Zájem o člověka a jeho místo ve světě je poezii vlastní odjakživa. Pro řadu současných jihoamerických básníků je tento zájem vyhraněně politický. Dnešní čtyřicátníci a padesátníci zažívali v dětství i v dospělosti brutální vojenské diktatury, vražedné guerillové války, komunistickou represi nebo divoké násilí drogových gangů. S nevybíravou historickou výbavou se každý vypořádává po svém. Mexičanka Dolores Dorantesová mluví hlasem ženských obětí krutých vražd. Peruánec Jerónimo Pimentel z pohledu astronauta, který přežil všechny utopie i apokalypsu. Kubánec Juan Carlos Flores v umanutém rytmu skanduje moderního člověka, který je pouhou cifrou v počítačovém programu, a přesto se snaží do strojové monotónnosti vpašovat vir osobní svobody.

DOLORES DORANTESOVÁ

„6. – Větve. Větve protínající vzduch. Větve řezající vzduch. Probodávající nekonečnou kůži nebe. Bičující nebe. Pruhy nebe máš od nás, žáre. Jsme pruhy. Živé části stromu. Zlatnicky, bolestivě tepaný vzduch, teď máš kůži vzduchu. Modré maso nebe. Kůži, na kterou nesmíš šlápnout. Chceme, abys nás chtěl obejmout. Líbí se nám, že se snažíš přidržovat nebe. Líbí se nám, že tvé ruce narážejí na větve. Líbí se nám, že vedeš větve do vzduchu. Všechny chceme, abys nás pořezal. Poryv ptáků. Chceme, abys nám ucpal pusu. Nitky tvých žil v poklidu na kůži nebe. Podpírej nás od tepu, žáre.“

„7. – Zavři nás. Rozbij nám pusu. Vejdi. Muč nás v jiných realitách. Zmocni se nás myslí a slovem. Zatluč nás. Ať nad námi proletí tvůj poryv ptáků. Proměň nás v nebe probodnuté větvemi. Chyť nás za krk jako zvířata. Jako zvířata, žáre.“

„8. – Přišly jsme navštívit tvou postel. Hrozen slečinek. Všechno bylo velmi dvojsmyslné. Všechno bylo bez krve. Přišly jsme. Vrhnout se na tebe. Hledat tvé ruce stvořené k mučení. Pošpinit tě, až se probudíš. Jsme hrozen slečinek hrajících si na to, že se líbají. Chytajících tě za ruce. Oslnění. Neděláme nic špatného. Nejsme ani bolest, ani únava, ani smrt.“

„9. – Černý obraz pro tebe, který spíš. Průzračná neřest. Znám poryv ptáků. Teplý poryv ptáků. Znám vařící bzukot. Znám nad námi konec tohoto letu. Ať si roztříští zobáky. Ať skončí a ať ten konec bolí.“

„10. – Všechny chceme, abys náš udržel naživu. Chceme, abys nás udržoval ve varu. Abys řekl ano, a víc. Abys přikázal, lehněte si a ukažte mi jazyk. Všechny chceme, abys nás zrudnul. Abys nás probodnul. Chceme utržit ránu tvého jazyka a ztratit se. Snaž se nás přidržet a projít se s námi. Snaž se zjistit, co jsme zač. Jsme tvé kódy, řada číslic, abys nás podrobil. Červená a zářivá čísla. Vařící.“

„11. – Řada čekajících slečinek. Špalír zamořený otázkami. Z jaké strany myšlení tě nejvíc obchází smrt? Kolik myslíš, že nás je? Jak se z tebe stal náš pán? Žár? Poryv ptáků? Užíváš si, když nám ucpáváš pusu? Je tohle dvoj-smyslné? Dokážeš slyšet kódy, jimiž jsme?“

