Od konce letošního října oslavovala Havana pětisté výročí od svého založení. 16. listopadu pak veškerý rej kubánské metropole vyvrcholil historicky první oficiální státní návštěvou španělského krále Filipa. Následující minianotologie textů, oslavujících toto magické město, vznikla coby rozhlasový pořad Zapomeň na tango, zpívej bolero, který odvysílal Český rozhlas Vltava 24. listopadu v programové řadě Souzvuk. Pořad lze také vyhledat na stránkách vltava.rozhlas.cz. Některé překlady v pořadu neza-zněly, jiné přinášíme poprvé v celém znění. Texty předních kubánských básníků a prozaiků vybral a přeložil Petr Zavadil.

José Lezama Lima

Zrození Havany

Jaký vzduch!
Cestou na pláže, ten slepý
vzduch.
Jaký vzduch!
Jenom pohleď, jaký vzduch!
Dýky, vodotrysky a tři zlaté klíče
ve vzduchu.
Náramky, hyacinty provrtané hrudi,
hrudí, které se vrhají na sochy,
a býků plovoucích v kašnách
a v laskání vzduchu.
Ale pohleď, jaký vzduch!
Dívej se na něj. Zavři ho.
Omluv ho!
Že vzduch tíží jako stříbro
směrem nahoru.
Jako sněhové paže
směrem nahoru.
Slyš sníh. Saj vzduch.
Vosa v láhvi pod vodou.
Vzduch pod vodou.
Nad vodou hvězdy
a vzduch.
Slepý vzduch kladoucí jazyk
na mramor.
Slepé ryby.
Jako ryby a jehly ve vzduchu.
Slepý vzduch.
Jaký vzduch!
Jen pohleď, jaký vzduch
s jeho rybami a prsty
a prohnutými harfami!
Vzduch na něj upřeně civí,
piští ve všech očích.
Aniž kdokoli umístí
mezi tělo a vzduch
netknutý vzduch bez barev.
Nyní už jsme všichni zavázáni
vzduchu.
Pohleď, jaký vzduch, a hladký.
Křemenitý vzduch.
Zkřehlá vzpomínka ve vzduchu bez čela.
Vlny, slepé, neúprosně
táboří ve vzduchu.
Už navždycky, ticho,
žlutí ptáci pod vodou,
ticho, šediví ptáci připomínají
vzduch.

Julián del Casal

Kavárna

Jakmile zašmodrchaný kotouč slunce, zahalený v opálových mracích, překročí linii obzoru a zanechá svět ponořený do záhybů širého rubáše z perleťových par, jež noc začíná barvit do černa, číšníci v bílých oblecích a s ubrouskem přeloženým v podpaží zaujímají místa u svých stolů a čekají na příchod stálých hostí nebo si na dálku povídají mezi sebou.

Zanedlouho se rozsvítí světla. Uvnitř žárovek z mléčného porcelánu nazlátlé plynové plameny jako fantastičtí ptáci preludují podivnou symfonii, z níž jasně znějí zvuky podobné bublání vody, pískání strojů, chrčení ztroskotanců a bzučení much uvězněných mezi tabulkami oken.

Brzy symfonie ustává. Kavárna začíná vyhlížet jinak. Žlutými odlesky hořáků se rozněcují benátská zrcadla, zlaté jiskry kropí sklo lahví pihami, dřevo židlí se potahuje saténem, tváře číšníků se stahují v křeči a na čelech se jim perlí pot. Stoly začínají být obsazené. Za pultem se zaměstnanci zabývají odzátkováním lahví, ve kterých se zářivě leskne sežehnuté zlato koňaku, jantarové piva, sněhové anýzu, růžové curaçaa, jež poté co dopadnou do sklenic, šíří sálem své vůně a vytvářejí atmosféru, v níž se neustále vznáší dým z doutníků.

Hosté se dají rozdělit do tří skupin; ti, kteří zůstávají od sedmi do deseti, ti, kteří neusednou déle než na pět minut, a ti, kteří přicházejí a odcházejí v jakoukoli hodinu.

Mezi ty první patří byrokraté mluvící o svých ochráncích, kteří jim slíbili, že je povýší prvním parním strojem; herci, kteří zrovna tu noc nepracují; kteří čekají na první ministerskou krizi, aby byli znovu dosazeni do svých osudů; blbci komentující poslední projevy pronesené ve sněmovnách; alkoholici, které sklenice koňaku uvádí do vytržení; a otcové od rodin, kteří už mají po krk manželky, dětí a dokonce sebe sama.

