Michal Bystrov

Vítězslav píše

Karel Hynek píše, je toho v něm tolik / půl roku nezavadil o pořádnou roli /
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě / škoda, že v jejím tajném písmu / není žádný systém

Beletrie – Poezie
revue Ravt 14/2018

Noční zpovědníci

Nehrab déle v popeli mé duše…
(Jaroslav Vrchlický)

sotva se blýsklo, už se stmívá
svléknuti do své šedé skici
pod mračna hrůzně jednotlivá
sedli dva noční zpovědníci

mluvili spolu o čemkoli
vteřina marna škrtlá z času
ten první šilhal mezi stoly
a přirovnával dívku k masu

ten druhý vířil dvojkou vína
a když měl zdvihnout kotvy ticha
vylhal se, že si nevzpomíná
píchavá skromnost – skromná pýcha

a potom zvadli, tváře v dlaních
a oddali se starým zvykům
a neprospělo vzpomínání
těm dvěma nočním zpovědníkům

 

Epitaf

ZDE ODPOČÍVÁ
KOLEKTIV
BYL DLOUHO
AŽ MOC DLOUHO ŽIV

u špatnejch teplejch vín a piv
chtěl se mnou kecat jako dřív
zamluvil tisíc malejch vin
u špatnejch teplejch piv a vín
sem tam si odpliv
sem tam zív
tak jsem ho pohřbil
kolektiv

 

Píseň písní

miluju vášeň, která lepí
a na jazyku nechá uzel
miluju milování v duze
spoutané šampaňskými střepy

vítr si zkouší zbytky šatů
zátiší s červy v změti stínů
stačí jen sfouknout pavučinu
vrátíš se časem bez návratu

v klášterním sadu skoro sami
myslíme na léto, co přijde
krev pijem osamělým lidem
a krmíme se jahodami

máš ráda, když jsi ke mně zády
cítíš, jak rostu – první dotek
jela jsi za mnou bez kalhotek
z Brandýsa až sem do zahrady

opat nás měří okem přísným
toneme v tichém vlnobití
vlasy se proplétají s kvítím
zatímco šeptáš Píseň písní

střih! bílé hráze na Zbraslavi
bolí nás do zad – zas ty vlny
hučí náš ostrov tajuplný
ozvěnou zašlé keltské slávy

chceš si mě vzít, mít se mnou děti?
za deset let se s tebou srazím
slíbili jsme si tolik frází
tak proč počítám do deseti?

fráze a hráze, to nás baví
stala se spousta špatných náhod
navzájem přišli jsme si draho
přesto jsme spolu na Zbraslavi

anebo za břevnovskou plání
u hrobu na děvínské skále
pokaždé když si dáme vale
je to jen další namlouvání

už vidím roky, kterak letí
stojíme na svých křižovatkách
já tulák, ty svobodná matka
a spoléháme na prokletí

tak rád bych za vším zavřel dveře
kde ale vzít tu strašnou sílu
až jednou řekneš: zas mě miluj
v té slabé chvilce po nevěře

v domovech scvrklých na hotely
kroužíme jako uragány
ty volná a já nespoutaný
a ani smrt nás nerozdělí

Z cyklu Noční kouzlo (2006)

 

na dřevěné půdě letohrádku Hvězda
předvádí čtvero švarných mládenců
tanečky, tance
šavle, meče, zbroj

a mezi nimi tanec císařských
posměšný tanec
tanec na kostech
těch, kteří padli u české Zdi nářků

strkaná stavů
klauni s chocholy
pletou se v boji
jako opilí

smrt pro zábavu
dámy dovolí
půjdu se projít
kolem mohyly

až k ní
zní potlesk
nikdo nepíská

ovšem
z historického
hlediska…

 

pár ulic chybí k obzoru
z putyky řičí dělňasové
pták somrák do asfaltu klove
a jinak nikdo nemaká

chtěl bych teď býti nad Břevnovem
na prázdné pláni plné trávy
sám
se svou láskou, obavami
zdali si zasloužím, co mám

ticho a klid
a klid a ticho
jen támhle žoldák holohlavý
jde opásaný vlastní pýchou
a samozřejmě nepozdraví

jde cizí žoldák z Bílé hory
usmívá se po dobré práci
a prázdná pláň už nekrvácí
babička na ní venčí psa

vítr dnes fouká od obory
chtěl bych být sám
až k obzoru

pár vteřin zbývá do moru
smrt převlečená za žoldáka
usmívá se po dobré práci
do rytmu klovou černí ptáci

a jinak nikdo nemaká

věnováno Michalu Šandovi
Z cyklu Blond kytka pro blond holku (Břevnov 2008)

 

Spořilovská křižovatka

hvězdy jako kulky ve zdi
zatmění měsíce
opičí milování
vystřízlivění z opice

nikdy jsem nepochopil
tvůj vzorec chování
opilí lidoopi
u dvouproudovky na stráni

člověk by rád byl správnej
správně by člověk měl bejt rád
že ho stará láska
jednou větou neodmávne

smířit se s tím, co je
to hlavně
a proti gustu žádnej dišputát

Z cyklu Prahoznámá postava (2013–2015)

 

Přísně tajné

mám několik velice tajných
důvodů ke smutku
stesk, který nepomíjí
trvá
stal se zadní chutí
mého života

občas ho zajdu
někam spláchnout
a šťastně bdím
v té chvíli nad ránem
než s novým dnem se vrátí
stará bolest

snažím se nebýt
nedůstojný
nemluvit příliš
když má duše mlčí
a myslím na děti
kdy první stín
jim přes nevinný úsměv
přeletí

zklame se víc
má dcera
či můj syn?