„12. – Zlatnicky, bolestivě tepaný vzduch, chceme se otočit. Chceme, abys nás měl tváří dolů. Tvé planoucí kódy. Zóna, kam nesmíš šlápnout. Chceme, abys nás mírně podpíral. Řada hrobů a únosů pro tvou spotřebu. Zaměnitelné tváře. Nohy panenky. Když se ti zachce, nebe otevře pusu. Až se ti zachce, nebe se převalí a schová nad našimi arzenály. Zakrýváme si své holčičí tváře. Jsme válka.“

„13. – Jsme válka a jsme útočiště. Nebe otevírá pusu, abys mohl schovat svůj granát. Čekáme na tebe, tepající jako miny. Zdola i zevnitř. Zdola i zevnitř. Zdola i zevnitř jsme moře popelavých slečinek. Jsme ozbrojené puberťačky překračující hranici. Miluji, pane, to, co se nám neříká. Zavři nás. Nasedni na nás a udrž nás naživu.“

„14. – Dej nám láhev a skoncujeme s tvým světem. Zapal nás a oheň se požene jako mor. Přicházíme do tvé kanceláře. K tvému stroji. Přicházíme k tvé panské židli. Do světa, který už není světem. Kde se ničeho nedotýká a my se líbáme. Spojujeme své rty mokrých holčiček s nějakou hořlavinou. Dej nám les. Dej nám předsednictví.“

„15. – Druhý život. Najdou nás už jedině v netušených krajinách mysli. Tohle místo je teplé. Tohle místo, kam jsi vlezl, je teplé. Jsou nás stovky slečinek. Budeš muset podřezat každou z nás nebo nás nabrousit, abychom střežily tvou paměť. Dej nám nože. Musíme myslet. Klenby. Jsme tepající miny. Nebe má nejkrásnější nohy. Jsme dokonalé. Využij nás a ubliž nám.“

„16. – Tato kniha neexistuje. Všechno vyslovené ve jménu lásky, která nevydrží. Vypovězení každé řádky. Droga, která se stala z pohledu na krev. Otevři nás na tomto nemožném území. Neomezené. Opakované. Nechráněné. Jsme tady jako stopa kódu. Klepeme na tvé dveře, abys v nás plaval. Oheň a voda. Jsme uvnitř lahví a výbušnin. Jsme vyhlazení. Místo bez země. Připoutej nás, navlékni nám řemen. Přikaž, lehněte si a ukažte mi jazyk: poryv ptáků.“

JUAN CARLOS FLORES

Točité schodiště

Kdyby levice byla koupací úbor, kdybych já byl Bertold Brecht. Neustále se škrábe. Další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi do očí, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na prsa, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na nohy, říká. Neustále se škrábe, další noc, kdy nemohu usnout. Dívejte se mi na zadek, říká. Neustále se škrábe. Když fena zestárne, i staří psi před ní zdrhají, říká. Levice není koupací úbor ani já nejsem Bertold Brecht.

Koberec

F.-ovy slepice klovou rýži a nikdo se nehádá/ Hádka se strhne, až se slétnou N.-ovi vrabci, aby klovali rýži/ F.-ovy slepice klovou rýži a nikdo se nehádá

Mrtvý bod

Ačkoli se slunci dál říká „Královská hvězda“/ když se králík chytne do ruky, králík se pomočí/ nadívaný/ králík je přepychová krmě/ všichni stolující/ jako ve filmu Fernanda Péreze/ ve kterém se pojídalo zelí/ když se králík chytne do ruky, králík se pomočí/ ačkoli se slunci dál říká „Královská hvězda“.

Antropomofní postava

Dravý pták rýsuje své kruhové útvary kolem dobytka. Dobytek hyne, poté co dokončí svou práci rasi.

Napůl člověk/napůl dravý pták, rýsuji své kruhové útvary kolem všeho, co hyne. Ale nejdřív musí dokončit svou práci rasi.

Siréna

Siréna sídlí v jezeře vedle divokých rostlin, malých rybiček a vodních ptáků.

(Muž, který siréně nosí jídlo, netuší, jak se tam siréna dostala, ale ta siréna tam je a je to jeho siréna.)

