej džbán

a rozlitý víno bez funkce

ona a on

nic zvláštního

denně o ně zakopávám

dělim o poslední zbytky o posledního páva

jsou v mejch složkách souborech a adresářích

s názvem photo foto _léto _zima #jaro

podzim_01

v posledních lednech i zářích

ona ona

přesto nevzpomínám

chameleon fantomas pocahontas

v myší díře

jiný jméno jiný data stejnej patent

jak je možný že to projde

on on

má klubovou kartu a nakupuje

ve slevě míval partu spával v chlejvě

hvězdy pro něj padaly

pozlacený sochy se mu dávaly

štětkou kominickou čistil svoje návaly

a já teď chodím čistě

bez zbytečnejch zlomenin

mý talíře se lesknou

a hledám volnej klín

 

zahrada sv. františka

je to jako sám v džungli

a se strachem z tygra levharta jaguára

jako ponoření na volném moři

se strachem ze žraloků sépií

nebo jedovatých pavouků hadů a šípových žab

kurva zbavte mě někdo těch hrotů

řve pankáč na vedlejší lavičce

tak nesmyslně blízko

a jeho hlas vniká jako syfilitický penis

do blan ušních bubínků

ženy a muže

průvodců

skvělý takže každej si dá nášleh a já tu jak zasranej čurák

jeho touha smilnící s krví

můj strach

jejich dosažitelnost

volný výběh

můj strach

nepředvídatelnost

orgány prométheovy kristovy

strach

prosimtě nemáš cigáro takhle po šlehu

kéž bych měl

 

doma

zmizelo nebe

asi je podzim leccos už spadlo

dívám se do zrcadla na zavřený oči

vedle mě matka a otec a malá sestra

vede k nim cesta z popele z bromu a stříbra

v pozadí strom a deštivá struktura

asi je podzim leccos už spadlo

na tvářích sperma ptačího zobu

fleky od jogurtu krev a katalog strupů

 

vernisáž

dámy a pánové

ten hrob je prázdný

dámy a pánové

navzdory dech

dámy a pánové

slova

dámy a pánové

perspektiva

dámy a pánové

kolektivní výskok

dámy a pánové

nanebevstoupení křídových kulis

dámy a pánové

ten hrob je prázdný

je prázdný jen se podívejte

a teď se přesuneme

 

zády k životu

vstoupil jsem a

sedl si na židli zády k životu

a sledoval čas jak mizí

v chřtánech psů s bodlinami v srsti

a sledoval ryby bez tlam

znemožňující rybáře v lepkavých tancích

a liány mizejících dějin

odvíjejících se od nohou židle a nohou mých

neboť my jediní sedíme

sledoval jsem hlavy přišité ke kolenům

ve švech se choulily drcené pohledy

slyšel jsem v křečích křičet

děti

hořely jim vlasy a z očí tekly slzy

které nehasily

a mizely stromy v plotech

a kůže se trhaly

a ty cáry se krabatily a tapetovaly útesy

a barvy tekly do kanálů

a vlasy mi padaly do očí

a pak jsem nic neviděl

a už jsem tam zůstal

někdy si na to vzpomenu

 

geppetto

geppetto proklínám tě geppetto

ze své kolíbky v propadlišti

za své uzly na kloubech

za poleno kterés nespálil

za krev na porodním stole

za tvé dláto geppetto

za to dláto táto

za ta lasa kterás prodal

která další další další další další

další další další

pronajímají prodávají

najímají půjčují

za všechna ta jména jež mi dávají

za to dláto táto

i tos jim prodal

dláto které zrezlo a rezne dál

a že rudý prach jsi ze mě nesundal

a já ho smýt nemůžu

za ta lasa kterás vázal

za tu klec geppetto ze dřeva a papíru

shnilou a prožranou už od samého začátku

ani ji smýt nemůžu

za děravou košili a roztrhané gatě

ježs mi nikdy nedal

a přikazovals obleč se

za dveře a okna kterás nikdy nezavřel

za ta lasa kterás pletl noci dny

za vzduch oheň vodu kterés změnil v zemi

za podpisy kterés slavně rozdával

za to že jsi do mě vrtal díry

aby do mě mohli dout

další z řady flaut

geppetto můj milý geppetto otče

sluší se ti říkat milý

jen ta lasa kterás pletl vázal prodával

pochybil jsi geppetto

zapomněl jsi na hrdlo

 

