Stanislav Dvorský

Za noční bouřky

křivopřísežnost blesků:
tmu napříč porušila rybí páteř
zvolna stoupající ze zákopů skončeného dne

kolikrát už noc plivala své bílé ptáky
a my stěhovali ocelové věže po majolice polí
teď tu stojíme proti nadmořským úkazům

vítr
jako by se mě dotýkal
stříbrným příborem myšlenky na smrt
slovo negativ zoškliví na pobledlých rtech
v rozbitém okně přízrak vzducholodě mizí –
jsem zvěčněn

Daniela Vodáčková

Bouřka v přírodě je krásným i děsivým divadlem. V počátku, s poklesem tlaku vzduchu, začneme pocitově i tělesně prožívat napětí, které je umocněno přípravou elektrického výboje uvnitř bouřkového mraku. Pak se zvedne vítr a po počátečním šoku z prvního zahřmění, se vnitřní neklid spolu s lijákem vyvalí ven. V té chvíli začneme s úlevou pozorovat, že zbytek vnitřní bitvy se odehrává už zase vně a mimo nás samé na nebeském jevišti. Pokud se bouřka odehrává v noci, ještě se k tomu přidá vliv tmy a jakási přirozená lidská obava z noci spojená s odevzdaností nočním záměrům prozřetelnosti.
Stanislav Dvorský divadlo živlů ukazuje od chvíle, kdy noc proťaly blesky.

Křivopřísežnost blesků:

Dvojtečka na konci prvního verše děj otevírá. Blesky křižují (křivě až křivopřísežně), žádný blesk nikdy nezáří rovně. Co když básník začíná pochybovat i o pravdivosti a ryzosti svého prožitku – elektrickém výboji duše? Pokračuje –

tmu napříč porušila rybí páteř
zvolna stoupající ze zákopů skončeného dne.

Během dne lze pravé pocity přehlušit činností – mysl lze uchránit před bolestí / schovat / zakopat do jiných dějů, v noci je člověk obnažený a zranitelný, vydaný všanc svým myšlenkám. Pravost prožívání se (zvolna) prosazuje a zviditelňuje v různě rychlých a v různě načasovaných sekvencích.

V druhé strofě přichází další silný obraz:

kolikrát už noc plivala své bílé ptáky.

Básníka možná zaujala kombinace množství vody a síly větru, takže vznikl efekt, že kapky letí vzhůru jako bílí ptáci; v bouřce létávají buřňáci, jsou šedobílí až bílí. Mohlo by jít i o odpoutané a letící duše. V kontrastu k blesku jako k emočnímu výboji jsou bílí ptáci mírotvorným a smiřujícím prvkem; spolu s deštěm jsou blíže k pláči, prudkému, vzhledem k jejich počtu a intenzitě – noc je plive. Celý výjev se děje v jakémsi prostorovém zmatení, chvílemi není jasný směr, odkud co letí a září.

a my stěhovali ocelové věže po majolice polí.

Chvíli si lámu nad tímto obrazem hlavu, možná se mi ho nepodaří pochopit lineárním způsobem, ačkoliv nic z obrazů zde není náhodně. Nevzdávám to. Majolika polí je jistě spíš denní než noční představa povrchu lesklého jako keramika – déšť vytváří na ornici glazuru. Může jít o asociaci, odkaz na nějaký příběh, v němž úlohu hrají velké ocelové předměty/věže. Snad by to mohl být i vzkaz vynálezcům bleskosvodu, Prokopu Divišovi či Benjaminu Franklinovi. Nebo je to jen sloupec deště, který se přemisťuje?

teď tu stojíme proti nadmořským úkazům

– nadmořským, sférickým, atmosférickým, nadzemským i vesmírným. Neznám místa, kam Dvorský tuto báseň situoval, ale buřňáci i nadmořské úkazy mě vedou do jiných krajin.
Třetí strofa přináší nejsilnější obrazy, směřuje ke smrti a přináší rozhřešení. „vítr“. Je důležité, že tento verš je jednoslovný. Začíná se připravovat katarze.

jako by se mě dotýkal
stříbrným příborem myšlenky na smrt.

Dotek větru se stává jakousi hraniční sférou mezi životem a smrtí. Je to krásný, ale také strašný kovový a studený dotek.

slovo negativ zoškliví na pobledlých rtech.

Fyzická smrt může být šeredná, bolestivá, z bytí učiní nebytí, z pozitivu se stane negativ, stín říše mrtvých.

v rozbitém okně přízrak vzducholodě mizí

– vzducholoď jako dopravní prostředek na věčnost, básník ji v odlesku skla zachytil – objevila se a zmizela. Smrt jako fyzická hrozba i pokušení je překonána, zůstal její metafyzický rozměr v podobě jakéhosi obtisku a stvrzení duchovního těla –

jsem zvěčněn.