Siréna sídlí v jezeře vedle divokých rostlin, malých rybiček a vodních ptáků.

Pruh

Podivné místo a podivná slova, jež mu dávají jméno.

Jsem tvrdohlavý muž, záměr byl cestovat, abych utišil bolest, která mě trápí, velkou bolest nebo malou bolest a její vedlejší újmy, vím, že budu muset po celý život snášet bolest, která mě trápí, a její vedlejší újmy, vím, že pravou příčinou mé smrti bude bolest, která mě trápí, velká bolest nebo malá bolest a její vedlejší újmy, ne veřejné znázornění mé bolesti, velká nebo malá znázornění, ani to, čemu působím vedlejší újmy. Nosím u sebe stroužek česneku a jiné atributy, pořád, v zadní kapse kalhot, ale tahle známá taktika má své mouchy. Potřebuji šlápnout do hovna, a pokud možno do hovna kravského. Nalézám jenom hroudy, fauna je nakažená.

Podivné místo a podivná slova, jež mu dávají jméno.

Land Art

Hlava člověka vyčnívá/ člověk je pohřbený/ pohřbili ho jiní lidé/ pohřbili jiné lidi/ svoboda je a není

Locus

Člověk v jeskyni.

(Myslí si, že se nikdy nevrátí do obcí ani se nikdy nepotká s jinými lidmi. Nenaplánoval si útěk, nýbrž zmizení, a smazal stopy svých nohou, znamení, která by dovedla jiné lidi na místo, kde se nachází a kde doufá, že dožije do posledního dne zbaven veškerých pout.)

Člověk a jeskyně.

Hinduista

Ženy chodí sem a tam
     sem a tam
     sem a tam. Domácké pleskání trepek.

Včelař/ se soustředí na svou práci/ když ho píchne včela/ píchne ho včela/ nemusí se z té události hned vyvozovat/ morální poučení/ nářek/ je jako kořen zkažené stoličky/ říkáš

Ženy chodí sem a tam
     sem a tam
     sem a tam. Domácké pleskání trepek.

Včelař/ se soustředí na svou práci/ když ho píchne včela/ píchne ho včela/ nemusí se z té události hned vyvozovat/ morální poučení/ nářek/ je jako kořen zkažené stoličky/ říkáš

Ženy chodí sem a tam
     sem a tam
     sem a tam. Domácké pleskání trepek.

Já/ včelař/ se soustředím na svou práci/ když mě píchne včela/ tak ať mě píchne včela/ nemusí se z té události hned vyvozovat morální poučení/ říkám

Černá/ včela mi poletuje kolem obličeje/ a černá není barva/ je to nepřítomnost barvy.

Řeka I

                                                  (Není to Tajo)

řeka protékající vesnicí/ kdyby řeka protékající vesnicí byla Tajo/ neprotékala by vesnicí/ tekla by mezi Španělskem a Portugalskem/

                                                  (Není to Tajo)

nemá žádný název/ řeka protékající vesnicí/ není na žádné říční mapě/ řeka protékající vesnicí/ občas/ je vyschlá/ a neprotéká ani vesnicí/ řeka dnes protékající vesnicí/

Jsme Hlídač stád/ a moje stáda jsou sny/ nejsem Hlídač stád/ kubánští básníci už nesní/ mohl bych být Hlídač stád/ kubánští básníci by mohli mít sny/

hrubá je židle, na které sedím, abych sledoval řadu/ průvod/ všechno, co se plazí.

Knížectví

Idioti na mě civí.
          Jejich pohledy jsou zdi, od kterých se odráží koule mé paměti. I když existují stezky vedoucí zevnitř do numinózní tmy, my už nejsme ti, kdo po těch stezkách chodí.
Severní břeh/jižní břeh.
          Stejné vody se vrací na stejné pláže s pohyblivými písky, na prostranství, kde jsou stopy a předměty. Nicméně všechno, co jsem hledal, prchá do ruda.
Civím na idioty.
          Tento pohled je zeď, od které se odráží koule jejich vzpomínek. I když existují stezky vedoucí zevnitř do numinózní tmy, my už nejsme ti, kdo po těch stezkách chodí.

