Jiri_Cerny_Myslivec
Rozhovor s Jiřím Černým

Musel jsem rozvážet svatební hosty

Ptá se Michal Bystrov

Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 7/2020

Nepřipadá ti zvláštní, že z tebe, který jsi celý život psal o druhých a dělal s nimi rozhovory, je teď také člověk, jehož ostatní žádají o interview a o němž píší? Pro mnohé jsi možná větší osobností než leckdo z těch, kterým jsi pomohl k popularitě. Víš o někom jiném, komu by se taková věc přihodila? Mě ze světa napadá Nick Kent, ale tím to asi končí.

No, určitě John Peel, který se už v éře hippies stal neznámějším diskžokejem na světě. Zkraje mu pomohlo, že pocházel z Británie, a kdo byl tenkrát ze země Beatles, měl úspěch i v Americe. Kenta jsi jmenoval správně… Michale, mně to dodnes – a že už těch rozhovorů se mnou bylo hodně – přijde trošku legrační. Ale člověk si na to musí zvyknout a snažit se před druhými nevypadat jako pitomec.

 

Vím, že nejsi žádný samožer. Ale o to víc by mě zajímalo, co s tebou udělal sborník vydaný ke tvým pětasedmdesátinám? 75 svíček na pomyslném knižním dortu, 75 gratulací od lidí, jako jsou Jiří Suchý, Václav Havel, Josef Škvorecký…

To víš, že mě to potěšilo. Především gratulace Josefa Škvoreckého. My si občas mailujeme, a tak vím, že je na tom se svou manželkou Zdenou Salivarovou zdravotně dost špatně. Čas tráví střídavě mezi domovem v Torontu a nemocnicí. Když mi tedy Škvorecký napsal, že mi přeje „zdraví, zdraví, zdraví“, tak mě to dojalo. Jinak mě potěšila hlavně odezva a gratulace mladší generace. Já jsem si nebyl jistý, jestli mě tihle lidé vůbec čtou. Je to pěkné, já jsem od mládí toužil po nějakých poctách, hlavně sportovních – moc se mi jich nedostalo, i když jsem sem tam něco vyhrál. A tak si to v novinařině vynahrazuju.

 

Lidé jako ty dodávají novinářskému řemeslu důstojnost. Dnes je v módě novináře ponižovat, smát se jim, shazovat je. A oni si to podle mě do velké míry zaslouží, protože si své práce neváží. Co tedy dělat, aby si žurnalista získal respekt jak čtenářů, tak těch, jimž se v článku věnuje?

Začnu trochu zeširoka. Já jsem tak moc toužil být novinářem, že jsem tomu přizpůsobil všechno možné. Má cesta k novinařině byla klikatá, vedla přes stavební průmyslovku a zaměstnání v Československém sportu, kam jsem nastoupil už při studiu na fakultě, abych se uživil. Tím chci říct, že když jsem konečně nastoupil do Československého sportu a potom prvně do kultury v Mladém světě, byl jsem tak šťastný, že se mi splnil životní sen, že jsem vůbec nepřemýšlel o tom, jak tu práci dělat. Zdálo se mi, že ji musím dělat co nejlépe, a také jsem měl vedle sebe skvělé publicisty. Jednak ty slavné, jako byl v Mladém světě Arnošt Lustig, a zadruhé méně známé, ovšem možná ještě lepší – například Ljubu Horákovou v zahraničním odělení. Teprve časem mi došlo, že když tomu věnuju všechen čas a energii, musí se to někde projevit. A tady musím zdůraznit, že novinařina je na čas strašně náročná. Znamená to odpracované víkendy, myslím, že novinář není pro žádnou dívku či ženu ideální partie. A je zapotřebí charakter: nenechat se uplácet ani penězi, ani postavením, ale ani sympatiemi. To je to nejhorší – abys nepodstrojoval někomu, koho máš rád jako člověka. Pokud tohle všechno vydržíš a zvládneš, snad se to někde odrazí a čtenáři si toho všimnou.

