V Praze, 26. června 1961

Kdybys byl, Stando, Ty, který jsi momentálně „odříznut od světa“, v těchto horkých červnových dnech náhodou znervosněl z mrákot, které Tě přepadají ležícího na kavalci ve vylidněných nedělních kasárnách nebo v trávě někde na kraji lesa, a kdybys ke mně na nějakých neviditelných vlnách vyslal svou otázku po tom, CO se vlastně děje, a kdybych Ti na ni obratem odpověděl třeba že „na vylidněnou a sluncem rozpálenou Národní třídu dopadají hořící trosky“, jistě bys to považoval spíš za projev mé potřeštěné fantasie než za odpověď na svou otázku. A přece, nehledě na to, že právě halucinace, vylíhnuvší se v našich zubožených hlavách, jsou často tím, CO se děje, dělo se „opravdu“ v těchto dnech něco podobného, nejen to, já jsem to viděl. Totiž:

Jistě znáš úmorné pražské vedro v takových dnech, jakým byla i včerejší neděle, kdy zřejmě letošní krásný červen vyvrcholil. Praha byla vylidněná, všechno bylo venku nebo alespoň na plovárně: zvlášť pak ve dvě hodiny odpoledne, kdy jsem v Praze vystoupil z parníku, kterým jsem do ní právě přibyl z Davle, a kráčel pomalu po liduprázdném nábřeží kolem Mánesa k Národnímu divadlu. Bylo úplně mrtvé ticho, zdálo se, že byla-li kdy chvíle klidu, je to tato chvíle. Vracel jsem se naprosto vyrovnaný z Davle, kde jsem klidně mohl nechat Jardu a Zdenu s tím, že přijedou do Prahy až večer, kdy jsme se měli v osm hodin sejít u Heleny Mázlové, protože už jsem vyřešil kolisi, ke které došlo mezi mnou a Zdenou ve středu v Bohnicích, kde jsme za ní byli – já i Jarda – na návštěvě, kolisi, která mě ještě do soboty, než jsem se se Zdenou, která dostala propustku, opět uviděl, připravovala o všechen klid. Zdálo se, že se blesky vybily. Šel jsem pomalu po nábřeží podél zábradlí, pomalu jsem vytáhl z kapsy košile hrst papírků, na něž jsem roztrhal ještě na parníku seznam argumentů, které jsem si po té středě poznamenal písemně jako materiál proti Zdeně a který už teď nemělo smysl schovávat. Pomalu jsem ruku i s papírky natáhl přes zábradlí a rozevřel dlaň. Papírky se třepotavě rozlétly a nasnášely se do řeky. Přitom jsem ani na chvíli nepřerušil svou klidnou a vyrovnanou chůzi.

Nábřeží bylo zcela prázdné, dlažba vozovky, průčelí domů, lemujících chodník na té straně, kde není řeka, stromy při obrubě chodníku na straně u řeky i stín, který aspoň částečně poskytují, to všechno bylo beznadějně prosyceno horkem, nábřeží doslova pobledlo v nemilosrdném, vysušujícím je slunci. Jen od Národního divadla se proti mně středem vozovky nehlučně hnala sedmnáctka a vedle ní, při chodníku, vojenský nákladní automobil khaki barvy, který ji právě předjížděl. Na jeho korbě seděli samí „hoši vojenští“, jen v košilích, ale vedro jim asi bylo stejně, protože byli úplně zticha, jako konečně všechno kolem. Ani bych si toho byl nevšiml, ale tu – skutečně „kde se vzala, tu se vzala, jako by ze země vyrostla“ – jsem spatřil jakousi babku, přebíhající před tou tramvají a pak i – a to už velmi těsně – před chladičem toho rozjetého khaki náklaďáku, na levý chodník (z mého hlediska), tedy směrem k řece. Najednou mi bylo jasné, že tu vůbec není všechno v pořádku, jako to při podobných pouličních situacích nakonec přece jen bývá, že totiž babka už chodníku nemůže dostihnout, protože auto je skoro v ní a jí ještě zbývá osudný metr, když tu jsem zároveň – šlo to ráz na ráz – zjistil, že chladič vojenského auta uhýbá směrem do vozovky, přímo před předek tramvaje, kterou náklaďák vojáků předjížděl. Zkrátka, šofér to strhnul, ale rovnou do tramvaje, která sice okamžitě zablokovala a vykolejila, ale vojáci už byli v tom: v tu chvíli totiž jela rozjetá sedmnáctka také opačným směrem, k Národnímu, a auto se dostalo mezi ně. Ozvalo se strašné tříštění dřeva, všichni vojáci, tak, jak byli předtím usazeni na korbě, seděli náhle někde ve vzduchu a s nimi tam vzlétly i trosky auta, které bylo prostě během vteřiny na padrť.

