Marika Jana Mariewicz

Exit, exil, enter

Zbytnělá přítomnost / pocit, že jsem vdechována a vydechována zároveň

Beletrie – Poezie
revue Ravt 8/2019

Anorexie
jak absurdní; zlomíš
oči a z talíře neubude
scvrkne se ti tělo, bude vypadat jako panenka
z porcelánu
navlíkneš na ní zděšení
a kusance strachu rozvěsíš po pokoji
na zotvírané dveře skříní, na plastové
kříže
pod které proudí davy
náměsíčných čajových lžiček
modlících se
za vodu

 

 

 

Nalévání hroznů; bezpodstatně
Navlékl jsi svoje tělo do přezrálých
hroznů ticha. Příliš snadné krvácení
Bezpodstatné, každodenní… Mlčení až do nezbytí…/ Z této strany
zdi je pozdě. A my jsme časní na cokoli. Na strach; uvnitř kdosi
se jím živí, cizoloží v našich jménech
tráveni jsme polohlasem. Nastavuji svůj vlas vlasem
vláknem z tebe odmotaným, přináležejícím k zítřkům…daným?
nebo z pod lebeční kosti dějeme se napříč okny
rozsvícených, zhasínaných; svědectví
že pod lampami i cizinci čtou svá jména. Ulice, kde vlastní kroky
mohu klást před známé dveře
Snad právě ti nehledaní nosí tvoje amulety…
Zhasínám. Tak do půl věty. Napříč okny našich domů
/tobě, nám…. což jsem tu doma? Okna…?/
                    Jistě. Vytlučená –

 

 

 

Příčetně denní
Tvrdé světlo dne. Tak nestoudně svaté!
Dokonalé. /Proč se probouzet do hotového světa?/
Jako bych sem byla nastrčená
Tříska pod nehtem. Čekám, kdy mě s úlevou
vyjmou…
Držíš bílého jezdce a navlékáš
kabát, v němž mi připomínáš mladého, zapáleného
rudoarmějce: „Ve dne jsou skuteční pouze černí“, usmívám se
Zůstal tu hrnek s nedopitým kafem
a vtíravý, neodbytný hlas: „Musíš vědět, kam jdeš!“
Ale já nejdu. Plazím se. Jsem had a hledám předměty noci
Stíny. Intimní vědu očí. Měkké, přilnavé křivky
věcí, jež by mi šly naproti samy –

 

 

 

Pokoj č. 409; Nezbytná přežití
Jsou věci, tak nakrátko střižené
tak v dlouhém rozpražení, nahmátneš, ale nedosáhneš
ve středu pestík, střapatka, plaché neslovo
pohlcené okraji
času, jenž nepotřebuje
který nasotva nadálku, v blízkost doslechu padá
to v kameni déšť k polknutí
šaty k oblečení, boty k vyzutí
střelíš od boku okem a v dohledu stín
nakloněný opakem tebe

věci jsou, tak strašlivě jsou
zpřítomnělé
snad v tobě
nebo mimo tebe (není to jedno a totéž?)
v prstech a v hmatnících stolů
na které rozkládáš snídani, oběd, večeři
a svá stále prázdná ústa

do zubů vklínili se lidé, jak peří z obětního kohouta
kruh kolem ohně nebo snad kruhy pod očima?
v plstěném kabátě navlečené
večery
a zimničná dopoledne, co krčí se v běhu, sesouvají zevnějšky
trapné, své dojemně trapné posunky —

když mi je list natržený větrem
co sotva dopadl a už je zemí
noční můrou přilepenou na strop
či domáčknutí mola na zdi v předsíni

ale konečně už nevědět je úleva
nepočítat pozpátku přehlédnuté řádky
zápis, který není určen pro tebe a přeci je ti vlastní
nikdy jsi opak, nic uchované v nášlapných minách
setkání, zdá se náhodných
(peří, zuby, utkvělé představy a klepy vánočních sousedek)

náhoda, vrženost, z pod paty zřetelná výška
a ty, který jsi vešel se
svou dřevěnou holí na odhánění psů

po kostnatém hřbetě dne projdeš jako poprvé
a bude to poprvé, protože také sákneš do země (už svým životem)
a nad mojí hlavou okázalé lustry
sáknou
denní světlo, vtahují jej do žárovek
a mění na barokní anděly

 

 

 

