Dřív ať vyschnou tři prameny Dunaje

Ještě to snad není tolik vidět

a zrcadlo, zrcadlo je

přísnější než lidé,

i když bez výhrad

přežvýká a pozře

Slunce, Měsíc, plamínek

neduživé svíčky,

můj obličej mi vrací,

dokud jej neucelím pudrem,

dokud oči nepodbarvím stíny

a neobtáhnu rty;

drahé zrcadlo, ani netuší,

jak snadno mince ztrácí

směnnou hodnotu,

přes hladký povrch, stříbřitý lesk.

Už týden se snažím

nepřestat tančit,

s oteklýma nohama,

ztěžklýma jak rozvařené nudle,

pyšná, pyšná, Elinor,

spolkla jste vařečku?

Nejsladší odrůdy jablek

dozrávají na podzim,

žíhané Rubíny v lískových bedýnkách,

pletence svalů pod vybledlou kůží,

a to všechno k podávání,

a to všechno k milování,

dřív ať vyschnou tři prameny Dunaje,

než naše ústa.

 

 

 

Sen

V tom snu se mě jen dotkl,

pohladil perlový satén

mezi mými stehny,

 

v tom snu ještě neměl tvář,

já však věděla, kdo mě probudil,

kdo setřásl kapku z těžknoucího listu,

 

to ráno, když jsem šeptala jeho jméno,

má kůže se za ním táhla

jak fondán za prsty cukráře.

 

 

 

Za mýdlovou stěnou

Vyřízla jsem bubáka i jadřinec,

okrájela potlučenou kůži,

dužinu jsem dusila tak dlouho,

až v nazlátlé sladké kaši

zmizela rýha po nehtu;

ach strýčku, ty sráči,

za co se mě ještě můžeš držet?

 

Jsi houževnatější než tma pod postelí,

než rudé flíčky, než houba ve vlhkém sklepě.

Co jsem se nasnila, že tě zabiju

nebo si sama vystřelím z hlavy

vzpomínku na tvé oči;

ach strýčku, ty sráči,

ze spánku bych vykvetla jak růže.

 

Prý jsem si hned naklonila každého

a tak snad ani není tvoje vina,

že ses sklonil trochu níž.

Strop ti nestačil, plameny šlehaly vysoko

z propocených lůžkovin;

ach strýčku, ty sráči,

černá brada píchala jak ježek.

 

Kdybys mě aspoň miloval…

byla jsem škvíra pode dveřmi,

které ti zabouchla jiná,

holé kuře s úzkou dírou do břicha,

taktak, žes mohl vyškrábat drůbky;

ach strýčku, ty sráči,

jezinky se smály z dětských knížek.

 

Kdybys mě aspoň miloval…

málem jsem se ucourala k smrti,

abych zacpala tu jámu,

hrdlo lahve s protlačenou zátkou,

ochrnutou tlamu vzteklé lišky;

ach strýčku, ty sráči,

bez chuti jsem polykala muže.

 

Daří se ti dobře?

Po těch promlčených letech

jsou to pouhé staré děsy

a pár pokřivených stínů

jako za mýdlovou stěnou;

ach strýčku, ty sráči,

za co se mě ještě můžeš držet?

 

 

 

Šibari

Řeka v meandrech

zpomaluje proud.

 

Tělo se rozpíná a zahřívá

jak tuhnoucí sádra,

 

ale já, já je mlha nad korytem,

volně stoupá do ztracena.

 

Provazy vtlačují do kůže

dočasné pečeti,

 

zdání vlastnictví

svazku travních stébel.

 

Japonci tak trestali ženy

za netečnost,

 

on ví, že jeho bezmoc

je mnohem horší než ta moje;

 

než mě rozpoutá,

vykouří třetinu krabičky.

 

„Jak dlouho tu pak větráte?“

Zeptal se jednou plaše.

 

„To je v pořádku,“

řekla jsem, „přijďte zase.“

 

 

 

Děti

křičí,

aby nepřišly o slovo,

bože nevím,

nikdy jsem asi nevěděla,

která

příchuť mentosek je nejlepší,

jen co zavřu oči,

vzplanou

sloupky a stojky

francouzského okna,

moje tělo

je vypouklé dovnitř,

bílá prohlubeň

v níž spočine kočka,

matka tří pápěrků,

nosí vůni mléka,

zřasené bříško,

neurotické můrky

v žlutých svítilnách,

a když za baňatým křeslem

koťátka začla pískat

jako upouštěné balónky,

pšt!

v koutku svatyně

jedna šeptá druhé –

Víš, kam chodí mrtví?

Do Umřelova.

 

 

 

holčička

asi zabloudila

večer v lese

duje vítr

 

vzduchem se řítí siví chrti

vysoko

smrky vytloukají parohy

 

a když je doma

co je to doma

špinavá spodnička

 

v břiše jí uvízla špička nehtu

do černé vody se

zařízl okraj Měsíce

 

mohla bych vám ukazovat kokoty a prsty

jak doktor Munoz v Sao Paulu

Mengeleho kosti

 

mohla bych se celá vyholit, ucpat si pusu jílem

a s rukama přes směšně malé prsy

dosednout na osikový kolík

 

mrcha kočička už se posypala

mourem z vašich domácností

dej bůh štěstí

 

tomu dala, tomu víc

zlatá brána otevřená

kdo v ní zlomil zlatý klíč

 

ty, má lásko, ty, můj smutku

na třetím sezení jsme rozbrečeli

psychoterapeutku

 

říkala odpusťte jí

holčičce

odpusťte

 

asi zabloudila

večer v lese

duje vítr

 

 

 

Do nebe

Mourovatá kočka

roztrhala ptáčka,

 

ptáček leží v kuchyni

jako smítko na dlani,

 

jeho peří má sto barev,

oko, vyjedený nálev,

 

bez panenky bezbarvé

jako srdce bez krve,

 

nevidí, že vařím kávu,

že si marně lámu hlavu,

 

zdali ptáček po smrti

do nebe zas uletí.

 

 

 

Nikdo

Nevím o nikom tak bezostyšném

jako muškáty, vždyť i růže,

schoulené do sebe jak spící kočky,

drží dychtivé jazyky za zuby,

zatímco muškáty je vyplazují

na rozestlané nebe, na mou černou sukni,

pokrytecky vážnou jak půltóny

Chopinovy klaviatury,

 

nevím o nikom tak bezostyšném

jako Chopin, jehož nokturna

zní jak růžové pysky muškátů

a školačky, hloupě vykulené

nad holým tvarem pánevní kosti

v maloměstském muzeu,

té, která proplakala tři desetiletí,

že jí z plecháčku uteklo mléko,

 

nevím o nikom tak bezostyšném

jako ona, vždycky připravená

vycenit bílé prádélko,

když za plotem štěkne pes, samozřejmě,

že musela zemřít, dříve či později,

veskrze hrůzným či ryze krásným způsobem.

Je po ní, můj milovaný, konečně

nevím o nikom tak bezostyšném.

 

 

 

Listopad

V zahradě leží listy

a jsou jak rozházené prádlo,

moje nepokoje,

náhodné pelíšky koťat.

 

Listopad nezná ostych,

jen nahé pouští za zrcadlo,

nocí řeka pluje,

obloha nad střechy vzlétá.