Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.
Až na druhém konci světa, v kanadské dálce u břehů Tichého oceánu, zemřel Ivan Schneedorfer, jeden z nejosobitějších českých básníků. V Kanadě strávil většinu života, po emigraci z Československa v roce 1968 nejprve ve Winnipegu, od roku 1980 na poloostrově s bájně znějícím indiánským jménem Tsawwassen. A středoevropské příjmení Schneedorfer jako by předurčilo osud ve „sněhem zaváté vesnici“.
Byl Ivan Schneedorfer naivista? Byl to rafinovaný autor? Byl to moudrý muž, mistr rozvahy a klidu? Byl neúnavně hravý? Hluboký a čistý? Ironický a skeptický? Dětinský? Byl to básník nejjemnějšího humoru? Čtu Schneedorferovy básně znovu a znovu, a na všechny ty otázky odpovídám: Ano!
Boží klid mi učaroval
Ležím v trávě Napadlo mi
že si tady počkám na svou vzducholoď.
„Boží klid“ se tu zdá být základní polohou, stoickou polohou, pevným podložím neustálého dění v básni. V této na první pohled nevzrušené, nehybné poezii se toho děje víc než v tlustých románech! Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví. Prostý, přesněji řečeno oproštěný, pročištěný jazyk, kolovrátkový rytmus a tu a tam drobná, skvostně umístěná vybočení: To nevypadá na autora, jenž úplně neví, co dělá.
Schneedorfer se jako pravý básník zejména dobře bavil, o tom není pochyb. Lepší dárek svému případnému čtenáři dát nemohl. Iluze si o svých čtenářích ovšem nedělal, řekl: Co čekám? Nic. Přibližně tak to řekl, teď ten citát nenajdu. Básní napsal mnoho, mnoho úžasných, překvapivých básní! Citovat z nich znamená nakousnout je (výživná potrava), a zároveň je zničit. A vůbec, citovat z minimalistických básní? Básně se musí číst celé. Pěkně vysázené ve verších, s luftem mezi strofami. To dá rozum. Proč by také byly psány ve verších?
Ivan Schneedorfer žil s manželkou Květou ve svém domku u pobřeží,
v plážovém háji (Beach Grove) na cestě k bývalé rybářské vesnici,
jak sám napsal na zadní stranu fotografie, kterou mám teď na stole. Znám Schneedorfera pouze z básní a dopisů, ale je mi jasné, že se i v jeho nejnevinnější větě může skrývat legrace; beach grove, tomu sousloví se Ivan S. pravděpodobně tiše a po celá desetiletí smál. Zvolil si vyhnanství „v plážovém háji“, a uzrál v něm ve velkého, a zároveň nenápadného básníka.
Literárnímu provozu ve své rodné zemi Schneedorfer unikal čím dál dokonaleji, což nebylo způsobeno jen obrovskou geografickou vzdáleností, ale také odmítnutím počítačů a internetu. Psal rukou! Ale k publikačním možnostem nebyl lhostejný a básnickým souputníkům se ozýval. Své ručně psané básně nebo celé sbírky odesílal klasickou poštou až do konce života. V některých verších rozmlouvá s poezií svých kamarádů, narážky na názvy jejich sbírek lze číst jako diskrétní poklonu, výraz propojení. Schneedorfer básně komponoval se smyslem pro hudbu. Hudebnost, zvuková paměť mu umožnila uchovat si mateřštinu i v izolaci živou, jako právě vytaženou z dětství.
Po smrti manželky v létě 2018 musel Schneedorfer opustit domek poblíž pobřeží.Děti neměl a byl už hodně nemocný. Kanadští přátelé pomohli, o českého básníka bylo důstojně postaráno. Ale jeho dopisy byly čím dál tesknější. Vzpomínám si na poslední dopis Petru Královi z roku 2020, opět cituji z hlavy: Hezká ošetřovatelka se na mě usmála. A zase odešla. Nevím, jak ta slova přesně zněla. Pamatuji si spíš svůj pláč, a to by se Ivanu Schneedorferovi nelíbilo.
