Milé čtenářstvo Tvaru,

než jsem usedl k psaní tohoto editorialu, zažil jsem kratičké milostné setkání jedné třešně a jednoho kaštanu, jejichž rozkvetlé a olistěné hlavičky se v studeném větru tak něžně dotýkaly, až mě to celého prosytilo pocitem opojení. Ta jemná, skoro hrášková zeleň (přeci jen trošku víc světelná, živější) snoubící se s růžovou s nádechem zralosti mi učarovala – je máj. Dokonce jsme se už stačili líbat pod rozkvetlými stromy, i když tající ledy nám nadělily jaro kapku studené. Ale i tak se vzhledem k celé té tíži, která je – pro tento okamžik – alespoň u nás téměř za námi, extaticky raduji z tohoto cyklického každoročního nádechu života ještě intenzivněji než jiné roky. Na jaře sám život omládne! I nestálost jarního počasí svědčí o jeho mladistvém charakteru. O citu pro změny. Snad proto si s jarem asociujeme i síly lásky a revoluce.

Možná jsme letos zvolili za zastřešující téma ročníku Tvaru mládí, abychom v nemocném čase evokovali jeho oživující a léčivé síly. Věrni tomuto motivu zpovídáme v tomto čísle básnířku, esejistku a badatelku Kláru Goldstein. Už je to pár let, co mě zaujala svým zralým debutem Milíře i publicistickými texty na latinskoamerická témata v kulturním čtrnáctideníku A2. Od té doby už uběhlo několik let a Klára celkem nedávno vydala sbírku Falkenfrau – již třetí –, v níž hrají významnou roli taje hudební. Mám rád renesanční typy osobností a vždy mě znervózňuje, když je někdo doma jen v jedné oblasti života. Klára básnící, muzicírující, literárně bádající je autorkou dle mého gusta. V její poezii i osobnosti se spojuje jiskřivý intelekt, vášnivost a očividná síla srdce. Cítím souznění s její vizí křížící spiritualitu a smysl pro sociální spravedlnost. A raduji se z jejího niterného tance mezi poezií a hudbou. V neposlední řadě velmi oceňuji, že se Klára Goldstein odborně zabývá postavou jednoho z největších gigantů světové poezie Pabla Nerudy. A že ho svléká z těch obnošených kontextů i předsudků a ve své zasvěcené monografii Pokus o nekonečného Nerudu nám představuje tuto osobnost svěžím pohledem. A konečně jí vděčíme také za několik Nerudových básní v novém překladu.

Z desátého čísla bych rád upozornil také na rubriku „Právě vychází“, v níž přinášíme ukázku z románu Susanny Clarkové, která se před pár lety proslavila pozoruhodným románem Jonathan Strange & pan Norrell, jenž se dočkal i své povedené seriálové adaptace. Tentokrát tato zajímavá autorka na pomezí žánrů napsala román o geniálním italském barokním grafikovi Piranesim, taktéž v překladu Viktora Janiše. A protože nás postava tohoto umělce, který ve svém díle vytvářel melancholické imaginární žaláře i vznosné chrámy, zaujala, požádali jsme o esej kunsthistoričku Helenu Zápalkovou, která se jeho dílem odborně zabývá.

Přeji vám jarní čtení!