Exit, exil, enter
Měl bys vědět, že už tu jsem
protože nebylo žádné cesty kudy přijít
protože jsi mne nevolal
ani v přivrácení, ani v odvrácení, snad v samotě křik do sebe pečlivě
smotaný, z vrásčité figury uzel, bezcestí
konec a žádná proč, neb netřeba ničeho víc
proto tu mohu být tak dychtivě sama
každá ruka je má, i ta zrcadlově obrácená

už tě nevidím
pouze v pouličních reklamách nacházím
tvou roztříštěnou tvář klauna
nesnáším cirkusy a nikdy jsem netoužila
bičovat světlo za to
že je zřejmé pouze v pohledu do klíčové dírky

úlevně leje
mám strach, až kapky budou opět vzlínat
směrem k nebi, do jeho mezer, do prázdnoty duše
z drobných červených korálků
až budou súfijští tanečníci vířit proti směru hodinových ručiček

budu muset objevit jiný hotel, jiné lože, převléct povlečení
a vylít hrnek s vystydlým kafem, tak jako tvoji náruč
budu muset odhadnout odjezdový čas vlaku
najít směr, kam kdysi mířila
nyní již kusá kolej, procesí vyjmuté z tvého chodidla

budu muset pustit dnešky, popelavá kuřátka, souchotinu uzavření
nedopustit, nezaspat, dovlíct
kořeny
k sirotčinci lesa, nebo svléct louky z remízků
dostonat ty ohlodané, děravé
louky a již se neptej
stonej židli, na níž sedíš
mně ponech její měkké polstrování
a nohy přisáté k fialovému sešlapanému koberci
poloprázdné hotelové restaurace
kde hledám první instinktivní gesta –
souhru osmyslněné nahodilosti
s vlastní nepříčetností

 

 

 

Obleva (spíš ne, ty plnokrrrrevníci chrrrrstnutí do spřřřřežžžení ))
V pondělí byly květy bezu
studené; bílí, voskoví skrčenci
podvrženého dne
V pondělí mrzlo až praštělo za krkem
hltali jsme sůl po kilech a salutovali horkými lžícemi
nad talíři polévek
za sebou, před sebou blátivá se
blátivá esence jara
kdy lidi jsou úvěr
který není čím splatit
tak jaří, jako stálojarý je člověk člověku
Se vyzout, se ztopořit, chrstnout se do bělostného
spřežení ztepilých plnokrevníků….
Ne. Zůstat se
dýchavičný oslík na hřbetě Kristově
hýkat lásku teplotních rozdílů planet
a vybujet v tu nejdůstojnější pošetilost;
BÝT
svůj bratr, kterého najdeš mezi obnošenými svršky
bratříček kabátek
v třaslavém vzduchu kavárny či šatníku
prstenci Saturnu
důsledném přešlapování před kavárnou
Úhledně se rozmnožit. Rozmnožit se
v bratrstvo vyvolených očí
v to, co je za nimi –

 

 

 

Nepříčetně; Ať –
hrany nejsou oblé, zvony
ať zmlknou na rtech ženy
a ta žena vytryskne a prostor je
žízeň

Milujte a rvěte se o světlo,vy lapači možností,
jitřete se!
/mé oči jsou v sváru, bože! ! snad i ty se sváříš?
máš skelné oči? viděl jsi tu ženu? čekal jsi v ní?
narodil ses z ní?/

Shořte to sklo a nádechy, ať oči se tají nedovrhem
ve výbušných svatostáncích

totiž jsou chvíle
kdy prostor na člověku plandá, jak velký neforemný svetr.
Člověk je i není: “je” propadává pletenými oky, “není” se vplíží do hladových rukávů
     Ruce, které splývají od ramen, ale nic nedrží…

ale vy, vy buďte zářioví, mladí, kypějící
buďte nezbytní a možní. Z nemožnosti vám to přeji
avšak ta žena z hrdla zvonice
nebude vaším hlasem.
          Ta řeka pramení v není

 

 

 

Tichomoří; již

Ten divný poklid za soumraku; jakoby
mezi naprostým tichem a jednotlivými zvuky
byla natažená tenká blanka a já
     její perforací

Zbytnělá přítomnost
pocit, že jsem vdechována a vydechována zároveň
ceděna mezi křivými, zažloutlými zuby
Hutná neartikulovaná syrovost
a přeci…
vluzuje se tak jemně, že nikdy jsem si nebyla tak cizí
tak neúprosně a slastně blízká…

Chviličku.
Načítá se.
  • Marika Jana Mariewicz

    (Praha) je básnířka, studovala VOŠ, obor kulturní publicistika. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. V současnosti se profesně věnuje soukromé ...
    Profil

Souvisí