Obsazený dům, říkáš.

To, co jsem, a ti, kdo jsem, všichni uvnitř domu podepřeného nejtenčím kůlem.

JERÓNIMO PIMENTEL

1

Žiju v cynickém středu.

Vybral jsem si to místo pečlivě.

Postavil jsem stan, zatloukl kolíky a dbal na to, aby jeden po druhém prorazily mé myšlenky; každý nápad pak bude ukřižováním a každé ticho smutkem nad pannou.

Tohle je můj kraj, území bez vůle, kde má intuice vládu nad všemi věcmi.

Vlastně příšerné místo.

Nemá slunce; noc jenom zřídka přerušuje křik ptáků a přechod z jedné neprůhlednosti do druhé ukazuje čtyři měsíce, které si navzájem předávají vládu nad temnotami.

Já ze svého stanu každé tři hodiny očekávám lunární výměnu.

(Opona se rozevře, když světlo čtvrtého satelitu odrazí úsvit prvního; dlouhé dny, kdy jediná zábava spočívá v hledání lidských tvarů ve fosforeskující hře, kterou nabízejí vodní lišejníky).

Po zbytek času čekáme, až se objeví posel.

Obvykle vypadá jako Dodo; a doprovázejí ho husy, supi, šneci a hmyz.

Žiju v cynickém středu.

Nikdo mě odsud nedostane.

3

Můj mozek je ovoce, které snědl první člověk.
Recept říká: „Medicína je ukrytá v listech,“
ale je mi zima. Padá černý sníh a tvoří ledovou krustu,
na které tančí dva astronauti. Ten rytmus neznám,
ale na nebesích nějaký vůl pokyvuje hlavou,
pobavený hudbou. Vlastně se pase a jeho zuby
schvalují melodie. Žere nebeská tělesa a kálí hvězdy
jako jakási semínka, která zúrodní klenbu
a uzpůsobí ji k pozorování.
Jeho dech zneklidňuje můj venkovský odpočinek.
Zdá se, že dohoda je fér. Hledáme znamení,
ale nikde žádná nejsou. Nejsou ani metafory,
jen trocha ovoce, které mé mystické Já prohazuje
mým fiktivním Já (pro mé hmotné Já je to zahálka,
zatímco mé přikrčené Já zívá a dává tím najevo
svůj vzdor). Rád bych plánoval jiné věci,
ale nikdo si nemůže vybírat, co dělat,
ani jak dělat to, co si nevybírá.
Není to determinismus, jen náboženský směr
sabotovaný duchem naší doby.
Nikdo nemá rád svou dobu. Nikdo nevytváří rád cesty,
které rozšíří jeho mystickou sílu. Ta má je netknutá:
ukazuje veselému volovi letní dny,
za jejichž nocí padá černý sníh (komická umělost
bílých skafandrů vyžaduje jiný název).
Zvíře je uprostřed studených zim červ, larva,
která se množí v prostoru, až vytvoří jinou.
Pro neodborné oči je to jenom láska dvou hvězd,
lejno milující lejno, a vůl s úsměvem mává oháňkou,
aby se jiná semínka rozzářila
a jiné děti, jako já, si představily cokoli,
co jejich oči dokážou ustálit.
Nic mi nebrání zbožňovat ji jako jakýkoli
předmět uctívaný naší dobou (jakou dobou?).
Občas se do ní odpoledne i zamiluji. Pták říká,
že moje epifanie je programátorská chyba. Musí být.
Když se k ní modlím, slyším vrčení motoru a zvedá se
divadelní opona: jsem Hell Angel projíždějící Arizonou.
Řídítka, široká jako býk, mě obepínají
a spojují se mi za zády. Už to není motorka,
ale kabina proplouvající zemí bez stromů,
kde lze rozeznat jen kameny, louky a kovboje.
Život je Moebiův sen, kde všichni kráčíme ke strasti.
Pouzdra na kreslení se taví v dialozích bez písmen.
Tichu odpovídá ticho.
Nejdřív, puška; potom, indiánské záře.
Vůl se usmívá.
Someday I’ll come back.
Konec.

