Vzpomínka

Po letech složit hlavu do zrnění fotografie
úsměv zatuhl v čase, oči vypálily do prostoru díru
jsem jako chodec za tmy, jenž odložil svůj stín
aby se otočil na druhou stranu, zdali tam stále ještě stojí

domy skřípají v letním podvečeru
když po hmatu zkouším tvrdost zábradlí
most vystupuje z mlhy jako kdysi
nevšímavost tramvají a postavy ukotvené
v nehybném vzduchu nezestárly ani o vteřinu

Vzpomínka bývá silnější než vražda,
a když se náhle vrátí,
jako by člověk samým překvapením
přišel o dlaň
nemá se o co zapřít
nemá se znovu

jak nadechnout

Vstříc domovu

Srazy po dvaceti letech.
Pivní had se sune po ubruse.
Jeden pedagog vysvětluje,
že nechce koukat ve filmech na muže,
kteří se spolu líbají,
do toho slyšíš,
že jsi byla zvláštní dítě,
tma pomalu užírá spolusedícím nosy,
pivo je nezralé jako třešně,
nejistota z tehdejší doby se zhmotňuje jako těžká skříň.
O půlnoci ji nasadíš na záda
a jdeš vstříc domovu.
Po dvaceti letech.

Biošok

Můžeš ho zabít jen tím
že se nedíváš.
Naléhavost dnešního dne
je nad tvé síly,
přesto se pomalu soukáš z kokonu rána.
Nelidský řev, že něco není,
boty zakopané hluboko pod povrch koberce.
Pozvedneš ruku a náhle ticho,
jako když zabodneš špendlík
masařce přímo do srdce.

Míjení

Stačilo se podívat jen o dvacet metrů dál
A stála by tam, překvapená a nejistá,
v triku po matce
které dávno vyšumělo léty.
Máš nějakou představu, která se uděje.
V průchodu si pak cizí žena svlékne podprsenku.
V těch chvílích býváme rozhodní,
Přes onu odhalenost
Důvěrně přehodíme
Svaté plátno zavřených víček.
Pak jako slepci čekáme na psa,
pro nějž je vodítko celým světem.
Taková ironie. Taková ironie.

Záběr

Už budu hodná
brečí na záběru rozmazaná holčička
Upadla v závěji
Ostnatý drát sáněk ji táhne za nohu
Rodiče v blízkém dialogu mizí za obzorem
Nečekají

Ódy na Neapol

I.

Zdá se ti to jako milion světelných let
A přitom jich uběhlo sotva pár
svíravá nutkavost města
se časem přizpůsobí tvému dechu
i kdybys nechtěl
Už nekřičíš a nenadáváš
Jsi jazykem kamenných ulic
Které se táhnou nekonečným šerem
Všechno to blízko
Co sis vysnil
zmizelo ze záběru

Nad ránem hledáš ten pohyb
Jímž zapálila hořáky v kuchyni
To horké léto se ti vyleptalo na zátylek
Dnes už ho nevnímáš
Jen náhlé gesto ti připomene
Jak moc ten světelný inkoust
Umí podráždit oči

II.
Tahle bárka je jasným signálem
Že tady to končí
Tvůj přítel s nožem v kapse
Může vyprávět o konečnosti
Ale jsou to jen báchorky
Co se nesou vzduchem
Těsně před okamžikem dopadu…

III.
San gennaro se ti směje ze zdi
že nezvládáš
Život v betonovém žaludku

A přesto na ni stále myslíš
Ať už je v jiné dimenzi
V jiném časoprostoru
Slyšíš tajnou řeč lávy
Piraně pod kostkami tufa
Si brousí zuby
Čekají na oběť
Když se vrátíš
Zemřeš
Když se nevrátíš
Jsi mrtvý