Pavel Novotný
Pavel Novotný

Zápisky z garsonky

Nechápal jsem nic
dlouho jsem ten papírek hledal
chodil zoufale pěšinou nahoru dolů
rozhrnoval trávu, pampelišky, porost
domů jsem přišel orvanej,
špinavej, bez ničeho

Beletrie – Poezie
Z čísla 11/2019

Pětistovka

Když máti kráčela kopcem
nahoru a dolů
do sámošky ze sámošky
v ponču nebo v té své lehké síťovině
pivní lahve jí zvonívaly v igelitce
ty věčné pivní lahve bez etikety
vedle pytlíkového mléka
vedle vajíček v papírovém sáčku
vedle mokrého tvarohu
a měknoucího másla
celej tenhle nákup
a její křehká konstituce
to vše bylo krajně nestabilní.

Ke všemu ještě nesnášela berlu.
Šlo o princip
vynést ten nákup
bez francky
a vůbec ty berle ignorovat.

Vždycky říkala
že se narodila jako pták
ale všechno ji táhne k zemi
ale že si stejně bude lítat
že na všechno kašle
a ať se jí nikdo nediví
že se naučila už ve čtrnácti
krást mamince po nocích
z kabelky ten fenmetrazin
a že pije pořád víno a pivo
a žere ten věčnej alnagon
kterej vypadá z dálky tak
nevinně jako acylpyrin.

Když vyloupl se alnagon
když folie zachrastila
vždycky jsem sledoval, jak to
rozkousla předníma zubama
hlavně to vzít rychle
zapít to případně něčím
aby to šlapalo hned

– najednou šlo všechno prokřupat
klouby se uvolnily
bolesti polevily
večer stíny prstů a zápěstí
roztančily se po stěnách
a vytvářely zvířecí siluety.
Neměl jsem na ni:
uměla krásně zalomit palec
až hluboko za zápěstí
dotknout se předloktí.

Časem mě častěji a častěji
posílala na nákup
napsala mi to na papírek
a pokladní Irena už věděla
že mi může prodat lahvový.
A jednou jsem zase utíkal
letěl jsem už úplně najisto
z kopce dolů do sámošky
vzal jsem to oklikou
z druhý strany po pěšině
utíkal jsem a igelitka se tak
nádherně nadouvala větrem
a já letěl jako pták a věděl
že pětistovka, ta úplně
nejvyšší bankovka
s obrázkem samopalníků
že mi z té igelitky jen tak neuletí
že drží pevně usazená na dně
že drží jako všechno kolem
a měl jsem opravdu jen
lehounký závan pochybnosti
jak ta igelitka vlála a vlála
a boty duněly po udusané hlíně
pak ještě doběhnout ten
kousíček po silnici do krámu –
a pětistovka byla pryč.

Nechápal jsem nic
dlouho jsem ten papírek hledal
chodil zoufale pěšinou nahoru dolů
rozhrnoval trávu, pampelišky, porost
domů jsem přišel orvanej,
špinavej, bez ničeho
se slzami v očích a igelitkou
„Zelenina Terezín“
otřesen náhlým prozřením
že věci nedrží samy od sebe.

Ty věci si ale stejně držely
ty peníze se stejně zase
odněkud zjevily
snesly se nejspíš
ze všech stran od
přátel a sousedů
kteří nás měkce jistili
nikdy nic nechtěli zpátky
a nedivili se nikdy ničemu.

 

Daleko

Když jsem třeba
občas v té naší místnosti
hledal nějaký
svůj skrytý kout
zalézal jsem si
pod postel

Časem jsem
šplhal po regálech
vzhůru po knihovně
zalomen tam
přímo pod stropem
otevřel jsem si knížku
anebo kreslil

Každým pohybem
jsem riskoval
že knihovna se
se mnou převrátí
a zavalí mou matku
čtoucí si na posteli
či koukající v křesle na televizi

S máti to však ani nehlo
– však já taky vždycky
udržel balanc

Časem se mi u okna
zjevil malej psací stolek
kde jsem smolil úkoly
kde jsem kreslil a plácal barvy
kde jsem vytvářel svůj vesmír
šuplata jsem měl plná tuší
a per a pastelek a nepořádku
mizel jsem si v tom svém rohu
před sebou obrovské okno
s výhledem na ještědský hřbet
prostor se tehdy zdál nekonečný

A ona jemně šramotila
v kuchyni, v koupelně
nebo obracením stránek
přizpůsobila svůj šramot
na jemnou rezonanční mez

Zabalili jsme se do měkkého
přediva chrastění a ševelení
nerušili se celé hodiny
odpluli si každý sám
daleko daleko daleko

 

Je to bezpečné?