 

U tebe je největším přínosem tvůj osobní vklad, vztah k tomu, o čem píšeš, což je vždycky znát, dokonce i když se snažíš být maximálně objektivní. A přitom jedna ze základních žurnalistických pouček zní, že novinář by si měl udržovat odstup. Je to v tvém případě vůbec možné, když jsi s českou scénou natolik provázaný a pomáhal jsi ji vytvářet?

Je to velice obtížné. Člověk by měl pokaždé začínat – a speciálně v recenzích – od bodu nula. Jako bys o recenzovaném až do té doby nic nevěděl, nic od něj neslyšel, v životě s ním nemluvil. Pokaždé se o to snažím – jak se mi to daří, nechám na čtenářích. Vždycky jsem záviděl svému kamarádovi, bohužel už nebožtíkovi Leovi Jehnemu, který odstup od muzikantů dodržoval tak striktně, že když byl uměleckým náměstkem ředitele exportní společnosti Artia, nikdy si s nimi netykal, ani když s ním pracovali třeba patnáct let. Já myslím, že to je skoro ideální, ale sám jsem toho často nebyl schopen.

 

Máš zformulovanou odpověď pro ty, kteří používají oblíbenou frázi, že kritik je zneuznaný talent?

Myslím si, že je to nesmysl. I tehdy, když to – mimochodem velmi vtipně – říká Jan Werich. Pochopitelně záleží na tom, o jakého kritika jde. Když psal za první republiky recenze na činohru Jindřich Vodák, třásli se na ně všichni herci bez výjimky, včetně Zdeňka Štěpánka. A nemusel o nich napsat nic pochvalného, stačilo, že se o nich zmínil. Takoví kritici, kteří požívají vážnosti, se vyskytují v každé generaci. Ono by se nejlépe projevilo, jaký nesmysl je říkat, že to jsou lidé, kteří se nedokázali prosadit v oboru, o němž píší, kdyby začali psát kritiky sami herci a zpěváci. Tuším, že to byl ruský režisér a herec Sergej Bondarčuk, kdo řekl, že nic horšího si nedovede představit. To by teprve umělci poznali, zač je toho loket!

 

Já se přiznám, že mám se slovem „kritik“ problém. Jednou jsi mě tak někomu představoval a já jsem se zarazil, protože ten výraz ve vztahu k sobě nepoužívám. Když už musím, říkám, že jsem recenzent. To jest: upozorňuji na věci, které podle mě za pozornost stojí. Jak je to s kritikou a recenzí v současném tisku? Co to vlastně do těch novin píšeme?

Kritika a recenze je podle mého názoru jedno a totéž. Máš pravdu, že slovo „recenze“ zní ohleduplněji, zatímco když se řekne „kritika“, jako bychom předem čekali, že se bude někdo o někom vyjadřovat záporně. Na druhé straně, významu recenze se užívá dost nepřesně… Chápu tě, ale myslím, že si nepomůžeme. Kritiky jsou kritiky, a to, že někteří lidé nevědí, že kritika může být odshora až dolů kladná, je jejich chyba, ne chyba termínu.

 

Stalo se ti někdy, žes o svém řemesle zapochyboval a měls chuť dát za pravdu těm, kdo jsou přesvědčeni, že je lepší umění dělat než o něm psát?

Mockrát. Kdysi jsem se učil opernímu zpěvu u Zdeňky Hrnčířové z Národního divadla. Skončil jsem, když jsem se poprvé slyšel z nahrávky. To, co jsem vyluzoval, se mi hrubě nelíbilo, a tak jsem toho nechal. Ale od té doby jsem mnohokrát záviděl – nejvíc asi baskytaristům, to je, myslím, korunní nástroj rock’n’rollu. Ale i kytaristům. A kdykoliv jsem na Moravském Slovácku, kde trávím už 35 let skoro šestinu roku a kde každý druhý kluk umí na housle, zase si říkám: Kéž bych uměl aspoň to, co oni! Umět si hudbu sám zahrát musí být ohromné. Když jsem v médiích prohlásil, že bych svou kariéru velmi známého kritika z fleku vyměnil za kariéru průměrného hudebníka, myslel jsem to naprosto vážně.

 

Oba jsme v roce 2008 viděli v Praze tentýž koncert Leonarda Cohena. Tys byl někde vpředu, že?