Mezi druhými se nacházejí diváci z divadel v blízkém okolí, kteří využívají přestávky k tomu, aby se nadýchali vzduchu a utišili žízeň, elegáni, kteří si tam dali schůzku, aby poté společně vyrazili na nějakou recepci, cizinci, kteří proniknou na jakékoli místo, a zástup neznámých lidí dostatečně vychovaných na to, aby se nezdržovali déle, než je nezbytně nutné.

Mezi třetími jsou rentiéři, kteří právě dojedli v módních restauracích a často si sem přicházejí přihnout; sportmeni vyprávějící o svých posledních úžasných výkonech, studenti, kteří začínají objevovat svět, a mladíci vyznávající kult Bakcha a kult Venuše.

Tak ubíhá noc. S posledním půlnočním úderem zvonu začíná zábava upadat. Stoly se pomalu vyprazdňují a číšníci za nimi stojí v poklidu. Atmosféra se očišťuje od alkoholických výparů. Už je slyšet jen zaskřípění židle nebo bouchnutí zátky z lahve. Několik hostů se zastavilo na okraji barového pultu. Ale jakmile se vzadu objeví někteří obsluhovači s vyhrnutými rukávy, s tácy, někteří s pilinami, jiní s košťaty v rukou, připraveni k úklidu mramorové černobílé podlahy, poslední návštěvníci se vyhrnou na ulici, kde je cítit pouze zápach odpadků nahromaděných u chodníků smíšený s tím, který se line z těl žebraček lásky, jež se v tuto hodinu potulují na různých místech a čekají na to, až vyjdou ven štědří clubmeni, nebo hledají své nevděčné či nevěrné milence.

Rolando Escardó

Úniky

Vycházím z města,
znovu se vracím
a vracím se na místo,
kde číhá bestie,
kde člověk s mým číslem
a moje vyšší oktáva.
Zírám na sklenice a alkoholy:
(čoudí se z hořkých hltů)
zdi,
hustý kouř let, jež mě přibíjejí
mimo mé město,
kde nemohu strhnout zeď své duše.

Odchod

Člověk vychází na ulici, jen tak, náhle, a jde a ptá se a zírá,
jak se na město snáší odpoledne.
Číhá u oken, plný touhy nalézt nějaký tepot, nějaký hlas,
z lepkavého jazyka visí otázka: Kde jsi?
V jakém okně nebo v jakých dveřích?
Čas plyne a plyne a oči dokořán hledají uprostřed
samoty ve dnech…

Zasmušilý čas

Celý den se jen procházím,
vnikám do vlhkých uliček,
pobíhám ulicemi jako blázen,
klepu na dveře, vyptávám se.
Vracím se, když klesá slunce,
a tehdy volám.
… kde jsi?
Jenže nikdo mi neodpovídá.
… kde jsi?
Vchází sem jenom vítr
plný hlasů a zvuků
a slyším dunění zvonů z kostela
a znovu se ptám,
… kde jsi?