(pracovní název)
pro „Pařížana“ na Zlíchově
bůh je němý jako socha
beze slova slitování
tyčí se tam kdesi v nebi
jako kámen vytesaný
slunce hledí úkosem
na to lidské hemžení
jsme ztraceni na poli
malé cti a slávy
jako karty mícháme
vůně chutí pocitů
oheň je nám v patách
zlé myšlenky hoří
kolem nás se řítí láva
horká láva událostí
které se nám
vymkly z rukou
víno padá do hrdla
rychle jako vodopád
svět je prázdná sklenice
a je mi s vámi smutno
že bych snad měl přestat pít?
ale vždyť mám žízeň!
mějte se mnou strpení
věnujte mi přízeň
jako piják z tichomoří
do hlubin se zvolna nořím
už zvíře ve mně umírá
nejdřív ono potom já
nejdříve ulicí
pak pustou dálnicí
řítí se sanitka
na konec světa
mé malé mlčení
před velkým mlčením
je tu zápach květů zla
a je tu vůně pořádku
rozbořit chci vaši stavbu
křičte že vám stavbu bořím
vaše lidská spravedlnost
nemůže být soudem božím
chystáme se k levitaci
já a moje krásky noci
jsme svědkové stmívání
blíží se náš spánek věčný
teď zčervenal jsem jak rak
a třesou se mi klepeta
v trávě u mých nohou leží
další láhev vypitá
než opustím rozhlednu
naposled se rozhlédnu
dlouhá bílá čára času
zářící a třpytivá
sem a tam se převaluje
konečně už spím
kolik asi tělem svým
tmy na povrch vytlačím
úlomky z mé mateřštiny
jako zpěvy staré Číny
z nenávratné dynastie –
sud kulatý rys tu pije
řádky rostou pod rukama
jako vinné kvasnice
stojím v šeru za záclonou
a slyším hlasy z ulice
myšlenky mé přezrálé
leží v trávě pod stromem
co nevidět začnou hnít
a pohltí je země
nechte mě spát na zahradě
potřebuju prostor
v kleci malé ložnice
páchnu jako mrtvola
strom který se na podzim
tváří téměř lhostejně
člověku se podobá
který tiše usíná
zdalipak jsem připraven
na svou cestu do nebe?
zdalipak co dobrého
vykonal jsem na zemi?
co mne čeká za rohem?
maskovaný bandita
další nový den
do sta let tu nebudem
smilujte se nad námi
vy všichni dávní bohové
i ty Bože jediný
kterého snad máme
až sem vede stopa
až na konec světa
až na samý okraj
propastného srázu
nestačil jsem prozatím
zúčastnit se pohřbu
toho svého vlastního
budoucího pohřbu
počínám si jako
opuštěné dítě
jako stará štika
chycená do sítě
všechno se tu pojednou
obrátilo vniveč
neděje se vůbec nic
co by stálo za řeč
kde jsou naši přátelé?
kde jsou boží bojovníci?
se značnými obtížemi
přecházejí přes ulici
rychlovlak uhání
tunelem noci
rychlovlak dohání
nočního chodce
usínám a to je chyba
ještě chvíli měl bych bdít
umírám a to je chyba
ještě chvíli měl bych žít!
sám se sebou usínám
k Jitřence je cesta dlouhá
oblouk zvaný pestrá duha –
klene se pro dobrodruhy
mám tu ony takzvané
kartáčové otisky
na nichž nutno provésti
korektury života
den po dni a noc za nocí
trčíme tu bez pomoci
a teď znovu na jeviště!
kde je tady propadliště?
Na šestnácti rukou psaných lístečcích zasláno Petru Královi v květnu 2012, kdy Ivan Schneedorfer pracoval na korekturách Elegií, své poslední tištěné knihy
Už je srpen. Šest měsíců
nečetl jsem žádnou knihu.
Kromě jedné, „Ústup z Moskvy“,
od jistého Caulaincourta.
A teď tu sedím s bratrem v autě,
jedeme a popíjíme
„Starou vránu“ z flašky.
Jedem bůhvíkam,
jen tak nazdařbůh.
Kdybych zavřel oči,
byl by s náma konec.
Usnout vedle silnice –
proti tomu bych nic neměl.
Bratr do mě šťouchá loktem.
Každou chvíli už
se musí něco stát.
Z angličtiny přeložil Ivan Schneedorfer
Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)
Ach, dobře si vzpomínám. Pamatuju si na blud a bloudění a bludy. Tady a tady. Kam vede tato cesta a kam ta další? Tolik vyplýtvané, zmuchlané příze.
Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.
Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“