Já seděl díky pořadatelům v první řadě, což se mi snad na žádném jiném koncertě nestalo. A byl to pro mě jeden z největších životních zážitků. Já jsem už vůbec nevěřil, že sem Cohen přijede. Od sametové revoluce přece jen uplynula spousta času. On tu měl být hned po revoluci, v jízdárně Pražského hradu, jenomže to se nepodařilo. Takže když se po letech naskytl další termín, říkal jsem si, že to zase nevyjde. Anebo, že sem dorazí a jako ročník 1934 už toho možná tak moc nepředvede. Vždyť i na svém posledním albu spíš recitoval než zpíval. Ale jakmile ten pražský koncert začal, věděl jsem, že jsem se bál zbytečně. Od první písničky zpíval výborně, byla to bohuslužba.

 

Ty máš vzhledem k jedinečné pozici, kterou sis za ta léta vybudoval, určité privilegium. Když do Česka zavítá velká hvězda, někdy se s ní potkáš. Já se tě chci zeptat jen na jednu z nich. Ty sis v Praze popovídal s Tomem Waitsem – a já jsem se shodou okolností přes jednoho známého v New Yorku dostal do kontaktu s Waitsovou manželkou Kathleen Brennanovou, která mi popisovala, že se Tom v Praze sháněl po polévce v chlebu, chtěl vidět to i ono a zřejmě si to tady docela užil. Jaké to bylo, když tu byl Tom Waits?

Když mluvíš o privilegiu, ona je to spíš náhoda. Že by mě z titulu, že jsem kritik Jiří Černý, někdo dělal bůhvíjaké úsluhy, to se myslím neděje. Ale náhodou se od sedmnácti let, kdy jsme spolu chodili do tanečních kursů, znám s Václavem Havlem. A ten mi, když byl prezidentem, ale i potom občas zavolal, že se má sejít s rockovou hvězdou – respektive, že hvězda stojí o setkání s ním, protože on má v zahraničí opravdu neuvěřitelnou pověst. A abych mu udělal nalejvárnu. Takže jsem mu něco pustil, řekl jsem mu o té osobnosti pár slov, dal jsem mu své poznámky. To se málo ví, že Václav Havel je i při takových příležitostech nesmírně pečlivý. U člověka jeho věku a jeho vědomostí je to až dojemné. On se na všechna ta setkání připravuje, jako by z nich měl dělat zápočet. A díky němu jsem také mohl jít na večeři s celou kapelou Toma Waitse. Seděl jsem vedle Kathleen Brennanové a jejího a Waitsova syna. Sám Waits byl velice pokorný, dával mi otázky ohledně Havla a já mu říkal: „Zeptejte se přímo jeho, on umí anglicky a je mluvný.“ Býval bych s nimi poseděl déle, jenže Havel měl tenkrát po oslavách osmdesátin Pavla Kohouta a vracel se z Bratislavy, byl unavený a šel brzy spát. Já jsem tam sice ještě chvíli zůstal, ale druhý den se vdávala má jediná dcera, a to je přece jen důvod, aby se člověk vyspal. Musel jsem rozvážet svatební hosty. Neužil jsem si to tedy tak, jak bych mohl, ale stejně to byl vzácný moment. Fascinoval mě už samotný fakt, že sem Tom Waits přijel, protože on je pro každého pořadatele nesmírně drahý a zdálo se, že se u nás příslušná agentura nenajde. Z té absolutní špičky zbývali dva lidé, kteří tu ještě nikdy nebyli: Leonard Cohen a Tom Waits. Skoro jsem se loučil s myšlenkou, že je v Praze uvidím. No a vidíš, oběma jsme už měli možnost zatleskat.

 

Setkání s hvězdou, kterou rádi posloucháme, je pro většinu publicistů noční můra. Osobně bych si rozmýšlel, jestli s ní chci mluvit „face to face. Je to zvláštní: celý život se někoho snažíš poznat, a když máš tu možnost, zaváháš.