Virgilio Piñera

Velká kurva

Když v roce 1937 má rodina přijela do Havany
– jeden z mnoha exodů, na které jsme byli zvyklí –
můj otec – jak už to tak měl zažité v krvi –
si nafackoval a začal sprostě nadávat.
Přijeli přesně v deset hodin dopoledne
jednoho srpnového dne zalitého octem;
než jsem se vydal čekat na linku Santiago–Havana,
dal jsem si papájový džus na rohu Lagunas a Galiana,
a jelikož povinnost přebíjí touhu,
nechal jsem si ujít černocha, který na mě mával.
Tou dobou mi bylo pětadvacet let
a celý život měl omezený na to, co vidím;
vypadal jsem na víc, protože hlad nešlechtí:
„Virgilio — říkal mi Oscar Zaldívar —
nemáš dost potravy. Musíš jíst maso…“
Jednou za čas mě vodil do La Genovesy
na usouženém rohu ulic Virtudes a Prado,
kde Panchita, jakási operní Italka,
říkala Oscarovi doktore a mně neříkala nic.
Ulice byly výpary a chodníky byly mdloby:
hlava plná veršů a v žaludku křeče.
Běhal jsem do zastavárny na Amistad a Ánimas
a snažil se, aby mě pověsili mezi tucty kytar,
já zastavený, já zastavující Osvaldovo staré sako,
abych mohl sípavě vyšplhat na bidýlko Auditoria
a shlédnout Molièrova „Lakomce“ od Louise Jouveta.
Byla to Havana plná tramvají a vojáků
ve žlutém khaki, kteří si na konci měsíce
přilepšovali pesy od homosexuálů;
mezi které se svým způsobem počítám,
tedy ve skromné míře: netroufl bych si stavět se
na roveň Markýzy Eulálie, Zeleného Ptáka,
Čínské Vázičky, Lyrické Blechy a Markýze
z Pinaru del Río, a byť jsem jednou v noci, v baru
Don Quijote, tančil na stole převlečen za krasavici,
moje okázalost bledne před velkolepostí
Zeleného Ptáka podřezávaného ve vaně.
Z jistého pohledu to byly hrdinské časy, časy,
o nichž by mohly zpívat kytary zpité alkoholem,
příšerná slova, která se pronášela
ostřím nože, zatímco tam, na rohu
ulic Marte a Belona, tanečníci předváděli
zmatený epos zakrváceného danzónu.
Tento epos nabýval epických rozměrů
na křižovatce San Miguel: Panchitín Díaz tam
říkal pisklavým hlasem začínající kurvičce:
„Děvenko, máš před sebou celý život…“
a o dva kroky dál lezl do holičství na Neptunu,
aby se pustil do šibeničního rozhovoru
s otylou Albertkou, která si nechávala holit
imaginární vousy.
Jednou v noci na El Pradu, když cár nebe visel
obzvlášť křečovitě nad lvy ze zeleného bronzu,
nad lvy, kteří se chvěli, kdykoli kolem prošel
Císař Celého Světa – souchotinářský černoch
s hrudí posetou zátkami od koka koly –
se zjevnou hrůzou se komentovala
ciceronská věta ženy, která skočila
pod kola automobilu Lily Hidalgové de Conill:
„Havano, otevři se a pozři mě!“
Jenže Havana ztuhla ještě o něco víc,
aby mohla dojet až na Colón bez výmolů,
aby si té noci mohly vředovité kurvy
vydělat pořádný majlant a aby brečely
citlivky, mezi které se taky počítám,
dokonce bych jim mohl dělat prezidenta
a právě teď si jasně vybavuji toho muže,
viděl jsem, jak ho zabíjejí u Zeneovy sochy
a jak se křečovitě chytá mramorového prsa
ženy, která ho doprovází na věčné časy.
Zdálo se mi, že Apokalypsa se blíží,
ale tu jsem zaslechl: „Pražené buráky!“
a strkali mi před očí zalité slzami
kornout kubánského požitkářství.
Má přítelkyně Mrtvá Živá, francouzská kurva,
která uvízla v Sagui někdy ve čtyřiadvacátém,
si kupovala každý den noviny, aby
zjistila, jestli v černé kronice nenajde mrtvého
toho hajzla, říkala, co ji nechal v Sagui zkysnout.
Ale jelikož život jde dál, nohy roztahovala
pořád bez jakéhokoli sentimentu.
Já, jemuž úděl básníka kurvení nedopřál,
jsem pořád snil o tom, že roztahuju ty své:
když mě začal sužovat hlad, nestvůrné sny
se rýsovaly na každém rohu, padaly na mě
mince velké jak dům a všechno to zakončil
smažený hranolek shltnutý v rytmu písně:
„Kočičí Knír je pořádnej pašák…“
Nicméně na nesmrtelnost jsem myslel
se stejnou urputností, s jakou mě smrtelnost
naháněla, protože i když jsem musel
poslouchat řeči o „nesmrtelnosti chrousta“
a zírat na bledého chlapa, jak sedí v kavárně
v přízemí našeho domu, s párátkem mezi
zuby a sklenicí vody na stole před sebou,
a ničeho si nevšímá, uprutně jsem se držel
milosrdné lži a zároveň jsem nepřestával
sledovat očima sendviče z vepřové kýty,
které mně kručely v žaludku.
Suaritos ohlašoval Ñica Saquita,
Černá Toña drásala měsíc hlasem
mexické lesby, Batista rozdával rány
v Columbii, Američanka Patricia se mumifikovala
na desce a Daniel Santos šil s domácnostmi.
Ovšem že ve městě, kde slunce svítí pořád,
přízraky měly ve zvyku vycházet za světla:
viděl jsem, jak mě doprovázeli po Monte a Cárdenas
v den, kdy byl pohřben Menocal, s mizerným rumem,
protože tím generál nešetřil, cmrndal, oblboval,
zatímco šampaňské pil sám s Marianitou v Paříži.
„Má milá,“ řekl mi Čínský Džbánek, „dneska
jsou všichni namol, pěkně si to užijem,
Generál už si svý odšukal a my umřeme
s pořádným klackem vraženým dovnitř.“
A taky tak opravdu umřel. Naplněný osud,
hodnotný život, striptýz s chlupatou hrudí,
vylévání vody z lavorů na vymývání řiti.
Když ho vynášeli, šla od severu taková zima,
že z toho mrzly koule.
Tohle jsou pomníky, které nikdy neuvidíme na
našich náměstích, beztvaré, ano, beztvaré množství,
odkud doluju zpěv, na jakémkoli místě, cestou
dolů po ulici Carlose III., kde tehdy stály lavičky,
vyzáblý, roztřesený, a zamilovaná Havana
mi šla neustále v patách jako poslušný pes
mezi padlými roky dunícími jako kanóny,
pustil jsem pár drobných v domě kartářky,
abych zjistil, abych zjistil?, jestli zítra budu
v balíku… Holý zadek na Obecném trhu,
třtinová kořalka na trhu Polvorín,
pořád kupředu, do smrtelné trhliny,
a hledám kus žvance, jako se hledá verš,
ó nekonečné ulice, ó chodníky provoněné
močí! Ó plantážníci s kapesníky
vlhčenými v Guerlainu, kteří mi
nikdy nepostavili dům!
Sám ve svém přístěnku psal jsem si veršíky
a díval se na Havanu tekoucí jako řeka krve:
a jako jedna z tolika kurev ze čtvrti Colón
jsem je počítal za úsvitu, jako by to byly mince.

