Starý nápěv

Ten večer vydechoval neapolský záliv modře.

Žádný déšť, který by na okna maloval střapce medúz:

Odcházející slunko zaoblilo nebe

a vnořilo se do moře kotouly.

Vkročil za bránu paláce.

Oblak mlčenlivé zadumanosti sluhy zhasl za loučí

a schody se spojily s návštěvníkovou chůzí.

Předstoupila před něj v honosném pokoji.

Hora vztyčená na vzdálenost od geologie.

Nechala ho nahlížet skrz psychiku do komody,

do tajných přihrádek za vlastní zdráhavost.

Její tělo bylo enormní a on

prohraboval se jejími vlasy a vším z ní

jako v kupě soli, nechal si to propadávat prsty.

Noc osudově navíjela přízi

a rezonovala po lůžku,

do něhož sípal její jméno, než ochraptěl.

Třísla jí upravil na způsob carpaccia.

Sliny se laskáním zmnožily

a on je táhle upouštěl na bíle zoxydovanou kůži.

Kdyby ho pohltilo její maso, mohl už kázat

neptunistické bludy předjímaje Goetha.

Když dolehla, bradavky měla zakalené:

jejich víno se temně vpíjelo do tkané látky

hbitě zasolované tělem proti skvrnám.

Vysrkával jí ulitky z uší,

až přiměl náruživost s brutalitou

konvertovat do stěny, k níž se obrátila,

vykloněná z víry, z víry, z víry,

a oštukovala zeď steny.

Těla se nacházela v pádu ostříže.

Poklici chlupů přitiskla mu k tělu

a vyloučila žahavé staccato

proškubávané do něj v nepravidelném rytmu.

Kolika nekontrolovanými pohyby

se difúzně promísili ve slabinách!

Podřezané jehně spalo s dvojicí

a měňavě krvácelo jim po zádech.

Té noci se mu zpotily myšlenky,

když je vystavoval u měsíce:

Vyšlehl z moře a stoupal somnambulně

jak Archimédův šroub zalévaje vědra,

z nichž pili znavení osli a starý olivový háj.

Tak to našel v tmě, zatímco spala

v úžinách aroma svých vlasů.

Memoroval dlouze její pihy,

pátravě hleděl za rozostřené řasy a měl je

za kukátka do všech končin i myslí,

které nyní spolu plují proti splavnosti spánku.

A tehdy do něj pronikla generální pomlka,

moc smíření a vyrovnání,

to antroponymum, na nějž se překřtil,

rozšiřuje se síťovím žilek plstěnou černí

do časoprostorové hloubky a stran,

zatímco tep zkoumavě přesidloval uvnitř

z kůstky na kostičku.

Costanza, chvělo se kolem nočního trhu,

když zeď handlovala se vzduchem,

aby jeho horkou nabídku vrátila zpět prostoru.

Costanza, vstupovalo mu do mysli,

až to v ní rozechvívalo skalní lůžko,

kde v dutině zanechali nově narozené mrtvé.

Costanza, zaostřovalo se vegetací

v okrajích pilovitých, zhasnutých lístků,

kolébaných vánkem.

Přístav se rozkládal pod okny jako karty,

zvolna nabíral vodu do boku,

až konečně vyplul za spojenými víčky k daleku.

Alessandro Scarlatti před odjezdem do Říma

Jeho paruky pocházívaly z vlasů lepších mrtvol.

Teď si narazil jen hučku…

Schody dolů dnes počítají mocniny

a dveře na ulici, které ještě nedávno rozrážel ven,

otvírají se tiše dovnitř. K němu.

Vyšel.

Jen ho zpívající ptáci spatří –

padají k zemi nudou.

Průletem se nafukují do zívajících balónků.

Zabubnují o dlažbu, jeden kus ho trefí za krk:

A máš to!

Nečekaná pokrývka černobílého sněhu

natlačí se mu z dlažby do nevědomí.

To peří je nadýchaností blízko mýdlovým bublinám,

ale zakládá požár.

Otočí se, uchopí hrablo

a razí si ptáky cestu do odlehlých ulic.

Na rohu rorýsí křídlo vbodne se do oka:

černá jehla trčí mu teď z pohledu,

skrze ni střetá se s chodci.

Jehla! Ta jehla!

Rorýs zkamenělý na šutr.

Celá ta zpropadená uličníkova letka,

která právě dorazila k palácovému oknu.

Arieta

Pergolesi zvracel, ouha, to bylo zlé.

Celá žaludeční biofarma pryč, mrzel se.

Choval tam stádečko obědů

hezky vlněných, aby mu bylo zachumlaně

a příjemně.

Jenže pak si žaludek postaví hlavu,

obrátí kapsy a prohlásí se za bosého františkána.

Rázem věří pouze v kořínky a že se prý zasytí

sem tam nějakou bobulí.

Sympatičtí jsou mu hubení,

nedávno si prý oblíbil hraběnčino vyžle.

Vstane-li dnes Pergolesi z postele,

svět by se s ním mohl zhoupnout.

Kdepak, raději v ní zůstane.

Z palindromů

Chudý popelem, mele pop i duch.

Do váz olej, a jel o závod.

Dá povel větě vlevo pád?

Pochop, umírá na rýmu pochop.

Libor i věnec v ceně vyrobil.

Suše umeje mu ešus.

Osel keř a řekl: Eso.

Dochází mi záchod.

Meje se esejem.

Ucho – vid divochů.

Esej u črty: Vleže Lenin ani neležel, vytrčuje se…

Ona: „Slavík!?“ Kývals: Ano.

Seď u mas, oplakávej zmijím zjev a kal po sám úděs.

Kat – vy, takový jalový národ a krutý lid! Udil i Turka. Do rány volají vokativ. Tak!