EUGENIO MONTALE

Světla a stíny

Kdykoli přijdeš, máš tu červenou jupku,
trochu naběhlé oči, jak ten, kdo uviděl.
Jakoby nevysvětlitelné jsou tvoje němé návštěvy.
Patrně je to jen záblesk skel brýlí,
cosi jak prasátko pronikající mlhou.
Posledně na té meruňkové
předložce u postele nějaký červíček
se marně plahočil. Dalo ti práci, než jsi ho
setřásla na kousek papíru a živého shodila dolů
na dvůr. Ty sama nemohlas vážit víc.

(z italštiny přeložil Vladimír Mikeš)

Daniela Vodáčková

Originál básně „Luci e colori“ (doslova „Světla a barvy“, v překladu V. Mikeše, Pelyněk s medem, 1984, vyšlo pod názvem „Světla a stíny“) se nachází ve čtvrté sbírce italského básníka a nositele Nobelovy ceny za literaturu Eugenia Montaleho, nazvané Směs (Satura, 1971). Sbírka obsahuje básně napsané mezi lety 1962–1970. Většina z nich se dotýká prožitku hluboké naplněné lásky k Drusille Tanziové, zvané Muška, která s Montalem žila od konce dvacátých let. Zemřela po těžké kostní nemoci v roce 1963. Sbírka obsahuje množství drobných básní sestavených do dvou cyklů Xenia I a II a další básně v cyklech Satura, Satura I a II. Báseň „Luci e colori“ sbírku uzavírá.

Procházím překlady básní ze sbírky Satura a nacházím určité vodítko, které mi pomáhá uchopit podstatu básně. Jsou jím právě Xenia, texty, které byly poprvé vydány jen jako soukromý tisk. Xenia byly v původním slova smyslu drobné dárky rozdávané přátelům po hostině. Takto nazval své epigramy v roce 84 po Kr. římský básník Martialis. Montaleho Xenia pro přátele jsou krátké básně – vzpomínky na zesnulou ženu.

Čtu báseň „Světla a stíny“ a zažívám stejný tělesný pocit jako při četbě Xenií. Pozoruji, že se mění můj dech, cosi mne nadlehčuje a zvedá. Z těla se vytrácí pocit hmotnosti. Začínám se mírně vznášet. Pozoruji, jaké to je pohybovat se bez zakotvení ve fyzické podstatě. Prožitek mne vede dál, mohla bych procházet skrz stěny, vyskytovat se jako světlo nebo vzpomínka, objevovat se a mizet, snadno a s lehkostí se přemisťovat.

Thomas Moore v knize Duše sexu uvažuje o metafyzickém významu mostu jako

liminálním místu mezi dvěma lokalitami. Most není ani tady, ani tam a připomíná zprostředkující funkci duše, jež se projevuje zvláště mezi bděním a sněním a v dalších liminálních okamžicích. Z mostu může člověk obvykle vidět život na obou stranách, aniž by byl součástí kterékoli z nich.

Nepochybuji o tom, že prostor básně „Světla a stíny“ je mostem, po němž přichází duše Drusilly k Eugeniovi. Přichází sama od sebe, básník to nemůže a ani nechce ovlivňovat. V „naběhlých očích“ Drusilly nachází básník určitá sdělení. On ví, že ona ví, protože uviděla (druhou stranu).

Na meruňkové předložce:

nějaký červíček
se marně plahočil.

Oscar Mondadori, autor rozsáhlého kritického vydání Montaleovy sbírky Satura, v něm vidí posla z říše mrtvých, bytost svou velikostí i hmotností srovnatelnou s „Muškou“, resp. jejím stínem.

Drusilla přichází, je oblečená do červené (život, erotika), jako odraz světla v brýlích, v podobě světelného prasátka, proniká mlhou (smrti) a přechází k meruňkové předložce u postele (výchozí červeň je v ní obsažena, ale zároveň ztlumena). Mám velkou touhu zeptat se překladatele Vladimíra Mikeše, jak došlo k posunu v názvu básně – od „Luci e colori“ (Světla a barvy) k názvu „Světla a stíny“ (Luci e ombre), ačkoliv se na to vlastně ptát nepotřebuji.