svatý Martine

svatý Martine jenž jsi přijel poprvé

bez koně a branou pro plebejce

branou beze slávy zadním dvorkem

zaplivanou pokálenou dlažbou

hrdě

do města

někdo mluvil o štěstí spáse zjevení

byla okna co se mlžila

podlahy co netrpělivě vrzaly

některé kávy a čaje chladly

a tváře hořely

některé louže nečinně líhly hmyz

do města

plného očí

a ty s očima kulhajícíma dlažbou

míjel jsi polibky mražené do mramoru

a do pískovce

míjel jsi ruce nohy vbetonované do zdí

a ty jsi Martine přijel branou

a přijal jsi číši a

a tak jsi vstoupil do města

nechal jsi sebe a plaval prachem

a v dervišovských vírech

jsme se loučili

a vytrhávaly si šípy z uší

a byly plakáty tvých očí

plakáty tvých očí

plakáty na nárožích na hradbách

nejtajnějších sklepech zásobách

svatý Martine mezi oběšenci pták

byli jsme opilí byli jsme vidoucí

a město se bortilo

a jazyky poprvé a konečně

splétaly bič

antibabylonský návrat

počali jsme stavět nové hradby

ze slovníků

koleje z tradic

počali jsme stavět střechy a svodidla

hráze a koridory prahy

a nikdo si nevšiml

nikdo si nevšiml

že jsi svatý Martine

město zase opustil

antibabylonský bič pak v rukou města

záruka a nevyhnutelnost

jsme sami pozvedali mrskali

sami se jím ovinuli

z vděčnosti k rámům zprostili je obrazů

a teď slouží nám víš

nebude už třeba plesů

nebude už třeba

a pak jsi přijel podruhé

na koni a hlavní branou

v šatě který jsem ti kdysi věnoval

vzpomínáš

tak vzpomínáš

toho muže zbičovali zbičoval se sám

a spokojeně nevidomě

ležel pod tvým kopytem

ďáble Martine

řezníku Martine

odsekls mu kousek svého masa

zmodralého stínem brány

a betonová pavučina soch

bičem kůže jazyka

a tak jsi odjel podruhé a naposled

neslezl jsi z koně

nerozvířils prach

nepodal jsi ruku

odjel jsi a já ležím

ještě dnes tam vedle muže

který slintá na tvé maso

nahý jsem

a s drolícím se odlitkem tvé dlaně

 

vlastní sníh

sněží že neslyším vlastního slova

sněhem se naplním po okraj

a uvařím se v čaj

 

ve mně se tají a přetékám

kloužu ve zmrzlých kalužích

pak neslyším vlastní sníh

 

***

dnes potkal jsem básníka

bylo mu osm

na stanici metra

kde leží stovky kostí s kulkou v zádech

prohlásil

poslední kapitola

poslední stránka

poslední svět

poslední život

a jeho buclaté tvářičky

se nadouvaly pýchou

Chviličku.
Načítá se.
  • Dominik Melichar

    (1987, Praha), absolvoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a začal se živit jako nakladatelský redaktor. V současné době působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR jako bibliograf. Vedle ...
    Profil

Souvisí

  • Ondřej Buddeus

    zóna

    Odcházím, jako bych se ani nedívala na video.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016
  • Každopádně není slovo,

    tvrdí paní korektorka.

    To má, chudák, z toho horka.

    Jak bych to měl asi říct?

    Na každej pád je fakt hic.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016
  • Mária Ferenčuhová

    Fragmenty

    Nakloníš hlavu.
    Tvoj úsmev ako zábradlie
    alebo práve vznikajúca lavína.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016