Tohle jsem si uvědomil hned, jak jsem začal psát. Měl jsem příležitost mluvit s Janem Werichem, což byl pochopitelně můj idol. A já jsem si říkal: Co mu budu povídat? Došlo mi, že nevykoktám nic, a tak jsem si všechny šance – a našla se jich celá řada, Hana Hegerová nebo Vladimír Svitáček by mě k němu vzali – nechal ujít a jen jsme si psali. Pokud jde o muzikanty, jsem přesvědčený, že děláš dobře, když se do osobního kontaktu s nimi nehrneš. Ono je takřka nemožné dozvědět se o umělci – a vlastně o komkoliv – něco lepšího, než co ti říká jeho práce. Tu dělá výborně, a proto o něm také víš. Posluchačům svých pořadů, kteří by se chtěli se stálicemi pop music vidět tváří v tvář, pokaždé říkám, že z toho nemůže být nic jiného než větší či menší zklamání. Jako kdyby se někdo, kdo má rád fotbal, sešel se sportovcem, který dal nejvíc gólů. A teď by čekal, že kolem sebe ten člověk bude mít zvláštní auru. No, nebude! Bude to normální pán, anebo bude možná ještě trochu méně zajímavý, než je průměr. Ve svém věku už naštěstí tyhle romantické touhy nemám. I když se přiznám, že Bobu Dylanovi bych tu ruku hrozně rád podal. Řekl bych mu jen, že mu za všechno děkuju. Byla to úžasná práce, když mi v Supraphonu v roce 1967 dali jeho prvních sedm desek s tím, abych z nich udělal výběr. Což de facto znamenalo představit ho celému socialistickému bloku, protože jiná Dylanova deska než v Supraphonu a Artii tenkrát ve východní Evropě oficiálně nevyšla. Ale vím, že by to mohlo dopadnout všelijak. Dylan se sešel s Václavem Havlem, byli spolu deset minut a Havel mi pak říkal, že zatímco on mluvil pořád,  Dylan za tu dobu pronesl asi tři věty. Ale to se o něm ví.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Černý

    Narodil se v Praze v roce 1936. Legendární český hudební kritik, jehož životopis nelze na malé ploše medailonu důstojně zestručnit. Je autorem bezpočtu hudebně-publicistických článků a komentářů (Mladý svět, Melodie, ...
    Profil
  • Michal Bystrov

    (1979 v Praze-Vršovicích),  novinář, spisovatel, překladatel, muzikant a básník. Marně, zato dvakrát studoval bohemistiku na FF UK. Pod vedením Jiřího Šlupky Svěráka absolvoval VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. Mezi lety ...
    Profil

Souvisí

  • Michal Bystrov

    Vítězslav píše

    Karel Hynek píše, je toho v něm tolik / půl roku nezavadil o pořádnou roli /
    a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě / škoda, že v jejím tajném písmu / není žádný systém

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 14/2018
  • Každopádně není slovo,

    tvrdí paní korektorka.

    To má, chudák, z toho horka.

    Jak bych to měl asi říct?

    Na každej pád je fakt hic.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2016
  • honus.kita
    Rozhovor s Alešem Honusem

    Dát o tom pořádně hlasitě vědět

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Již potřetí budou letos uděleny Ceny Jantar, které oceňují výrazné kulturní počiny vázané na Moravskoslezský kraj. Ceny, které organizuje společnost ProJantar, jsou udělovány v kategoriích divadla, hudby, výtvarného umění a literatury. Iniciátorem cen je kulturní portál www.ostravan.cz. jehož šéfredaktorem a editorem je Aleš Honus, který stál u vzniku obou projektů.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 5/2020
  • Trestik
    30 let Tvaru
    Rozhovor s Michaelem Třeštíkem

    Umění se nestuduje, umění se vnímá

    Ptá se Milan Ohnisko

    Až když se pak rozpustil Svaz spisovatelů, tak nezbylo nic jiného, než ten Tvar převzít i vydavatelsky na sebe, takže já jsem ho pak vydával jako soukromá osoba a všechno účetnictví a dotace šly na Třeštíka.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 5/2020
  • Louka
    Česká krajina
    Rozhovor s Radkem Štěpánkem

    Je nemravné pokukovat po jiných planetách

    Ptá se Lukáš Senft

    Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 4/2020