I

Hlídač

(Meteorologická stanice,

Milešovka, 70. léta)

Petru Kabešovi

Věž,

tepu schody

výš a výš,

k hlavě –

nevypadne v okně,

je mu tu hlídat

počasí

v jeho nezadržitelnosti.

Tak přicházívá

každoroční listí

za literátem

a zase odchází.

Ty, který

jsi pouštěl

výhledu žilou.

Vysoko nad větvemi,

za popsaným papírem,

rostou texty

a vítr nepřestane,

dokud tu

nedosáhne svého.

V těch dobách

honu na slovo

jsi sem byl odsunutý,

za všechny,

mimo dosah,

oddělený.

Hora Milešovka –

kámen v řeči.

Podezřelý,

nikde nic za tebou,

tvá slova

v redakcích vyřazená,

slizký odposlech.

Stejně nevědí nic,

vždyť odposlouchávací zařízení

překládá všechno

zas jen do jazyka

odposlouchávacího zařízení.

ONI zůstanou,

uslintání

od přiloženého ucha

trvá.

Sedmdesátá léta.

Noc: ve věži světlo.

Co tu hlídá

tak nepřeberně?

Komu slovo?

Víš to?

Zvolna se dojde

k hoře.

II

Odstřel

(Stalinův pomník, Letná, 50. léta)

Nastartovat si elegantně

sochu motorky Sunbeam

a závodit

a jednoho dne,

až úplně

na druhém konci životopisu,

vyhrát soutěž

s návrhem tanku

v podobě pomníku

generalissima.

Socha, až nevolno,

toporné manévry

nad svahem,

příčný výkop

s rovnáním gravitace

na úhledno,

s vtloukáním zpevnění

železem, s pravěkem

za převisem.

Vysazený

a znovu zasazený

kopec s betonem podloženým

pod jásající davy, se strachem,

s tlaky a tahy

pod Letnou,

slepý kámen, praporky vlají.

Jak na rozkaz

protéká řeka.

Padesátá léta.

Každý kamenný knoflík

na soše větší než

pizza k nerozkrojení.

My a ONI.

Směšní a nebezpeční,

jak z které strany

umírání.

Z velké dálky

jsou řešení jednoduchá.

Takový začátek,

pak to začalo couvat –

napřed zmizel

sochař-sebevrah,

pak jeho pomník.

Měl nám být zase

vytržený

jedním výbuchem z mozku,

dohlíželo se na to.

Zbytek se na místě

rozbíjel ručně,

ale co jim to bylo platné?

Velké prázdno

osahávalo strach,

přes zvláštní dohled

na odstřel pomníku,

na protiatomové kryty

a na stržené prameny.

III

Záblesk

(Jaderná elektrárna, Černobyl, 80. léta)

Pokaždé náhle,

z vteřiny na vteřinu.

Viditelné je

jenom příznakem

neviditelného.

Do vesmíru

a přes svět,

do všech koutů.

Bez hranic,

k ránu,

to hlavní,

do čeho se

ve druhé polovině

staletí Evropa

zaposlouchala.

Výbuch,

všechny brzdící páky,

úder vedený všude,

v ráně

kryt na kusy,

dráty vystřelené

zevnitř, opřené

do záření,

pak už jen světlo…

minulost omezená

na stín přítomnosti,

který už ale

nemá kdo vrhnout.

Od druhého dne

opadávalo maso.

Tisíce prázdných bot,

bez hnutí,

na odchodu,

daly by se jistě

víc vyrovnat řady,

paralyzovat štítné žlázy,

zazpívat naposled

v nejozářenějších místech.

Devět kilometrů

autobusů je vezlo pryč.

V opačném směru,

na místě, s lopatami

vojsko samo sobě

drželo čestnou stráž,

maximálně

tři minuty,

a pak další…

Promiňte, tohle je

soukromé nekonečno.

Soukromá válka…

A stále žádné zprávy.

Obloha nad Evropou

v těch dnech

byla nádherná

modří, která

vyráží elektrony

z částice kovu,

ani obláček,

radioaktivita

až na kost.

Tak krásný duben

se nezapomíná.

Dívali jsme se

modru do očí,

prozařováni,

zachyceni v sítích

minulého,

přítomného

a příštího,

co v nás zbývá,

co máme –

nad námi

v mracích tvář

s obrysy

bez hranic.

Hra – nic.

2. 7.–2. 8. 2016