Vesnicí uhánějí vlny divokého zimního větru, který rychle zháší růžová světla oblohy: pod lampou kniha a pod knihou náhlý pocit, že skučení meluzíny je onou hudbou „hlubiny jediné hry“, že čeření černé vody, pohyb řídkých mraků a oheň v oknech jí odpovídají; ba ne, odpovídají a zároveň jsou jedním.

Není minulost, je jen čirá přítomnost.

Poslední sbírka Adama Borziče byla vydána souběžně v Praze a ve Vídni; básně jsou tedy zrcadlově doplněny o německý překlad (Martina Lisa). Má znalost němčiny mi překladovou práci nedovoluje zohlednit, zůstávám tedy u komentáře k originálnímu textu.

Jsem básníkem světel, tónu a tajemného života, jenž dýchá z věcí,

napsal Otokar Březina na jaře roku 1893 Františku Bauerovi. Jsou to známá slova a známý dopis, vím – přesto nemohu popřít, že mě při četbě Borzičovy sbírky vytrvale doprovázel. Světlo a zvuk beroucí na sebe nejrůznější podoby, transcendence jako stín vrhaný každou věcí i živou bytostí (mezi nimiž nakonec snad ani není rozdílu), to je přeci také předivem Dějin nitě. Propůjčím si tento úryvek jako východisko, vlastní nit, která mě povede textem, a pokusím se postupně přiblížit ke každému z motivů (zvuk/hudba, světlo, život věcí). Odkud kam ve sbírce prorůstá a s jakými dalšími vjemy souvisí? Jednotlivá vlákna Dějin nitě jsou koneckonců vlákna všech smyslů, která se pojí v silný synestetický vjem.

Hudba sfér

Velkým tématem Březinovy poezie je hudba. Josef Vojvodík v březinovské monografii Od estetismu k eschatonu (Praha, Academia 2004) píše:

Pro svoji abstraktnost, atematičnost a nereferenčnost, pro nemožnost disponovat denotativními významy se právě hudba jevila ideálním médiem, schopným vyjádřit i nejhlubší duševní hnutí a nevědomé stavy nebo také – z hlediska estetiky účinku – přenést vnímatele do zcela ‚jiného‘ světa.

O souvztažnosti hudby a slova; médií, z nichž první kroužící mimo téma a druhé téma zakládá, se zmiňuje Borzič v závěrečné stati své předchozí sbírky Západovýchodní zrcadla (Malvern, 2018):

Hudba slov poskytla výraz nevyslovitelnu.

V Borzičových básních sice hudbu většinou nenacházíme tematizovanou explicitně, přesto tato poznámka vystihuje také zvukovou linii, po níž se ubírají texty Dějin nitě. Hudba zde není jen komplexní, estetickou strukturou; tento motiv můžeme rozšířit na celé téma zvuku, dokonce sluchu. Zejména v úvodních básních se motiv zvuku působivě rozvíjí a komunikuje způsobem, který zásadně posouvá a dotváří celkový konceptuální prostor dějin nitě. Zdá se, že hudba je tu přítomna spíše implicitně a ze svých jednotlivých zvuků i zámlk se skládá teprve v mysli čtenáře.

…a mlčení

Ticho je nepostradatelnou složkou celého motivu – jak jinak by mohla být komunikace efektivní, uskutečnitelná? Hra onoho slyšitelného i toho, co stojí mimo sluch, vtáhne čtenáře již na prvních stránkách. V úvodní básni (texty jsou bezejmenné, pouze označené římskými číslicemi) čteme verše:

náhle ticho
přerve výkřik do takového patra zvuku…
(10);
To vědí plačky,
které zeleným větrům dělají doprovod. To vědí
ozvěny, kterým předehra není vhod.
(12);
Mlč do vnitřností.
Setřeš prach,
jako když pohladíš struny naježeného ticha
(12)

a finální, již výše zmíněné:

zjeví se pravdivá stínohra […]
aby konečně
zazněla hudba, nikoli režisérova hlasu,
nýbrž oné hlubiny jediné hry.
(12)

Umlknutí jednoho zvuku vytváří průrvu, úžinu, v níž se může teprve skrze ticho ozvat ona nejen březinovská hudba sfér:

Darmo nasloucháme, neozve se tón,
byť v nás vášeň ztichla, dne klopotný shon,
zřídka jen se ozve v tichý svatvečer,
v mžiku slyšíme pak bájnou hudbu sfer
(Jaroslav Vrchlický: Hudba sfer).