A najednou stály vprostřed ulice dvě vykolejené tramvaje, z nichž se na ztichlé nábřeží hrnuli vyděšení pasažéři, na chodnících po obou stranách byli rozhozeni krvácející vojáčci, z nichž někteří se pomalu sbírali, a mezi oběma tramvajemi začaly chytat, stejně tiše, jako se v naprostém tichu dělo všechno ostatní, trosky auta světle červeným, čadícím plamenem. Teprve po chvíli začalo pusté nábřeží poznenáhlu ožívat: počali se sbíhat lidé, cestující z tramvaje čím dál tím rozčíleněji brebentili, vojáci vstávali. Jen uprostřed vozovky ležel jeden z nich, zřejmě šofér, ve světle zelené košili, vojenských botách a khaki kalhotách, daleko před hořícími troskami, kam až ho to vymrštilo, hlavu měl zalitou jasně červenou krví a ani se nehnul. Bylo mi jasné, že je mrtvý. Ač už se kolem všech ostatních vojáků rojili zachránci, jeho si nikdo ani nevšiml. Prodral jsem se rychle rostoucími hloučky na chodníku a šel zas mechanicky dál. Zapálil jsem si cigaretu. Teprve když už jsem měl ten vzrůstající shluk kolem zcela čerstvého neštěstí za zády (hrnul se sem celý Slovanský ostrov), uvědomil jsem si, že jsem byl jediným divákem a svědkem. Městem se rozhoukala auta hasičů, policie i záchranky, sjíždějící se na místo katastrofy. Na Národní třídě se zastavili chodci a prolukou za Národním divadlem pozorovali shluk lidí, který se rojil na nábřeží kolem šlehajících plamenů, odkud se náhle začaly valit nečekané spousty kouře, tetelícího se v bledém, rozpáleném vzduchu. O kus dál, na Perštýně, ve chvíli, kdy jsem tudy, dosud mrtvolně chvějící, procházel, ještě nikdo nic nevěděl. A já, jediný svědek, jsem tudy spěchal, vzdaluje se už zas rychle od místa neštěstí. Uvědomil jsem si, že prostě nejsem schopen do té věci zasáhnout. Zbyl ze mne jen vlhký, zoufale soukromý a ubohý zárodek, tam vevnitř, v mém zbytečném a zchátralém těle. Žárlivě a sobecky jsem ho střežil jako to jediné, co mi zbylo. Bál jsem se v tu chvíli jen a jen o sebe a nic na světě mě nemohlo přinutit, aby tomu bylo jinak. Schoval jsem zbaběle to, co jsem věděl, ve své křehké a polámané schránce. S naprostou a dokonalou zbabělostí jsem s tím zmizel ve městě: ať si mě hledají! Konečně, můžeš si o tom přečíst noviny: z tisíců Večerních Prah dnes vykřikovala věta: „Příčiny nehody se dosud vyšetřují!“ – zatykač na mne, na neznámého svědka, který by mohl vnést světlo do celé záležitosti, ale zase zůstává naprosto nezvěstný. Zcela zbaběle jsem se rozplynul v bezejmenném množství. Z tisíců čtenářů se jen jeden v duchu zatetelil hnusnou samolibostí nad dnešní Večerní Prahou, a to jsem byl já. Ať si má být nevinně odsouzeno třeba pět lidí, už z davu nevylezu, abych je zachránil.

