Věnováno Brnu

řeky pod našima nohama

začala sis v místech

kde liška dává dobrou noc

a kde skály dokážou zpívat

darovala ses

klapy klap

to je žab

klapy klap

boží mlýny

pak tě nechali zmizet

a milosrdně vykouknout v parku

nasadili do tebe jedovatý červený ryby

žlutý kosatce

aby ses líbila

psi chlemtali tvou vodu

a chcali na březích

stejně jako bezdomovci

myšlenky jak kruhy na vodě

svědomí spláchnutý v záchodě

a nakonec tě zase ponořili

řeky pod našima nohama

se neptají

čekají

 

 

 

moře pod našima nohama (zase jsme se nějak nepochopili)

smál ses

když jsem vysvětlovala

že celý město kdysi leželo uprostřed oceánu

a dnešními ulicemi valila láva

když jsem tě vedla místy

kde mrtví šneci padali ke dnu teplýho moře

když jsem tě s kamennou tváří varovala

že tento svah jede a my s ním

největší atrakce naší drahé metropole se jaksi pocuchá

unesco ji vyškrtne ze seznamu světového dědictví

a ty přijdeš o práci

na konci exkurze

poslední pokus

předtím než to vzdáš

snažíš se mě rozesmát

(ani nevíš, jak ráda bych…)

díky globální změně klimatu

a globální změně pojetí lásky

tady za několik let budeme pěstovat

mandarinky a olivy a otrokářství

psát tragédie

a za pár desetiletí tu všude bude moře

konečně. konečně.

bavím se

i když je zřejmé žes mě vůbec neposlouchal

proto nemůžeš vědět

že moře tu už několikrát bylo

naposledy docela nedávno

 

 

 

kometa

březen 1997

dávno jsme tam měli být

pitomá kolona

máma nervní táta unavenej

brácha co mě nechápal

nikdo mě nechápal

dobře tady zastavíme

pročistit hlavu

vyvětrat nehybnost

čum ségra tamhle je

stála na obloze

osamělá krásná a svá

tak blízko

jen co by kamenem

všechno bylo možný

mý soukromý patologie hezky schovaný

žádný egocentrický melodramata

ani emoční defekty

a ona dál stála na nebi

všechno bylo možný

všechno na dosah

a kdyby někdo řekl že ne

nevěřila bych

pak odlítla

však se vrátí

už za chvilku

 

 

 

tak trochu nechtěný zázrak

na oltáři ulity uvězněný v kameni

rozdrobený polámaný kdysi živý

čekám zázrak

i když v nic takovýho nevěřím

a přece jen

zjeví se vopelichanej anděl ze kterýho táhne krabičák

ty fosílie jsou krásný že jo ale já se nechci stát jednou z nich

nemusí

ale co když –

za pár miliónů let ho objeví bagrista hloubící jámu pro přehradní nádrž

vědci provedou záchranný výzkum

ověří hypotézy

závěry budou publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem

a nakonec ho vystaví v muzeu

nechám se zpopelnit

optimální řešení

ale co když –

za pár tisíc let ho objeví amatérský antropolog protože spálení nebylo dokonalé; zbyly úlomky kostí

vědci provedou dataci pomocí radiokarbonové metody

ověří hypotézy

a závěry budou publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem

víte že z mrtvýho zůstanou přibližně tři kila popela?

hm to je stejně jako když se člověk narodí

a nemáte pro mě aspoň pár drobáků?

ne

ani cigárko?

ne

tak si naser. nashle.

na zádech šedobílý křídla jako mladý labutě

u vrat poklekl pokřižoval se odlítl

asi ten vytouženej zázrak

anebo blbost

bůh přece neexistuje

tuto hypotézu jsem samozřejmě ověřila

a závěry můžu publikovat v odborném periodiku s impakt faktorem

(modlím se jen tehdy

když se dlouho neprobouzíš)

 

 

 

telecí léta

až do rána sedět na prahu

tahat jednu od druhé

a k tomu tři litry vína

až do rána vést řeči jalový

čekat a tajně snít

že v následující chvíli přijde něco děsně důležitýho

přelomovýho zásadního

přitom to důležitý se už dávno stalo

v lepším případě se děje právě teď

život se skládá z několika okamžiků

to ostatní je hlušina

 

 

 

nahoře dole

vesmírnou krajinou

sestupuji do základního tábora

nadmořská výška šest tisíc metrů nad mořem

už nemůžu už nechci

už skoro nejsem

nedýchám

poslední krok

vidím se

uprostřed obrovskýho kamennýho moře

kamenný moře na úbočí hory

hora – malej zub v řetězci dalších a dalších hor

dlouhej had s ostnatým hřbetem mezi pevninou a oceánem

pevnina a oceán na zemi

země ve vzduchoprázdnu

dál nebude nic

pokud tady zemřu nic se nestane

nesmírně se mi ulevilo

 

 

 

most z ticha

slova

kameny přes rozvodněnou řeku

kluzké vratké

 

umění společně mlčet je dar

 

most z ticha

divokou vodu překlene

 

 

 

nic zásadního se neděje

zas mi svítá. sčítám noci

které marně prospala jsem

před včerejškem zkouším utéct

do chvil kdy se nepřu s časem

slova jako lilijice

objala tě. zkameněla.

láhvi hrdlo neproříznu.

dobrovolně otupělá.

ticho stojí na pěšině

učilo mě jak se nebát.

čeho vlastně? sebe sama?

neuteču. není třeba.

 

 

 

(ne)víra

zážitky z exkurze do nebe

bohové nazí a nebozí

modlitba spálí i zazebe

myšlenky přerostou v psychózy

nevíru v plechovkách od piva

přetavit z rozkoše do křečí

rozum se člověku vysmívá

mlčení každýho rozbrečí

depresi udusit polštářem

zplanělý iluze skryje zem

životu zas hledím do tváře

cestou zpět zašeptám

tady jsem

 

 

 

a spánek je ztráta času

prameny vlasů

zametu pod koberec

chrání mě mlčení –

nezvyklý dar

naději lovím

asi už nezabere

vteřiny vpíjí se

do bílých čar