V prvních dvou básních Borzičovy sbírky odkazují ke zvuku také výrazy jako vítr, ozvěna, předehra, mlč, struny, ticho, hudba, hlas, hra, smích, plačky, pláč, znít, slyšet, ucho. Ve druhé básni se tento motiv souvztažnosti zvuku-ticha posouvá do roviny sluchu-hluchoty. Setkáváme se zde se synestezií slepoty ucha:

Tak zrcadlo
je slepé jako ucho. A ucho nezrcadlí.
(14)

Proč ale? Je zrcadlo klamavým příslibem viditelnosti? Láká na příslib plného poznání ve smyslu „všechno, co vidíš, je všechno, co je“? Je ucho, které „perlí den do sebe zavinutý“, teprve možností dialogu, komunikace, která v sobě nese i ono zamlčené, nedourčené, zavinuté? Ten, kdo je beze sluchu, tak postrádá také základní předpoklady lidskosti, zavinutý do sebe, svého spánku:

spíš a pořád spíš. Ty jsi spaní, které neodpovídá,
ty neslyšíš ani jedinou otázku, ani jeden šepot,
ani jednu trhlinu, ani jeden vzlykot,
dokonce ani radost.
(14)

V důsledku je tak tato ztráta sluchu jakýmsi uvíznutím v sobě, opojením sebou samotným, které však není radostné, je jen únikem do vězení samoty. Této představě omamného ne-bytí, v němž byla mystická zkušenost, obývání neviditelného, zaměněna s touhou po úniku od světa, odpovídají i další Borzičovy verše:

Začínat u sebe a končit u sebe
značí smrti podepsat dobrovolně glejt,
přitakat vlastní sebevraždě
a myslet, že vývar z makovic
je nebeským mlékem.
(34)

Svět je nerozlučitelný, nelze jej popřít a ztratit se v sobě, nelze jej opustit a zároveň nepřijít o vše. Borzič dobře ví, že

nit prošívá
kabát všednosti.

Mystické světlo

A od zvuku vede ke světlu, záření, ohni, žáru, který sbírkou proniká:

Jako v cínovém talíři – v němž švec
s ohnivou myslí uzřel zářit signatury světa.
Teď to musíš vědět, i kdyby Evropa zhasínala…
(26);
přechod svítání do
krajního světla; Nakláním se k slunci,
rozpouštím se v měsíci
(23);
Víš, že tomu tak
chce oheň nikoli rudě
apokalyptického úplňku
(23);
ryzí svit pouštní hvězdy, dunu úsvitu
(23)…

Síla mystického světla se pozoruhodně realizuje také v barevném schématu sbírky. Ráda bych se zastavila u kontrastních dvojic, které Borzič opakovaně vytváří: „Černé slunce“; „bílá půlnoc“; „spíš, jako když noc zbělá“; „vývar z makovic – nebeské mléko“. Tyto dvě achromatické ne-barvy jsou v Dějinách nitě zvlášť exponovány, a to jak v podobě explicitních adjektiv (bílý, černý), tak u jejich typických nositelů (např. mléko, mák) a také přeneseně (dobro, zlo / Bůh, ďábel). Tyto póly si v Borzičově poetice ovšem často vyměňují role, jak je zřejmé z uvedených příkladů, nebo jsou zaměňovány svými interprety:

