TADY JE SENO TAK MIZERNÉ, ŽE SE ANI NENADĚJEŠ A PŘIJDEŠ NA VĚTVIČKU.
Na východě nažloutlý, zašlý, měkký obzor. A pod ním černé kresby, mužici. Bojím se jejich bezzubých úst, bojím se jejich zubů. Spatřili mě, naklánějí se k sobě, poulí oči, mhouří oči, šklebí se, je jich čím dál víc. Bojím se tupých pohledů, bojím se těch vševědoucích pohledů. Neumějí ani pořádně plést laptě, ale kam se na ně hrabu.
Otočím hlavu, tam, kde slunce zapadá. Jde štěkání zdaleka? Koule prachu, mnoho koulí, na řetězech. Bojím se jejich zubů. Štěkají, až chraptí. Někteří zívají. To jsi ty, Rozinko? Pojď ke mně, celá se třeseš.
Přivírám oči.
… a všechno tone v jediném pocitu únavy, v jediném přání, co nejdříve zarýt se do sena, a usnout, usnout, usnout…

VENDELÍNE, MŮJ NEŠŤASTNÝ CHLAPEČKU, co si ty počneš, až já na světě nebudu. Ujmou se tě dobří lidé. Hraješ na housle v dálce. Každý den a každou noc za tebou utíkám. Pláčeš a já pláču s tebou. Nepláčeš, a já pláču.
Muž v obvazech šeptá mé jméno na nemocničním lůžku. Muž v obvazech hrozivě vyslovuje mé jméno. Bojím se pláče a bojím se bolesti. Teď hřmí.

NEUMĚJÍ ANI POŘÁDNĚ PLÉST LAPTĚ. Povím ti, Rozinko, mužici neumějí číst, ale vyčmuchají všechno. Ze shnilých slamníků vytahují falešné směnky, dlužní úpisy a čertví, co ještě. Běží s tím až do Petrohradu. Zrovna teď třímají v rukou smrdutý nezdaněný účet. Byla ošizena, Matička. Už to ví ona napudrovaná modrooká žena menší, ba trochu obtloustlé postavy? Potrápí mě majestátně úsměvným pohledem?
Palác se zdá být prázdným. Z kohoutků neteče voda. Jen nevyrušitelná myš škrábe v postranní komnatě. A brýlatý židáček si přišlapuje rukávy obrovského županu, co patřil caru Alexandru Třetímu. Jakž takž podkasaný župan je usmolený, oblýskaný a mnohokrát spravovaný.
Jako by se pohnul závěs. Motke H. se šourá k alkovně. Pod pěstí, jíž si na prsou přidržuje carský kus oděvu, cítí tlukot. Přiloží ucho k závěsu: v alkovně možná spí bůh. Závěs se opět zachvěl, Motke se bojí a tulí se k němu, jako já.

TA TÍSEŇ. Chyba v tkanině. Člunek se dotýká řeky a řeka se dotýká nebe. Dívám se do dáli na řeku a na nebe. Když zavřu oči, vidím na dřevěném rámu, pod plujícím člunkem viset hrubou látku. Přibývá jí a dopadá na zem. Dalo by se říct, že jde o kus podomácku tkaného gobelínu, ale gobelín, to je přehnané. Tady samá chyba. Pár úhledných centimetrů, zkus si na ně lehnut, na ten ručníček, a už máš patu v díře, v díře nebo na uzlu. Nazdařbůh visí, kdoví, kde začíná a kde je mu konec, tomu hadru. Někdo by jej mohl shledat zajímavým. Zajímavý je i šváb v pivu, ale co s tím? říkáváš. Vybledlé, zašlé vzory tkaniny, co se plete pod nohy, už tolik nepřitahují pozornost. Jsou jako bláto na břehu řeky, pomalu s ním splývají. Zato tady vpravo! Listy, na rubu plstnaté. Dotýkám se jich, přejíždím prstem po stonku ke střapatým nachovým květům. Přála bych si japonerii. Něco klidného, vzdáleného. Studenou světlou zeleň. Vetkané ptáčky na lopuších. Jenže co já vím o japoneriích? Jaké krutosti se odehrávají za tichými vzdušnými krajinami? Zblízka se ozývá dětský křik. Vrcholky lopuchů se změnily v kytice kuliček s ostny. Jen tu a tam ze škvíry kouká zbytek nachu. Škvíry se uzavírají. Lidská mláďata na rumišti u řeky vřískají, honí se, trhají pichlavé knoflíky a házejí je po sobě.

DĚTI JIM ŘÍKAJÍ BODLÁKY. Jenže co já vím o botanice? Pichlavé knoflíky lítají až sem. Mám jich plnou hlavu, nemůžu je vyndat. Kdy už přijdou moje kmotry, aby mi pomohly? Sedím na břehu řeky u tkalcovského stavu, tkám tak pomalu, že je to sotva znát, a příze přece dochází. Kde jsou ty ošklivé babice? Jedna má dolejší pysk tak veliký, že jí až přes bradu visí. Druhá má u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrývá. Třetí má pravou nohu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Jsou to ony, znetvořeny předením? Vzpomínám si dobře? Ach, dobře si vzpomínám. Pamatuju si na blud a bloudění a bludy. Tady a tady. Kam vede tato cesta a kam ta další? Tolik vyplýtvané, zmuchlané příze. Vypadá to jako křoví, ještěže tak. Mým přadlenám je to jedno. Ale nemůžu tu jen tak civět na to, co jsem spáchala. Dívám se do dáli na řeku a na nebe. Kmotřičky moje!