(ke stepi)

Timu Postovitovi

Může zkoumat.
Může stále ohledávat
hebké hřbety nezřetelných stvoření,
mezi spárami zdí
zlomyslně zdvojená číhající slova.
Pořád se může naklánět přes římsu
poprášenou sněhem jen natolik,
aby otisky ptačích drápků braly znovu za srdce.
To všechno dole v rozježděné břečce –
ten hukot, ty sirény, ty skoky daleko za obrubník,
kostlivé stíny deštníků v odpadkových koších,
jména příštích zastávek, zvrásněné plakátové plochy,
tlející večer, moře klidu –
to všechno se sbíhá na sítnici,
rozmlouvá s krví.
A lednová mlha věší poutníkovi kolem krku
další otázky, svinuté v mladých listech
už daleko od popela,
tušené a čekající jako hmyzí ticho
ve vysoké trávě
šedivé a stmívající se stepi,
do níž ukazuje chvějící se rukou stařena Izergil,
vyschlá jako včerejší přítok řeky nebo lovcova krev,
do níž ukazuje sveřepě a naléhavě,
neboť už zase vídá v dálce ohně.

* * *

Adamu Borzičovi

Pod obzorem podvečer
v té oněmělé zeleni,
k níž se zdráhá přistoupit
rozechvělá kůže bříz.
Švihnutí slunce zanechává
nezhojitelné jizvy.
Od toho okamžiku
hledíš zlatýma očima
a soumrak se úží jako hrdlo amfory,
ze které stoupá zpěv
v řeči známé jen tobě
a spárkaté zvěři, jež vychází z lesů
zrozená, nestvořená, k věčnosti rozvětvená.
Svět, který sládne mezi klouby trav,
bytostně zšeřelý, aby vydával déšť,
aby šeptal a čeřil a nítil rozkvétání…
Stojíš v tom dešti –
mechy a pryskyřice, dřevo a písně, šakalové a pštrosi –
vše zaklání hlavu, otevírá ústa,
vstupuje za proroctví.

* * *

Romanovi a Markétě

Sotva se tramvaj vydýchla
v poslední zastávce před zatáčkou
při poslední jízdě dne,
poklesla ramena úterku až do asfaltu

a kolem právě neslyšně přešel kocour,
nádherný jako dosud neobjevená mlhovina,
v sedmimocné zimní srsti.
A upřel oči vzhůru,
daroval svůj pohled dýkám neolistěných korun,
ulicím překypujícího prázdna,
v němž pořád čekáš, že za zády budou
práskat dveře hospod.

Nakonec ale
ostrý nůž rozbřesku
porcuje panorama města,
zajíždí hloub a připomíná to tu bolest
rozevřenou na šířku chvějivých vousků
podvědomě si vytyčujících parametry bytí.

* * *

Bečvě

Maso jde snadno od kosti.
Zahnívá do úplňku v Rybách.

Nakonec ještě zřetelný šrám
po ostré ploutvi,
jak se to valilo zemí a vodou,
podzimem, zimou, pamětí kamene.
Vždy je to stejné,
vždy, když vtéká smrt
ústy a očima
a nebo skulinami vychlípených žaber.
Tehdy je ticho urputnější
než sám proud,
pod jezy vysychá lidský hlas
a co bylo němé, odpovídá strachu.

Lež podebraná lží,
prořízlá při samém okraji,
dáví a očekává zapomnění.
Jenže až příliš očividně
mrská se přímo pod hladinou
všechno to stříbro.

(B / B)

Možná se nezměnilo nic
oproti minulé zimě.
Ve vzduchu poletuje sníh
a bezeslovná tíseň.
Dráty a stromy syčí hlady
tam, kde jsou nejznělejší.

Možná se nezměnilo nic
oproti minulé zimě.
Šeď baráků vystydne na kost.
V zákazu čeření hladiny
mráz pozoruje zblízka a soustředěně
tvou kůži
jako Ilse Koch.
Cokoliv na tomto břehu uniká názornosti.
Nebe vylité z hliníkové misky
se valí samospádem do výlevky
Tady se nemůže vsáknout
kromě křiku nic.

Až za šedesát let pojedeš kolem,
blesky čapích křídel na poli
zmatou tvůj směr
a bouřka za tvými zády spolkne vše živé.

Na dohled bydlí lidé.
Lidé jsou vždycky na dohled.
Na dohled za svými zdmi a zavřenými víčky
se do krve brání,
aby se nezměnilo nic
oproti tehdejší zimě.

Jen místo, čas a způsob.

(vítr byl mládenec se stříbrnými vlasy)

Jen chci zhltnout všechno,
co je v tobě,
řekla smrt.
A tvářila se jako klidný kout v zahradě.
Jako začátek léta.

Stačila chvíle,
než ho tiše proměnila,
až se celý vznášel, viděl se shora a ztrácel hlas.
Byl ho najednou plný pokoj i schodiště i kraj
a nařizoval smyčcům větru,
aby se vyhnuly akcentům na počátku taktů.
Vysoko nad loukou tkvěl
a sytil se tím výhledem
a teď už to říkal celým bytím,
zapisoval to každým nádechem
do vadnoucích listů a do bzučení včel.

Jen se podívej
na spáry mezi kameny,
řekla smrt.
Na vrstvy chápání, na hmotu bez hmoty.
Teď se zasměješ, protožes to věděl.
A bude tě plný pokoj i schodiště i kraj,
docela jistě i údolí a břehy,
nyní i navěky.

* * *

H.

Rozhosti se ve mně,
jako by vítr nestačil popouzet stromy
k přízračné nezkrotnosti.
Trvej jako brány a ocel.
Krví obíhej.
A za víčky zase křič v tónině těch rudnoucích mraků,
na které mají nárok jen fiály dómu
a vznícená okna a tep…

Rozezni se ve mně
sílícím stiskem soumraku,
zvětšeným septakordem hladiny,
která se nechvěje jen proto,
že vržena proti poledni sálá
vklíněna mezi paprsky a hlas.
Rozhosti se ve mně všemi křídly,
všemi nárazy větru, vůní svých rukou,
veskrze tak horoucí lávou pohybu.

Zima na svazích tady ještě trvá,
nedbajíc tání a ptačího zpěvu.
Ráno budeš sedět nad partiturou Brahmse,
přistižen bdělostí kávy,
minuta se zatne ve spirále posloupnosti,
že ucítím sebe ve tvých vlasech
a v mapách dlaní tu noc.

Ale nyní rozezni se ve mně jako sníh,
jako Goethovy kroky ve Výmaru,
abychom dohlédli na samotný začátek
a tříštili se ve spektru,
až znovu ty obří vlny
vyhřeznou světlem
do našeho světa.