Krom přátel se u nás
zjevovaly různé
nahodilé přeludy
co přicházely a mizely.

Jednou k nám třeba přišel
Gene Hackman, co pracoval
dole ve sběrně, pozoroval jsem
zblízka jeho zátylek
a umaštněný límec
Gene Hackman nemluvil
stále byl ke mně otočený zády
nevím, jak a kdy zase zmizel.

Jindy se u nás zjevil
Fernando Rey, co nosil
v kapse košile mikrotužku
zdálo se, že je ze mě nervózní
nevěděl, co se mnou
jednou sebral ze stolu
slupku od pomeranče
celou si ji vecpal do úst
žvýkaje vplul do mokasín
práskl dveřma
a zmizel beze slova.

A jednou v noci
k máti zavítal jako stín
zelinář co vypadal jak
ten herec Jan Šťastný
a když oba mysleli
že už jsem dávno usnul
ještě chvíli ševelili nad vínem
až se zelinář svlékl
vlezl si k máti pod peřinu
peřina se pak
vzdouvala proti oknu
krkolomně
do neuvěřitelné výše
a já podrobnostem nerozuměl
jen jsem si všechno
matně domýšlel

Zelinář se nad ránem zvedl
a zmizel zpátky do zeleniny
časem ale zmizel i odtamtud
a vrátila se tam paní Poláková
ponurá paní v silonový zástěře
která odpradávna
ladila s kedlubnama
a hlávkovým zelím

A já ještě týdny
s obavama pokukoval
jestli máti po tom zelináři
neroste břicho
říkal jsem si
to břicho přece sami neutáhnem
a jak se sem ve třech vejdem?
a jak to vůbec unesou
ty její endoprotézy?
Zůstali jsme ale sami
a měli pořád spoustu místa

Přeludy se zjevovaly
stále méně
a já jak rostl
potřeboval jsem víc
a víc místa, pořád
jsem se převaloval
stěhoval se na balkón
bylo to v dobách
kdy jsem se stával
stále neskladnějším
kdy jsem se rozrůstal
a jedl, místy mě už
nebylo čím krmit
každé ráno jsem
cvičil kliky, houpal se
na hrazdě ve futru
dělal jsem shyby
a vztekal se, že
jíme furt dokola
to samý

Už dávno jsme s máti
nespali tvářemi k sobě
Už dávno jsme se
nedrželi za ruku
před usnutím

Jednou ráno jsem se probudil
a zíral na její
nebohé spící nohy
co na mě koukaly z podpeřiny
chodidla měla oloupaná
paty popraskané

nehty bídné, drolivé paznehty
zíral jsem na ně vyjeveně
v ranním tichu

Přes den pak
jsme víc a víc nevěděli
kam už před sebou utéct
cloumal mnou vztek nad tím
jak se pohybuje po místnosti
když se chtěla otočit
musela máchnout rukama
zaveslovat do vrtule
otočit se celým tělem
paty přitom suše
šoupaly o koberec

Až se mi v té naší garsonce
občas zjevila i slečna
s mandlovýma očima
kterou jsem měl hrozně rád
se kterou jsem ale
neměl kam jít
a venku už byla dávno zima
a večer
a tma
a máti s náma
koukala na televizi
protože přece dávali Maratonce
a my se se slečnou tiskli
na posteli pod peřinou
nenápadně stále více
jeden k druhému
zatímco máti zaníceně
komentovala ten film

A sadistický zubař
jenž vrtal zdravý zub
Dustinu Hoffmanovi
stále dokolečka opakoval
je to bezpečné?
je to bezpečné?

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Novotný

    (1. 12. 1976, Liberec) je básník, germanista, překladatel, pedagog, příležitostný hudebník. Žije a pracuje v Liberci. Vydal několik básnických sbírek, například Tramvestie (2016) či Zevnitř (2017), a společně s Helenou ...
    Profil

Souvisí

  • Pavel Novotný

    Písně

    na kanapi chrápe pantáta / límec se mu láme / za horizont

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 2/2017
  • Bříza

    holčička

    křičí, / aby nepřišly o slovo, / bože nevím,

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 10/2019
  • Roman Polách

    Rentgen života

    Jenže jsme neviděli, kdo nebo co shodil ten památeční popelník.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 10/2019
  • Alžběta Luňáčková

    Mezi domovem a domovem

    Řeka Douro není tmavší než Vltava. / Vinná réva nechutná lépe než vesnické psí víno. / I hlava mě tu bolí stejně.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 10/2019
  • Ivona Pekárková

    Tanec plameniakov

    pred niekoľkými rokmi sme si vymysleli / vlastné zviera, kríženca / leva a krokodíla

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 9/2019