To se tedy stalo v neděli ještě docela brzo odpoledne. Navečer, to už jsem zase seděl v Karlíně, na terásce před BESEDOU, popíjel jsem pivo a čekal, až bude osm hodin, abych mohl jít k Heleně. To byla opravdu chvíle klidu, poslouchal jsem řeči od stolu „prostých dělnických rodin“ z předměstí, které zašly na konec neděle – ještě svátečně oblečeny – do Besedy, a cítil jsem se jako na konci neděle z let dvacátých. Karlín měl opět svůj tehdejší periferní ráz. Mohl jsem chvíli myslet na všechno, co jsem myslet chtěl a potřeboval, a myslel jsem mimo jiné s tichou vnitřní veselostí i na „pravdu“, kterou dnes vyslovila Zdena v Davli v podobě aforismu: „Majitel je vždycky v nevýhodě“, a na to, že bych se o té pravdě neměl zapomenout zmínit v dopise Tobě, už proto, že jde – podle mého mínění – o pravdu, kterou budeme moci aplikovat téměř na všechny situace, v nichž se v životě ocitneme. Najednou vyběhla z domu naproti velká Helena Mázlová v hezkých letních šatech, se džbánem v ruce, přešla ulici a zmizela v restauraci. Zůstal jsem na svém místě za stolkem na terásce na chodníku zticha a neupozornil jsem a sebe, ani když už zase vyšla s džbánem plným piva z výčepu a vracela se do domu, kde bydlí. Teprve před osmou hodinou jsem se sebral, zaplatil a šel do toho domu také. Zazvonil jsem u jejího bytu, Helena mi přišla otevřít. Byl jsem první, kdo se dostavil – a taky poslední. Čekali jsme, tiše rozmlouvajíce, v pokoji se šeřilo, a už byla venku letní noc, v domech naproti tu a tam nad ztichlou karlínskou ulicí rozsvícené okno a z Besedy se ozýval zpěv a cinkot sklenic. Byl konec neděle, ale ani Eliška nezazvonila u dveří, ani Jarda se Zdenou se nevraceli z Davle. Ve dvanáct jsem se naposled vyklonil z okna, do ulice, která právě trochu ožila. U jeho ústí na hlavní třídě zastavila totiž právě tramvaj a vyklopila ještě dost početný hlouček těch, kteří se teprve teď vraceli po krásném dni domů. Spěchali Vítkovou ulicí. Vyklonil jsem se z okna, abych nepřehlédl, kdyby náhodou byl přece jen mezi nimi ještě někdo ze známých. Jak chodci procházeli pod oknem, všiml jsem si náhle dívky, která šla mezi nimi zjevně sama, s kufříkem v ruce. Byla to Blanka Martincová. Zavolal jsem na ni z okna, zastavila se, podívala se nahoru, poznala mě a řekla, že se u Heleny stejně staví (bydlí v tomtéž domě o poschodí výš). Za chvíli jsme ji měli v pokoji. Vracela se ze Sázavy, kde jsem s ní začátkem týdne ostatně mluvil. Ptal jsem se jí, co je na Sázavě nového, už tak dost znervosnělý z toho, že se Zdena s Jardou nevracejí z Davle, protože jsem si nedovedl představit, co se s nimi mohlo stát. Nadto jsem byl – chtěj nechtěj – poplašen nejen katastrofou, jejímž svědkem jsem byl odpoledne, ale začínal jsem přičítat význam i tomu, že jsem neštěstí vztahoval od samého začátku bůhvíproč ke Zdeně, i tomu, že jsem si na terásce Besedy zničehonic, uprostřed největšího klidu podvečera vzpomněl na to, že by Zdena mohla omdlít při koupání a utopit se, i tomu, že se rozhovor, který jsme vedli s Helenou, čekajíce v jejím bytě na ostatní, zničehonic a bez zjevných příčin točil plné dvě hodiny jen kolem smrti, ačkoliv jsem úmyslně nevyprávěl o odpoledním pouličním neštěstí, protože jsem chtěl, aby o něm jako první ode mne slyšela Zdena. Tomu všemu právě dala korunu Blanka. Sotva dosedla a já se jí zeptal na to nejběžnější, na co jsem se mohl zeptat, totiž na to, co je nového na Sázavě, odkud právě přijela, dostalo se mi odpovědi, kterou jsem při nejmenším nečekal: nejen že stará rodinná hrobka Srbů, ve které jsme ještě začátkem týdne byli v noci s Prokopem, Blankou a Pepíkem Švédů, těšíce se, jaký v ní uspořádáme v září před mým odjezdem na vojnu mejdan, přešla před dvěma dny z rukou Švédových do majetku Nár. výboru na Sázavě, ale v řece, naproti Voskovcovic vile, kde se ještě, pokud vím, nikdo neutopil, utonula 16tiletá dívka a sama Blanka se málem utopila na jezu, kdyby ji byl nevytáhl nějaký boxer (řekla doslova Blanka!!): „vyzdvihl mě, jako bych byla panna“, což bylo přinejmenším dvojsmyslné. Tolik novinek jsem právě ze Sázavy nečekal. Bylo to to poslední, co jsem se mohl dozvědět na konec této neděle. Byla půlnoc. Požádal jsem Helenu, abych u ní směl na podlaze přespat. Dala mi deku a já ulehl. V tu chvíli mi bylo jasné, že se stalo neštěstí a že Zdena je mrtvá.

[…]

Tvůj Petr

Drahý Petře,

cítím, že Tvé obsáhlé dopisy, nabité tekutým skladištěm zkušeností, budu moci oplácet, asi až se naše úlohy promění, až Ty budeš na mé nynější straně plotu a já zase na Tvé nynější. Jsem Ti za ně hluboce vděčen a propadám zoufalství, když si uvědomuju, jak málo příležitostí budeme mít k ústnímu sdělování těchto našich vnitřních pokladů, ke sdělování, o němž jsem si jist, že nás více a více sbližuje.

Začalo období prázdnin, letních umdlení, vysychání stojatých vod a příšerného množení a útočení much, které si sedají na naše nemohoucí těla, osahávají naše vrásky svými tlapkami a neustále se pokoušejí nás sníst. Přestávám se bránit. Rád si teď pro sebe odříkávám různé aforismy a axiomy, ale hned je zase zapomínám, ne proto, že by se mi zdály nepodstatné, ale proto, že tu není nikdo, kdo by se nechal poučit. Většinou ale spím, protože jsem téměř obden ve službě a to je hrozně unavující a především otravné. Pokud píšu, tak jen v takovém polospánku: nechávám skapávat svou hlavu na papír. Ne, opravdu, nemám chuť se bránit.

O katastrofě u Národního divadla (za jeho sakristií) jsem se dozvěděl dne 29. 6. 61, tedy včera, tedy v den Tvého svátku, z úst jednoho známého, který se vrátil tento týden z Prahy, a k zběžnému vylíčení toho masakru dodal, že babka zmizela od místa neštěstí a nemohla tudíž být ani vyslýchána, ani posléze oběšena.

[…]

Jsem ostříhán dohola.

Tvůj Stan