holčička
křičí, / aby nepřišly o slovo, / bože nevím,
křičí, / aby nepřišly o slovo, / bože nevím,
Dřív ať vyschnou tři prameny Dunaje
Ještě to snad není tolik vidět
a zrcadlo, zrcadlo je
přísnější než lidé,
i když bez výhrad
přežvýká a pozře
Slunce, Měsíc, plamínek
neduživé svíčky,
můj obličej mi vrací,
dokud jej neucelím pudrem,
dokud oči nepodbarvím stíny
a neobtáhnu rty;
drahé zrcadlo, ani netuší,
jak snadno mince ztrácí
směnnou hodnotu,
přes hladký povrch, stříbřitý lesk.
Už týden se snažím
nepřestat tančit,
s oteklýma nohama,
ztěžklýma jak rozvařené nudle,
pyšná, pyšná, Elinor,
spolkla jste vařečku?
Nejsladší odrůdy jablek
dozrávají na podzim,
žíhané Rubíny v lískových bedýnkách,
pletence svalů pod vybledlou kůží,
a to všechno k podávání,
a to všechno k milování,
dřív ať vyschnou tři prameny Dunaje,
než naše ústa.
Sen
V tom snu se mě jen dotkl,
pohladil perlový satén
mezi mými stehny,
v tom snu ještě neměl tvář,
já však věděla, kdo mě probudil,
kdo setřásl kapku z těžknoucího listu,
to ráno, když jsem šeptala jeho jméno,
má kůže se za ním táhla
jak fondán za prsty cukráře.
Za mýdlovou stěnou
Vyřízla jsem bubáka i jadřinec,
okrájela potlučenou kůži,
dužinu jsem dusila tak dlouho,
až v nazlátlé sladké kaši
zmizela rýha po nehtu;
ach strýčku, ty sráči,
za co se mě ještě můžeš držet?
Jsi houževnatější než tma pod postelí,
než rudé flíčky, než houba ve vlhkém sklepě.
Co jsem se nasnila, že tě zabiju
nebo si sama vystřelím z hlavy
vzpomínku na tvé oči;
ach strýčku, ty sráči,
ze spánku bych vykvetla jak růže.
Prý jsem si hned naklonila každého
a tak snad ani není tvoje vina,
že ses sklonil trochu níž.
Strop ti nestačil, plameny šlehaly vysoko
z propocených lůžkovin;
ach strýčku, ty sráči,
černá brada píchala jak ježek.
Kdybys mě aspoň miloval…
byla jsem škvíra pode dveřmi,
které ti zabouchla jiná,
holé kuře s úzkou dírou do břicha,
taktak, žes mohl vyškrábat drůbky;
ach strýčku, ty sráči,
jezinky se smály z dětských knížek.
Kdybys mě aspoň miloval…
málem jsem se ucourala k smrti,
abych zacpala tu jámu,
hrdlo lahve s protlačenou zátkou,
ochrnutou tlamu vzteklé lišky;
ach strýčku, ty sráči,
bez chuti jsem polykala muže.
Daří se ti dobře?
Po těch promlčených letech
jsou to pouhé staré děsy
a pár pokřivených stínů
jako za mýdlovou stěnou;
ach strýčku, ty sráči,
za co se mě ještě můžeš držet?
Šibari
Řeka v meandrech
zpomaluje proud.
Tělo se rozpíná a zahřívá
jak tuhnoucí sádra,
ale já, já je mlha nad korytem,
volně stoupá do ztracena.
Provazy vtlačují do kůže
dočasné pečeti,
zdání vlastnictví
svazku travních stébel.
Japonci tak trestali ženy
za netečnost,
on ví, že jeho bezmoc
je mnohem horší než ta moje;
než mě rozpoutá,
vykouří třetinu krabičky.
„Jak dlouho tu pak větráte?“
Zeptal se jednou plaše.
