Na procházce
1.
Jsem na procházce: nad snítkami sním kráčeje po úbočí kopce: sem
slunce naléhá až květy praští… Jsem na procházce, procházím beze
spěchu: můj krok je volný, sním nad snítkami, jež po úbočí nesu si:
žárem praští květy, pukají silicemi: ty nozdrami se lijí a lebku zapalují
mi jak svíci… Můj krok je volný: má účin očisťující ta vůně: zas
znovu ke kytici skloním hlavu po úbočí jda: slunce mi nepřidá: nepraští
jen květy, leč i kůže zad… Čich silicemi rozemletý rozhodnu
se náhle nesetrvávat dál na úbočí kopce, na lukách, kde přes nos
praští květy hocha na procházce, kde nepuká jen kůže zad – i sama
luka rýhují se táhle krájena sluncem naléhajícím… Krátce: kráčeje
stínem podél řeky nyní nad snítkami sním.

2.
Sem na prochásce: du s kopce. Sem na prochásce: kytku na louce si
nesu: kytku heskou – né vošklivou: heskou kytku s kopce nesu na
prochásce si: du po louce jak procesí: jak né jen jeden chlapec – jak
chlapců víc tu dupu s kytkou v ruce: dupání zahání jedovatý hady! –
a eště jiný zdrhaj: srnky a jeleni – protože ňáký vrčení je slyšet nad
kopcema… A hele: už je tady: letadlo letí mezi nima… Jó, to se někdo
má… tak třeba já: dyž si na prochásce kytku s kopce nesu a eště
různý dojmy: nadoma.

(Svět zvířat, 1996)

Zvuky
Slova vyvázána, vyvázány zvuky:
volání sluky nad vodami:
osamělý tón, jenž trvá za úsvitu.
I vítr v rákosí lze zaslechnout jak větu:
vždyť slova vyvázána, vyvázány zvuky…

Tak tedy nářek sluky, vítr mezi stvoly,
tak tedy roje v podzemí a laně na předpolí:
to jsem byl mlád, když to vše lehce k uslyšení bylo:
stačilo vztáhnout smysly, nadechnout se noci, vypálených luk:
chtě nechtě slyšel jsem i zřel:

hnula se nad rybníky hejna sluk, když obzor nachověl
a vítr v rákosí byl o bezejmenném…
Mne jménem volalo však něco nelidského…
Má něho, zběsilosti: ty tehdy nestála jsi tam,
kde dotknout chtěl jsem se tě:
naslouchal sám jsem větru

jako větě…

(Rodinný život, 2000)

Luna putuje
1.
Luna parami putuje, květy pálí, v srdci krev mi hnije: temná energie
odtud vyvěrá: ze srdce a pak: ústy: vzhůru k Luně, jež parami se
žene jako zmaru znak.
Ze srdce a z tlamy cosi vyvěrá mi: purpurové vlny, jež šikmo
k Luně míří: vzduch houstne, štíři běsní…
Nesni. K nebi hleď: teď Luna parami se žene, květy pálí, cosi
bezejmenné v srdci hnije, vůkol jen temná energie, štíři běsní…
Nesni, ksichte: teď prostor ohledávej zrakem: viz Lunu putující
purpurem zalévánu.
Viz, tanči, vyj…
Ona pohasne až k ránu.

2.
Luna parami putuje. Kde tančit chtít: pár pat se boří.
Luna parami se žene, močály napříč, skrz. Kde tančit chtít, tam
rytmů vzdálených jen slyšet klus. Pár pat se boří, břicho zataženo,
nebe jak uhlí hoří rozžhavené…
Rtů sten, když Luna parami se žene… Pár pat se boří na dno blat,
boj trvá: břicho zataženo, nebe jak uhlí hoří větrem rozžhavené.
V lebce tvou tvář, která souzena mi močály bez konce mne žene…
Za námi rytmy slyšené jen z dálky, navěky v lebce tvoji tvář: trvá
čas války…
Teď Luna nad močály matní a rytmů vzdálených jen slyšet klus…
Břicho zuby zatni:
na březích tančit zkus.

(Vodní hry, oddíl Variace, 1998)

Nojou
V zahradě vonehdy šlo vo život: nojou.
Byli sme tří: já, Maks a pes.
Voni podobný případy sou známý, teda jako že už dříve
takle k něčemu došlojou?
No. My taky: ten den, ensme vyšli z domu, usme viděli:
bumho, je zle.
To nešlo jen vo to, že plot byl doulejou? Sme viděli
hned, že je jako na zemi. Šlo vo to, a to bysem chtěl tady
zdůraznit, co bylo vokolo! No. Vokolo, hlavně jako
ten betón, to bylo plný mrtvejch myší, potom těch,
veverekjou? Všade krev, ty drůbkyjou? No hrozný.
Plot padlejou? No.
Ajá povidám hned, kouknu na Makse, na psa, a povidám:
se mi zdá, že si kočka teda užíla, co? Já povidám: halej,
ta byla v práci celou nocné? Já povidám:
to jeale mrcha ta Lilo…
Co? No Lilo, naše kočka, nojou…

(Rodinný život, 2000)

Di
Di v lese. Di po pěšině: najdi klacíky a kůstky, aby šlo hrát si s nimi.
V lese di, neboj se: najdi klacíky a pírka ptačí: pár jich stačí, aby hrát
a zaklínat šlo jimi: pár anebo devatero… Di v lese, v lese di, kam se
ti chce: vlez. Po pěšině, cestou necestou a mlázím… Stát: písnička
v puse zamrzne mi: klacíky, pírka vysypaný letí k zemi: bojim v lese:
na pasece srnci zadupali, sojky řvou: sem na útěku vocaď dechu
popadaje: ten dupot, řvaní, kykyryký v lese ozvěnou se nese a bojim
eště víc se tam když kolem skal z kamene skáču na kámen jako bych
tancoval: nejdi tudy více, vale dávej lesu: tam bojim. Zamávám
mu… Po louce si kůstky v kapse nesu.

(Svět zvířat, 1996)

Zavoláno
Čas přimykat se k zemi.
Čas pařenišť a úlů.
Kdo nenahlédl dosud, stojí jak ťululum:
Naštětěný, bez rady.
Ten um je v tomhle: nevzdálit se zemi, úlům, pařeništím…
Být nakloněn a slasten věcem příštím.

Při vší úctě:
kdo z vás se k zemi přimknut proměňuje s ní?
Co? Neslyšim!
Bylo to málo, málo zavoláno — vždyť
jsme v lese: jím se neponese kňourání:
to skály stromy mraky cestou rozeberou na malé a menší.
Řvát se musí zlostí slastí znovu, zas a zas,
víc být,
jasně slyšet sebe říkat:
Ne.
Málo.
Málo zavoláno.

Být nakloněn a slasten věcem příštím,
zas znovu se k pařeništím, úlům, k zemi přimykat,
hle:
pole páří,
úly zní,
zní sýpky v podzemí
a duní mlat…

Tak! Ano! Takhle zavolat!

(Rodinný život, 2000)