MALÍŘ J. M. W. TURNER

malíř J. M. W. Turner

prodává na trhu v Soho

svoje oblohy

ty malé za šilink a šest pencí

ty větší za tři šilinky

a šest pencí

ráno si vždycky lehne do trávy

v zahradě za westminsterskou katedrálou

předlouho dívá se, jak táhnou mraky

sleduje jejich odraz v Temži

přemýšlí o lodích

v zelených korunách

a roztřesené ruce boží

potom se zvedne

jde do svého krámku

s náručí nových akvarelů

slečinky z Bloomsbury

se na ně lačně vrhnou

a běží s nimi po širokých chodnících

do jednoho z těch vzorně vartujících domků

a tam

v ústraní dívčích pokojíků

krouží po Turnerově obloze

štětcem jak půvabně neohrabaní ptáci

hlavinku plnou vlastních krajinek

malíř je šťastný

že jim prodal nebe

a to z něj matinka

chtěla mít řezníka

Londýn / Praha, jaro 2015

(Z připravované sbírky)

MOC NEMOCNÝ KLUK

co se děje, Honzíku?

děláš grimasy

jako bys měl koliku

CO JE?

CO ASI! 

zaprvé mě bolí nos

od rýmy a od viróz

pak mě bolí tenhle prst

co jsem nosem strkal skrz

taky jsem si strhnul strup

a pořád mě bolí zub

dál mě bolí ramínko

a mateřské znamínko

bolí mě má levá pata

na kterou mi šlápl táta

moc mě bolí modřina

a nějak mě začíná

bolet v krku – asi chřipka

ve sklípku mě kousl sklípkan

pak jsem potkal potkana

kousal mě až do rána

Anička mě taky hryzla

stránka papíru mě řízla

pak mě lapla mucholapka

potom na mě kápla kapka

a tam dole – nesahat

tam mě uštkl hrozný had

byl to nebezpečný slepýš

ale to tam radši nepiš

beztak se mi ségra směje

dělá na mě obličeje

tuhle mámě říkala

že mě uštkla žížala

COPAK HONZA PROVÁDĚL

podívejte na Honzíčka

klíží se mu obě víčka

celej den si s něčím hrál

byl pan doktor, byl pan král

závodník i kouzelník

a potom si z koupelny

udělal malinkej bazén

tak, že vodu vylil na zem

zvířátka se přidala

a Anička hlídala

jestli nejde máma s tátou

jináč se už celkem vzato

nic zvláštního nestalo

teda, vlastně…

aha, jasně!

něco tady lítalo

jako by to píchla vosa

ňáká postavička bosá

nohatá a nahatá

s chodidlama od bláta

to byl ale nejspíš přelud

a já viděl starou belu

potom taky někdo (kdo? ty?)

svázal k sobě všechny boty

zašmodrchal tkaničky

ňáký kotě maličký…

potom hledal něco k snědku

pak zazvonil na sousedku

pak se rozhod, že chce pít

od tý doby celej byt

je tak trochu ulepenej

to všechno to naše štěně

ten náš blonďák darebák

tatí, a co bylo pak?

dál to, Áňo, byla psina

teď už ale pozhasínám

Honza ti to poví sám

ano, táto

ruku na to!

ale až se vyspinkám…

(vyřazené z rukopisu NECH TEN MECH)

NEJDŘÍV SI MUSÍME NĚCO VYSVĚTLIT

Hele, Shele,

proč ti u nás

všichni říkaj Silvrštajn?

No to vážně nemám šajn,

ježto já jsem, pokud vím,

odjakživa Silvrstýn.

A co Shel?

Co? Kdo kam šel?

Jako já? Jo, to jsem taky.

A šels někam? Ne? Tak fajn.

PAN NEKONEČNÝ A PAN NAKONEČNÝ

Jednou se pan Nekonečný

potkal s panem Nakonečným.

Povídá mu: „Buďte rád,

že nosíte příjmení,

kterému se nejde smát.“

„To byste se divil, pane!“

praví viditelně raněn

onen druhý džentlmen.

„Já když ráno vyjdu ven,

všude, ve všech tramvajích,

v podzemce i v autobuse

ptají se mě v jednom kuse

staří, mladí, páni, slečny,

kdy už budou na konečný!“

RADÍM VÁM DOBŘE

Nenechte se vysmát!

Být vysmátý není legrace.

Zkuste si tak přijít

ráno do práce.

Budou na vás koukat

jako na vraha.

Řeknou: „A teď vážně!“

Vy řeknete: „HAHA HAHA HA.“

Nenechte se vysmát!

A jestli se necháte,

už mi nevolejte.

Budu na chatě.

To víte! Zas vám

budu pomáhat!

Řeknu: „Co se stalo?“

Vy řeknete: „HAHA HAHA HA.“

LÉTO V REDAKCI

Každopádně není slovo,

tvrdí paní korektorka.

To má, chudák, z toho horka.

Jak bych to měl asi říct?

Na každej pád je fakt hic.