PAVEL RAJCHMAN

***

Bílá žena drží v levé ruce šálek s kávou
za černé ucho, černá žena neprokrvenými prsty
neudrží misku s čajem. Obě těhotné manželky cestují
v jídelním vagónu vlaku pode dnem moře.
Velryby protentokráte zpívají nad hladinou oceánu.
Rejnoci křídly víří zdánlivě neproměnné dno.
Na obou koncích duté tmy pukají ohromné bílé talíře.

(Ze sbírky Zboží, 2020)

Daniela Vodáčková

Dvě těhotné ženy jedou vlakem. Jsou dvě, a možná je to jedna dvojjediná žena spojující dva aspekty – černou a bílou, den a noc, sílu a křehkost, klid a nervozitu; svou protikladnost si vzájemně zrcadlí; zároveň každá z nich obsahuje tytéž protiklady uvnitř sebe samé. Jakási symetrie na druhou.

Hlubinná matematika pokračuje. Nenarozené děti jsou nadnášeny vnitřním mořem plodové vody uvnitř těl svých matek. I ženy jsou v té chvíli „nenarozené bytosti“ uvnitř vlaku, vlak plodem tunelu, tunel prochází pod mořem a je rovněž jeho plodem i porodní cestou zároveň.

Tvar vlaku a jeho cesta tunelem vybízí k dalšímu pohledu – těhotenství v sobě obsahuje mužský aspekt a aspekt plození. A báseň jistě umožňuje, aby se to všechno dělo v jednom okamžiku.

V moři, na dně a na hladině jsou nádherní tvorové. Nejen že plují a vznášejí se, ale jsou nositeli zvuků. Rejnoci své zvuky malují, když „křídly víří“ a velryby

zpívají nad hladinou oceánu.

Těhotenství je akustické. Dítě slyší naše hlasy, slyší hudbu, slyší zvuky. Některé matky nosívají na dlouhé šňůrce něžně zvonící rolničku.

Rejnoci i velryby jsou také strážci prostoru. Ukazují rozlehlost oceánu a v oněch dálavách poskytují orientaci. Je zde nahoře a dole, další symetrické vymezení.

A ještě k tvaru mořských bytostí: Rejnok svým tvarem těla připomíná placentu, velryba svou oblostí naznačuje mateřské břicho a snad i mateřský pocit v pokročilém stupni těhotenství.

Od početí k porodu. Nejdříve mě obraz pukajících „ohromných bílých talířů“ rušil. Vytrhoval mne z tajemného prožitku podmořské cesty vlakem. Představa puknutí talíře mi přináší šok z úleku a nutí mne dýchat jinak než „v moři“. Nenarozené děti „jedou“ ve svých matkách vstříc porodu. I přes maximální šetrnost je porod opravdu provázen hlasitými zvuky více než šepotem. Ale proč pukají talíře i na prvním konci duté tmy? Je to vzpomínka na smrt, která předcházela novému početí? Je to vítězný křik vznikajícího plodu? Jde o rezonanci v dutině, v níž se to celé odehrává, anebo prosté tlesknutí ohlašující začátek a konec děje?

Než jsem tento text napsala, báseň jsem několikrát přečetla a nechala ji v sobě žít. Vzpomněla jsem si na vlastní příběh. Byla jsem v posledním měsíci těhotenství. Vracela jsem se domů z návštěvy u babičky. Nesla jsem si od ní obrovský pytel s polštářem, přikrývkou a nově potaženou matrací do postýlky pro svého ještě nenarozeného syna. Na schodišti před bytem jsem zakopla. Když už bylo jasné, že pád bude nevyhnutelný, jako by se zpomalil čas a umožnilo mi to přibrzdit pád. Místo abych dopadla tvrdě, zvolna, velmi pomalu jako list, jako plující ryba, snášela jsem se k zemi či k mořskému dnu.