8

Otevřu oči: Mars.
Zavřu oči: můžu se spasit.
Otevřu oči: život se řídí smyslem, jaký vyžaduje můj pohled.
Zavřu oči: mé tělo je chrám, který neznesvětíš.
Otevřu oči: kolik centimetrů chybí na změření mé zbožnosti?
Zavřu oči: tvá země je cokoli kromě toho, co si myslíš.
Otevřu oči: sopečné vichry otřásají Tharsidou.
Zavřu oči: prší bakterie na pláň Hellas.
Otevřu oči: blíží se Parmenidés, klade mi ruku na rameno a
šeptá mi řecky: „Nevšímej si ničeho, co ti řeknu.“
Zavřu oči: každé napsané písmeno ze mě dělá osamělejšího člověka.
Otevřu oči a zavřu je a vidím

hejna divokých papoušků
krákají nad Limou a vzpomínají:
ten, kdo jsem, je vždycky jiný,
ptáci letí nade mnou nad mou postelí
noční můra smontovaná ve snu
jež bdělým očím ukazuje poslední ocasy mizející
ve stromech starých starých stromech které město
schovalo za městem
osvobození ptáci!

zmařený sen miliónů…

Otevřu oči: středověký problém: určit fyzickou vzdálenost
dělící Boha od lidí.
Zavřu oči: politicko-domácké stesky.
Otevřu oči: [doplnit abstraktní podstatné jméno].
Zavřu oči: jsem jediný, kdo ví, co si počít s tvým životem.
Otevřu oči: mé analogické Já říká mému digitálnímu Já, že není schůdná
binární báseň.
Zavřu oči: shut down.

16

O poezii jako o druhu fašismu

že by to byl (jenom)
maratoncův dech
svaly v předposlední hodině
jsou čím dál méně šlachy
a čím dál víc květiny
rozpadající se jako verše
hlučně a opakovaně
smysl se svrašťuje
smysl pohrdá tím druhým
panování mého Já
tvaruje svět po své vůli
slovo nad věcmi
svaly nad slovy
že by to byl (jenom)
běh napříč polem
posla který při četbě
konečně klesá hlasem
každá změna
tkví v tom vyhnout se břečťanu
každá změna
tkví v tom obejít kopřivu
šlachy se domáhají běhu
jehož se nikdo nezúčastní
Ty jsi vesnice kterou král nevidí
vzkaz je pevnost a báseň příkop
nezáleží na maratonu
dráze
květinách
ani šlachách
záleží jenom na maratoncově dechu
záleží jen na jeho hlasu bez běhu a cíle
ti kdo tě obléhají ničí tvůj pohled
tak nebo onak
chtějí zneškodnit tvůj hlas
a prosadit své Já
aby pozorovali tvou uslzenou tvář
až se konečně vzdáš své parcely
vzkaz se otevírá
abys zmizel
až ten druhý pochopí pohrdání Já
budeš svobodný ale budeš mrtvý
vzkaz nemá účel
běh také ne
ani svaly
ani květiny
nicméně
mé slovo vyrývá příkop a zavádí fašistický režim v tvém hlase
pronikl jsem do Arden
překročil jsem Maginotovu linii
uvědom si to
mé obléhací Já dotírá na tvůj pohled a vsává tvůj dech aby ho ovládlo a
obnovilo se v tvé krvi
plné sebevědomí
aby stavělo vatry z tvých stržených dveří
aby jemně znásilnilo tvoji ženu

Ať žije mé totalitní Já!
Bůh ochraňuj tuto báseň!