Rodiny se domluvily s ptáky
a vyslyšely pozvání dnešního dne.
Kočka vylezla zpod dodávky
a protáhla se,
prudce pozoruje
myší závody listí.
Obědy z oken
orchestrálně vyhrávají.
Namísto řeky
tady hučí zkurvená auta.

Toto je kašel parku,
stromy přešlapují na místě.
Sobota vývar, vůně játrových knedlíčků
přilákává havrany.
Toto je dětský výkřik vichru —
solidarita!
Kavka jako rozhodčí poledne,
na stadionu parku tolik
diváků, až se z toho svírá srdce.

Slunce těhotně plné
jako by mělo každou chvíli vybuchnout.
Po nábřeží chodí tolik lidí,
podél řeky se panicky shlukují — útok,
poplašná siréna jaro. Granát volného času.
Rodiny konečně spolu, láska
jako nečekané zjištění, vtrhnutí blízkosti,
tyranií práce takřka nepoznané.
Poslouchej — ukecanost větru, užvaněnost řeky,
nenechavost světla. Rentgen života.
Hydra aut, které převezly už všechno, co se dalo.
Není pravda, že se nelze spolehnout na nic,
tady je kámen, támhle se vyzývavě lomí světlo
o slavnostní okna,
pes tě vytáhne ven ke světu, kocour čeká, až
konečně přijdeš domů z práce a hospod.
Brouk jde pod zem, pták vyletí neskutečně vysoko,
rybí tělo chladí voda, srnku kdesi srazili a kuna
se utekla schovat do kanálu, skoro do mě narazila.
Den tak krásný jako by měl přijít konec světa.

Uprostřed noci mě cestou na záchod uhrane
měsícem prosvětlené okno
pověšené na stěně místnosti
jako ten nejprostší obraz.
Ráno se do hotelů u pláží vrátí noční
nehybný vzduch a nad mořem
už nebude ani stopa po modřině měsíce.
Jen neklidné vlny budou vyplavovat
opuštěné mušle, chaluhy plastů
a mrtvé utečence, které vyhnala
nám neznámá válka a chudoba a my
se budeme muset vrátit domů
a do práce, abychom se zase
skoro vůbec neviděli.

Vítr prý shodil památeční růžový popelník po pratetě, tvrdí Markéta.
Létají tu všude masití holubi, krásně štíhlé straky, dole na kotelně se
často bijí o vodu z kaluže kavky… Kdekdo se mohl toho popelníku
dotknout. Nedivil bych se tomu, když se dívám na novinový titulek:
Obří hejna ptáků dokážou skoro zakrýt oblohu.
Jenže jsme neviděli, kdo nebo co shodil ten památeční popelník.
Neviděli jsme ptáky zakrývat oblohu, protože se skoro nevidíme ani my.
Jednou budou moje děti vyrůstat a já budu s hrůzou sledovat jejich růst jako potopu.
Nechápu, proč vidím stárnout kolegy, namísto abych viděl vyrůstat děti,
byl s mou rodinou a věnoval jim čas,který zbývá do mé smrti, a do jejich.
Vykloním se přes balkón a pozoruju, jestli nejsou zbytky shozeného popelníku dole na trávě a opravdu – leží tam růžové kousky, které bych měl asi sesbírat,
jenže při pozornějším pohledu zjistím, že to jsou nakonec první jarní květiny.

(Petru a Pavlu Hruškovým)