Jsou básníci, jejichž dílo očaruje čtenáře v okamžiku, uvrhne ho v lačnou extázi, rozpohybuje od prvního verše vnitřním výbuchem. A pak jsou básníci, jejichž dílo se objeví ve vašem životě jakoby mimochodem, nenápadně, bez trub a fanfár a vy až posléze seznáte, že jejich dílo už dlouho – dlouho milujete. Jako byste přeskočili ono božské šílenství zamilovanosti a pak si časem uvědomili, že se nacházíte ve zralém celoživotním milostném svazku. Tak se to přihodilo mně s dílem francouzsky píšícího básníka Philippe Jaccotteta.

Vůbec si nevzpomínám, kdy přesně jsem poprvé četl překlady jeho básní. Ale vím, že to bylo ve výběru MaximuM poezie, který začátkem devadesátých let představil nejvýraznější postavy francouzsky psané poezie druhé polovice dvacátého století. Myslím, že z toho výboru se mi tehdy nejvíce zamlouval Yves Bonnefoy, s těmi jeho věčně přítomnými těžkými slovy jako kámen, oheň a ticho. A taky mě oslovovala až jazzová lehkost básnění Jacquese Rédy, pouličně snivá. Jaccotteta jsem spíše jen zaregistroval.

O pár let později vyšel v Torstu obsáhlý výbor z jeho básní pod názvem Myšlenky pod mraky a jiné básně (1997) v překladu Jiřího Pelána a Jiřího Pechara, který představoval průřez jeho dosavadní tvorbou. Ten jsem si později pořídil a za několik dalších let recenzoval jeho básnické prózy Sešit zeleně. Po mnoha letech (Filip Tomáš – Akropolis, 2012) ve Tvaru 14/2013. Tehdy jsem měl za to, že tato kniha duši čtenáře léčí jako nějaká alchymická tinktura, která v slze rosy spolkla celé slunce. A myslím si to dodnes. To už jsem si byl vědom, že je Philippe Jaccottet moje velká láska. A tato láska zemřela v neuvěřitelných a požehnaných devadesáti pěti letech 24. února 2021.

Proč miluji poezii tohoto muže narozeného ve Švýcarsku, který se usadil nejprve v Paříži a později v jihofrancouzském městečku s rozkošným jménem Grignan, které ve mně, nevím proč, rozevírá jakési sedlácké kacířství s příchutí zralého ovčího sýra? Snad pro ten opojný i zvláštní souzvuk vznešenosti a prostoty. Střízlivosti a krásy. Pro téměř mystické cítění neuchopitelnosti světa, aniž by tato poezie jakkoli unikala do zásvětí. Například tyto verše ze sbírky Jiné zpěvy v překladu Jiřího Pechara jsou výstižnou manifestací Jaccottetova tajemství:

Kdosi tká vodu (s motivy stromů
jemně vetkanými). Ale marně se dívám,
tkadlenu nespatřím,
ba ani její ruce, jichž by se člověk chtěl dotknout.
Když se celý pokoj, rám i plátno
vytratily,
měly by aspoň být vidět stopy ve vlhké zemi…

Není divu, že Jaccottet v jednom svém období zbožňoval tradiční japonská haiku, v jeho doteku se skutečností je cosi zenového. Jaccottet uchopoval do svých prázdných dlaní přesah tekoucí v okamžicích světa. V jeho proměnách. Ale současně se tato niterná účast na životě instinktivně vzpouzela proti čemukoli artikulovaně religióznímu, snad i proto že mu náboženství v dětství kázali zachmuření kalvinističtí pastoři. Jaccottet odmítá jakýkoli únik ze světa, avšak svět přijímá s niternou hloubkou, v setkání s bezprostředností světa je až obřadný. Někdy jsem si ho představoval v oděvu z konce 16. století, jak husím brkem píše do vzduchu slovo svítání za zvuku halasných kapek červnového deště.

Miluji Jaccotteta, i proto, že jsem díky němu objevil, že emblematickými barvami Danta byly zelená a bílá. Tento objev jsem učinil, když za Jaccottetem přišla bytost jara, sněhobílá žena v zeleně vyšívaných šatech. Jeho vlastní barevnost mě nepřestává udivovat:

Našimi anděly jsou možná jen tato oblaka, jejichž těla růžoví
ve žluti zimní noci.

A jeho přesnost je někdy svéhlavě krásná:

Navlečená jehla vody v roztržené trávě.

A jeho soulad s tělesností světa občas vyšlehne jak védské zjevení:

Snít za svítání o těle, jež by místo ozdob, které by zbývaly k sundání, mělo jen zářijová souhvězdí.

I z těchto tří vět v překladu Lucie Koryntové lze pochopit, kam Jaccottetova nenápadnost míří, do jakých výšin a hlubin. Pro Jaccotteta je vnitřní a vnější vždy jedno. Nerozděluje je. Čistotou svého vnímání spatřil svět celý v jediném záblesku. Sunder warumbe – být bez proč –, tak rozuměl jednotě s božstvím středověký mystik Eckhart. Jaccottet je stejně jako dominikánský mistr odpůrcem duality jakéhokoli druhu. Jeho mystika je vždy mystikou konkrétního světa. Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy. A právě báseň je výtryskem této původní zázračnosti a neuchopitelnosti světa.

Rozloučím se s milovaným básníkem jednou z jeho nejkrásnějších básní, jednou z nejkrásnějších básní vůbec:

Hlas

Kdopak to zpívá, když vše mlčí? Čí
tlumený, čistý hlas zpívá tu krásnou píseň?
Přichází z předměstí, odněkud z Robinsonu,
ze sadu pod sněhem? Či někdo zcela blízko
zpívá a netuší, že je mu nasloucháno?
Nechtějme to však vědět, neboť tak
to bývá, vždycky kráčí přede dnem
neviditelný pták. Přivítejme ho tichem.
Hlas stoupá, a jak vítr března vrací
zestárlým lesům sílu, jde i on
bez nářku, skoro s úsměvem vstříc smrti.
Kdo to zpíval, když naše lampa zhasla?
Nevíme. Srdce zaslechne jen ten,
kdo nechce vlastnit ani vítězit.

(přeložil Jiří Pelán)

Věřím, že Philippe Jaccottet srdce světa zaslechl.