„To je v pořádku,“
řekla jsem, „přijďte zase.“
Děti
křičí,
aby nepřišly o slovo,
bože nevím,
nikdy jsem asi nevěděla,
která
příchuť mentosek je nejlepší,
jen co zavřu oči,
vzplanou
sloupky a stojky
francouzského okna,
moje tělo
je vypouklé dovnitř,
bílá prohlubeň
v níž spočine kočka,
matka tří pápěrků,
nosí vůni mléka,
zřasené bříško,
neurotické můrky
v žlutých svítilnách,
a když za baňatým křeslem
koťátka začla pískat
jako upouštěné balónky,
pšt!
v koutku svatyně
jedna šeptá druhé –
Víš, kam chodí mrtví?
Do Umřelova.
holčička
asi zabloudila
večer v lese
duje vítr
vzduchem se řítí siví chrti
vysoko
smrky vytloukají parohy
a když je doma
co je to doma
špinavá spodnička
v břiše jí uvízla špička nehtu
do černé vody se
zařízl okraj Měsíce
mohla bych vám ukazovat kokoty a prsty
jak doktor Munoz v Sao Paulu
Mengeleho kosti
mohla bych se celá vyholit, ucpat si pusu jílem
a s rukama přes směšně malé prsy
dosednout na osikový kolík
mrcha kočička už se posypala
mourem z vašich domácností
dej bůh štěstí
tomu dala, tomu víc
zlatá brána otevřená
kdo v ní zlomil zlatý klíč
ty, má lásko, ty, můj smutku
na třetím sezení jsme rozbrečeli
psychoterapeutku
říkala odpusťte jí
holčičce
odpusťte
asi zabloudila
večer v lese
duje vítr
Do nebe
Mourovatá kočka
roztrhala ptáčka,
ptáček leží v kuchyni
jako smítko na dlani,
jeho peří má sto barev,
oko, vyjedený nálev,
bez panenky bezbarvé
jako srdce bez krve,
nevidí, že vařím kávu,
že si marně lámu hlavu,
zdali ptáček po smrti
do nebe zas uletí.
Nikdo
Nevím o nikom tak bezostyšném
jako muškáty, vždyť i růže,
schoulené do sebe jak spící kočky,
drží dychtivé jazyky za zuby,
zatímco muškáty je vyplazují
na rozestlané nebe, na mou černou sukni,
pokrytecky vážnou jak půltóny
Chopinovy klaviatury,
nevím o nikom tak bezostyšném
jako Chopin, jehož nokturna
zní jak růžové pysky muškátů
a školačky, hloupě vykulené
nad holým tvarem pánevní kosti
v maloměstském muzeu,
té, která proplakala tři desetiletí,
že jí z plecháčku uteklo mléko,
nevím o nikom tak bezostyšném
jako ona, vždycky připravená
vycenit bílé prádélko,
když za plotem štěkne pes, samozřejmě,
že musela zemřít, dříve či později,
veskrze hrůzným či ryze krásným způsobem.
Je po ní, můj milovaný, konečně
nevím o nikom tak bezostyšném.
Listopad
V zahradě leží listy
a jsou jak rozházené prádlo,
moje nepokoje,
náhodné pelíšky koťat.
Listopad nezná ostych,
jen nahé pouští za zrcadlo,
nocí řeka pluje,
obloha nad střechy vzlétá.
Řeka Douro není tmavší než Vltava. / Vinná réva nechutná lépe než vesnické psí víno. / I hlava mě tu bolí stejně.
pred niekoľkými rokmi sme si vymysleli / vlastné zviera, kríženca / leva a krokodíla
Videl som mozgy ďalšej generácie internetizované, / nerozlišujúce medzi umelou a biologickou inteligenciou
F.-ovy slepice klovou rýži a nikdo se nehádá/ Hádka se strhne, až se slétnou N.-ovi vrabci, aby klovali rýži/ F.-ovy slepice klovou rýži a nikdo se nehádá