Z cyklu Šrám na kytaře (2014–2015)

 

VÍTĚZSLAV PÍŠE

Vítězslav píše
je toho v něm tolik
když pije vzpomínku
jak těžký alkoholik
dnes v noci bude dlouho svítit
za oknem mu sněží
stačí jen vzhlédnout
jenže na ničem
než na básni teď nezáleží

minulá láska
láska uplynulá
je zcela bezcenná
teď v 0.00
čas, který běží
jen tak nanečisto
vteřina, která nemá
v čase místo

na bílý papír padá
černý sníh
za oknem negativ
tvých vizí zvrácených
a ty zde v nich

Vítězslav píše
bez ladu a skladu
v Provence je hroznem
ze slunného vinohradu
v El Pasu netopýr
co hltá kaktusovou šťávu
v Moskvě je jenom jedním
z mnoha Vítězslavů

planoucí okno značí
že je doma
píše a píše
možná Edisona
chybí mi poezie
malý je
kdo nesnaží se o víc
chtěl bych psát do sněhu
tak jako ten kluk Nezvalovic

k vesmíru blíž
a půlnoc jako brána
na bílé zdi pár stínů
to duše potrhaná
v převleku za krajinu

kytara čeká
padá na ni prach
paprsek lůny
prochází se po strunách
i když mě nenapadá, o čem
chci se propsat k ránu
prach na kytaře
a prach na pianu

lásky, co byly
sem tam vzpomenu si
raději ale zhudebňuji
mrtvé Rusy
a podél potoků se toulám
k menhirům, ze kterých cos sálá
lásce, co žiju
té je každá píseň malá

 

K. H. PÍŠE

Karel Hynek píše, je toho v něm tolik
půl roku nezavadil o pořádnou roli
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě
škoda, že v jejím tajném písmu
není žádný systém

nebýt či být a jiná lidská klišé
někdy se bojí, že svou báseň nedopíše
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
po drahém víně levný krvesaj

Ovidia čeká vyhnanství
řekl, že básníci budou žít věčně
Mácha by pical a nemá s kým
ta nemoc, kterou chytil v Praze
začíná se tvářit nebezpečně

Karel Hynek píše v Libušině lázni
v jeskyni po dešti, kdy každé slovo zazní
v komůrce, kde má kytaru a stůl
píše, páč jináč by se pominul

Praha se mění a romantika mizí
v duši mu ale zatím nikdo neuklízí
a srdce bije jako v dálce hrom
tep je ten nejpřesnější metronom

chtěl bych jít s ním
a třeba v jiném čase
vidět to sám
jestli je pravda to, co povídá se

včera tu byl – dvě strany jedné mince
zjizvený úsměv schoval za vysokým límcem
úplně v rohu seděl mistr kat
špinavá mračna táhla na západ

dva tiší hosté chvíli před setměním
zůstaly po nich jenom kroužky zaschlé pěny
verše, co poutník vyryl v lůno skal
jedna z těch básní, které nedopsal

poslední pohled
údolí, kde hoří
pak všechno splyne
celé České středohoří…

 

NA MOSTĚ

jedna bílá labuť jako otazník
druhá právě páše sebevraždu o chodník
já jdu zrovna z hraní, nesu těžkej krám
že mám plný ruce, ani klobouk nesundám

ani klobouk, ani klobouk
ani klobouk nesundám

sochy starejch světců šilhaj bez chvatu
po labutí písni zapletený do drátů
a v tu pravou chvíli začnou zpívat chór
zrovna když je zvednou, jako kdyby měly mor

jako kdyby, jako kdyby
jako kdyby měly mor

poslouchám tu hrůzu, chce se mi bejt sám
že mám plný ruce, ani klobouk nesundám
ani klobouk, ani klobouk
ani klobouk nesundám

jestli najdu klíče, najdu taky byt
ve kterým se pošlu k čertu jako správnej černovid
jako správnej, jako správnej
jako správnej černovid

 

PLÁNY

laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt kosmonautem a teď chátrám
v baráku, kterej má jen čtyři patra
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis

spousta mejch plánů je už navždy v pánu
bojím se lidí, co maj sypkou krev
chtěl jsem bejt king a umřít na mejdanu
chtěl jsem mít bluesband a bejt jeho šéf
chtěl jsem mít cadillac a rolls-royce k tomu
skončil jsem na italským autodromu
chtěl jsem mít bluesband s kočkou na pianu
a nezmoh jsem se ani na název

sedím a studuju, jak tejdny plynou
krvavý oko rozhlodává dvůr
hlava se marně pere s kocovinou
slova se splejtaj v divnej kalambúr
sem tam se na tebe i rozpomenu
pak vzpomenu si, že to nemá cenu
sedím a tiše vlaju nad krajinou
jak písek ve ztraceným městě Ur

laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt polda nebo gynekolog
chtěl jsem bejt Dylan a jsem dylanolog
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis

Chviličku.
Načítá se.
  • Michal Bystrov

    (1979 v Praze-Vršovicích),  novinář, spisovatel, překladatel, muzikant a básník. Marně, zato dvakrát studoval bohemistiku na FF UK. Pod vedením Jiřího Šlupky Svěráka absolvoval VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. Mezi lety ...
    Profil

Souvisí

  • Každopádně není slovo,

    tvrdí paní korektorka.

    To má, chudák, z toho horka.

    Jak bych to měl asi říct?

    Na každej pád je fakt hic.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016
  • Jan Spěváček

    Učitel

    U nás v Jihlavě / v kabinetě matematiky / mě mají za exota.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 13/2018
  • Jitka Harabišová

    Šedá

    Byl první jarní den, roku 1828 / Můj cizí hlas se narodil, a volal

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 13/2018
  • Petr Hrbáč

    Gloria plantarum

    Mocná příroda rozkroutila vemena i struky / kožovité listy tvrdí muziku

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 13/2018