ANNA ACHMATOVOVÁ

* * *

Pod závojem ruce zalomila.
„Co že jsi dnes bledá jako stín?“
„To že jsem ho smutkem omámila,
to že jsem ho zpila neštěstím.

Viděti budu po všechny dny příští
jeho vratký krok a trpké rty.
Vyběhla jsem za ním po schodišti,
dohonila jsem před vraty.

Neodcházej! Umřu – vykřikla jsem.
Všechno bylo jenom žert a lež.
Usmál se a strašným, zprahlým hlasem
řekl klidně: Vrať se. Nastydneš.“

(Překlad Hana Vrbová, výbor Vestálka paměti)

Daniela Vodáčková

„Сжала руки под тёмной вуалью…“, originál, 1911, „Pod závojem ruce zalomila“, překlad Hana Vrbová, 1990 nebo též „Semkla ruce pod svým tmavým šálem“, překlad Ivanka Jakubcová, 1990 a ještě také „Stiskla ruce pod přehozem tmavým“, překlad František Otto Babler, 1932.

Tak začíná báseň, kterou Anna Achmatovová napsala ve svých 22 letech a která vyšla v její první sbírce Večer. Jde o lyrickou báseň o třech strofách psanou v pravidelném trochejském metru. Přestože se jedná o báseň z rané autorčiny tvorby, jde bezpochyby o text, který svou kresbou, hloubkou a vnitřní silou hovoří s velkou přesvědčivostí. K psychologické prokreslenosti básně přispívají gesta, mimika, pohyb i některé rekvizity.

Báseň zachycuje dva děje. V prvním z nich protagonistka příběhu vypráví, co dramatického a bolestivého se odehrálo. Je to tak silné, že při vyprávění k sobě silně tiskne ruce. Obličej přitom má, a zde se některé překlady rozcházejí s originálem, „zahalený tmavým závojem“ (вуаль, z fr.; obecně se slovem voál označuje jemná síťovaná látka podobná šifonu, v ruštině – závoj nebo také závoj na klobouku). Tento módní doplněk ženám sloužil také k tomu, aby se pod něj mohly v těžkých emočních situacích schovat podobně jako dnes pod tmavé brýle. Je pravděpodobné, že hrdinka básně má uplakané oči.

Osobou, které to protagonistka vypráví, je s největší pravděpodobností její blízká přítelkyně. Z celé básně vyznívá, že posluchačka hraje důležitou roli. Protagonistka ji v silné osobní chvíli vyhledala s žádostí o pomoc a podporu. Posluchačka je velmi pozorná a s pečující jemností svou přítelkyni dotazuje: „Отчего ты сегодня бледна?“ –

Co že jsi dnes bledá (jako stín)?

Na tento dotaz protagonistka začne popisovat milostný incident, který pro ni končí velice bolestivě.

Intimní prostor dvou žen, důvěrných přítelkyň, v němž se probírají nejtěžší milostné eskapády, dobře znám; napadlo mě k básni postupně přizvat své nejlepší přítelkyně – V., B. a I. Procházela jsem s nimi báseň, seznámila je s originálem i s dostupnými překlady. Povídaly jsme si o ní a promítaly si do ní svá vlastní milostná zranění, která jsme získaly i uštědřily.

V. reagovala na místo v básni, v němž hrdinka bere svá slova zpět, a říká: „Všechno bylo jenom žert a lež“, slovy: „Když už mi určitý muž jde hodně na nervy, tak to ve mně vzkypí a pak ho kvůli nějaké hlouposti osočím. On se zatváří tak zraněně, že si to začnu vyčítat a chystám se vše vzít zpět a omlouvat se. Vlastně se v tom cítím jako agresor. Co když muže v básni vyprovokovala podobným způsobem, a tak mu řekla něco děsného, protože na něj měla strašnou zlost, a bylo pozdě?“

B. žila několik roků v Rusku a chodila do ruské školy, takže bez potíží přečetla báseň v originále. Utkvělo jí několik silných momentů: Jak hrdinka běžela za milencem ze schodů, že se ani zábradlí nedotýkala (doslovný překlad) a volala za ním, že když odejde, tak zemře. Jak se to celé snažila vzít zpět, že to byl jen žert – slovo „Шутка“ (žert) stojí v originálu zvýrazněné svou pozicí na konci verše. A na závěr, když on jí klidně a zároveň strašlivým způsobem řekl „Не стой на ветру“, doslova „Nestůj v průvanu“. B. zasáhl především rozpor mezi tím, co bylo řečeno, a tím, jak to bylo řečeno – na jednu stranu pečující slova, ale pronesená v ironii a zároveň kontrolovaně, jako určitá závažnější forma chladného vzteku, nebezpečného svou promyšleností. „A protože něco takového sama znám“, řekla B., „mám tendenci ženám nadržovat, ačkoliv další a další čtení mě přivádí na myšlenku, že i ona toho muže nějak vyprovokovala a má na tom svůj podíl.“

I. text uviděla ještě z jiné perspektivy: „Předpokládala jsem, že půjde o báseň více zapadající do kontextu stalinského režimu, ale tohle je ještě takový nevinný čas předtím. Vnímám to jako krásný a zároveň třesoucí se svět před zánikem. Představuji si mladou ženu, která ještě úplně neví, kam by své srdce rozprostřela. Je romantická a odhání od sebe nějakého muže, který to nese těžce. Žena to v záchvatu paniky chce vzít zpět, protože to nemůže unést, ale jistě to unese. Nevyhnutelnost rozchodu je zde patrná. Jistě i Achmatovová byla taková výjimečná dívka a žena, a ta výjimečnost má potenciál muže (narcisticky) zraňovat, ačkoliv oni se jistě zraňovali navzájem. Přesto všechno, vzhledem k tomu, co potom v Rusku přijde, je tato báseň sladká a nese v sobě zprávu – tento svět je (zatím) v pořádku.“