Lidé
(1979 v Praze-Vršovicích), absolvoval VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, bohemistiku na FF UK nedostudoval. V novinářské profesi se zabývá zejména kulturou a hudební publicistikou. Mezi lety 1999 a 2013 publikoval stovky recenzí, portrétů, rozhovorů, reportáží a sloupků v Lidových novinách. Pracoval také jako redaktor domácí a zahraniční rubriky, píše o historii. Velkou část článků uveřejnil v LN, Reflexu a Deníku. Dále spolupracoval s Českým rozhlasem, Hospodářskými novinami, časopisy Respekt a Reportér, s webem Aktuálně.cz atd. Byl stálým autorem hudebních magazínů Rock & Pop a Rock & All, patří k redakčnímu okruhu časopisu UNI. Překládá hudební biografie (Tom Waits, Beatles, Pink Floyd, Bob Dylan, Led Zeppelin, Paul Simon, Freddie Mercury, Bruce Springsteen). Autorsky se prosadil knižní trilogií Příběhy písní (2009–2015) o historii starých zlidovělých skladeb. S ní volně souvisí úspěšný projekt Wabi & Ďáblovo stádo, na jehož dramaturgii se podílel. Napsal sbírku básní pro děti Nech ten mech, kterou ilustroval Petr Nikl (Nejkrásnější česká kniha roku 2014 v kategorii Literatura pro děti a mládež). V roce 2016 sestavil obsáhlou antologii Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni. V roce 2017 se stal editorem knihy Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Roku 2019 přišel s knihou literárněhistorických bádání Příběhy spadlé pod stůl (a zametené pod koberec). V roce 2020 vyšla jeho poezie v knize Všechna hvězdná znamení. V téže době vydal knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem (Michal Prokop – Ztráty a návraty) a se spoluautory Martou Bystrovovou a Zdeňkem Hazdrou publikoval knihu a CD Dvanáct strun Karla Zicha. Od roku 2020 je také členem Českého PEN klubu.
Jitka Bystrovová
Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.
Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)
Karel Hynek píše, je toho v něm tolik / půl roku nezavadil o pořádnou roli /
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě / škoda, že v jejím tajném písmu / není žádný systém
Každopádně není slovo,
tvrdí paní korektorka.
To má, chudák, z toho horka.
Jak bych to měl asi říct?
Na každej pád je fakt hic.
Nejvíc jsem se naučil od Leonarda Cohena – ne písničkáře, nýbrž básníka. Z jeho psané poezie jsem pochopil, že můžu dát vedle sebe slova jako „God“ a „piss“. A pokud své sdělení vyfutruju smyslem, nic se mi nemůže stát. To byl asi největší objev, který jsem v literatuře učinil.
Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)
Karel Hynek píše, je toho v něm tolik / půl roku nezavadil o pořádnou roli /
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě / škoda, že v jejím tajném písmu / není žádný systém
Každopádně není slovo,
tvrdí paní korektorka.
To má, chudák, z toho horka.
Jak bych to měl asi říct?
Na každej pád je fakt hic.