Néstor Díaz de Villegas

Minerva odhaluje architektu Rafaelu Fornésovi starobylý systém vysavačů
v Kapitoliu

Byla to tisíc a jedna noc jeho cesty do Havany,
návrat na podnosech a v bílých umyvadlech
výletních lodí, které stahují kubánskou vlajku,
aby vyvěsily vlajku zvědavých a jiných yankeeů,
kteří přímo v terénu studují dávné diktatury
jako podivný živočišný druh, rozmar nebo znamení.
Vešel do Síně Ztracených kroků
a hledal tam lesky ukradených diamantů:
černošská úřednice se žlutými zuby
mu ukazuje reliéfy z tepaného bronzu
se jménem a datem Machadova panování.
Řekla mu: „Tady, v útrobách netvora, se skrývá
smrdutá změť kanálů a falešných trubek,
která vede do sancta sanctorum špíny,
do místa, kde všichni splývali v jedno.“
Té noci – proměněný, ukrytý mezi stíny –
čeká na mrtvé vlekoucí vacuum cleaner:
zesnulí senátoři navíjejí hadice
černochům pohlcujícím senátorství
a tahají hlavice vysavačů po mramorových
dlaždicích, z kterých už je prach Republiky.
Na jejich šustících fracích je hrobový lesk.
Utržené knoflíky padají rovnou pod koště.
Štětinatý kartáček vysavačů nastražuje
špinavou past zamilovanému prachu.
Smetáčky z peří ptáků z vyhaslých rájů
oklepávají podstavce královských soch
bohyň, které sestoupily z tajných Olympů,
aby se staly úřednicemi na ostrově Kuba.

Reinaldo Arenas

The Parade Ends

Procházky ulicemi, které praskají,
protože kanalizace už toho víc nepobere,
mezi budovami, kterým je třeba se vyhýbat,
neboť nám padají na hlavu,
mezi drsnými tvářemi, které nás zkoumají a odsuzují,
mezi zavřenými podniky,
zavřenými trhy,
zavřenými kiny,
zavřenými parky,
zavřenými kavárnami.
Občas na nich visely už zaprášené cedule (omluvy),
ZAVŘENO KVŮLI PŘESTAVBĚ,
ZAVŘENO KVŮLI OPRAVĚ.
Jaká oprava?
A kdy ta oprava, ta přestavba skončí?
Nebo kdy aspoň
začne?
Zavřeno… zavřeno… zavřeno…
všude zavřeno…
Přicházím, otvírám nečetné visací zámky, vybíhám po improvizovaných schodech,
a tam už je on, čeká na mě.
Najdu ho, sundám obal a pozoruji jeho zaprášené a chladné rozměry.
Opráším ho a znovu po něm přejedu rukou.
Jemným pleskáním očišťuji jeho hřbet, jeho spodek, jeho boky.
Cítím se, vedle něj, před ním, zoufalý, šťastný,
přejíždím rukama po klávesnici a všechno se rychle dává do chodu.
Ťuk ťuk, cinkání, hudba začíná, nejdřív postupně, pak rychleji
a teď už plnou rychlostí.
Zdi, stromy, ulice,
katedrály, tváře a pláže,
kobky, mini kobky,
veliké kobky,
noc plná hvězd, bosé
nohy, borové háje, mraky,
stovky, tisíce,
milión papoušků,
stoličky a svlačec.
Všechno přibíhá, všechno přichází, všichni jdou sem.
Stěny se rozšiřují, strop mizí a úplně přirozeně se vznášíš,
vznášíš, vznášíš se utržený, unášený,
vyzdvižený,
tažený, přenesený, zvěčněný,
zachráněný, uchýlený
tou nepatrnou a neustálou kadencí,
tou hudbou,
tím neutuchajícím ťukáním.