často je Bůh líčen jako ďábel
a ďábel jako Bůh. To je starý šmodrchanec.
(32)

V tomto případě je účinek zmírněn přirovnáním, ovšem jinde toto oslabení nefiguruje, kontrastnost naopak nabývá své plné metaforické síly (něco je něčím jiným, svým opakem) koncentrovaná na minimálním prostoru. Bílá půlnoc – ostrý, dramatický řez, a přece zastřený. Bílá je na více místech konotována s tichem, a to také ve formě noci, spánku či času (alabastr chvíle). Tato poetická poloha jako by v sobě nesla ozvěny Jana Skácela, jehož emblematickou barvou je právě bílá, která je velmi podobně konotována se

sémantick[ou] oblast[í] negace, prázdnoty, absence smyslových podnětů a prožitků,

jak upozorňuje Irena Vaňková ve studii o jazykovém obrazu bílé ve Skácelově poezii (Majitelé vlastní bělosti; Příběhy o bílé. Inspirace poezií Jana Skácela, 2017). Je zajímavé, že také Skácel vytvářel tyto obrácené kontrastní dvojice: „napadlo sněhu až je v polích černo“; „havrani zběleli a oslepli“. Borzičovo černé slunce tak může zračit spíše onen pól plnosti intenzity (oproti absenci) až bolestivé, hlučné, která má potenciál vyplnit i člověka a zbavovat jej světla/ticha:

tys sobě moře, černota nezměrná.
Tvůj zrak zhasil maják, tvá víčka potemnila svět
(10).

Přesto barevný prostor sbírky zdaleka není černobílý – mezi těmito proměnlivými a dynamickými opozicemi se rozprostírá svět, jehož barvy sice nebývají pojmenovány přímo nebo často, jsou však evokovány množstvím pestrých obrazů, aluzí na jižní a blízkovýchodní svět, bez ohňostroje barev se neobejde ani naše představa vesmíru – mystického rozměru sbírky:

Probírám se smaragdy sfér,
žongluju jimi a s každým výdechem
strom střásá stín světla a pták obrovská ohnivá péra,
pramen zpod paty stromu proudí do mých rtů
(20).

Symetrii tomuto prostoru pak dává ohnivá barva krve – ta jediná svým výskytem konkuruje oněm bezbarvým opozicím – barva člověka, stopa červené nitě.

Nit sjednocující

Nit mne přivádí na konec – tajemný život věcí. Už jsme se přesvědčili – svět nelze opustit, nelze utonout v sobě, nelze si zakrýt tvář, aby se v člověku nezhroutil sám život. „Dějiny jsou uvnitř“. Borzičova sbírka je mystická a podobně jako Březina i on čerpá z různých spiritualit; výsledkem však není rozředění, zmatení, plytkost. Naopak – spolu s básníkem vycházíme na cestu, jejíž nadějí je společné hledání:

Obcházej Kaabu srdce,
jestli srdce máš.
Řekl jsem: ‚Najdu tě,
v tu chvíli zemřu rád!‘
‚Nezemře,‘ pravila,
‚kdo zahlédne můj třpyt.‘
(20)

Borzič svého čtenáře v dialogu uvádí do stále zakouzleného světa, v němž se za každou věcí otevírá dutina neviditelného života, významuplnosti, která každou věc a bytost povyšuje na posvátnou v jejím individuálním, zcela konkrétním a zcela „pozemském“ kontextu

uprostřed tramvají a strašných zpráv
(24):
Tam někde, ve sklepě,
v díře na zahradě,
v koutě plném hraček,
tam někde je Druhý: zamčený, uzavřený,
ztuhlý, zmučený, zmrzlý
(40).

Dá-li se člověk vést nití, dovede ho k Druhému i sobě (a jedno v Druhém je obsaženo), vyvede ho z pohodlí do nejistoty, ale jen v takové lze žít z naděje. A konečně – tkanivo nitě sjednotí čas. Je fascinující, že v tomtéž duchu píše také Jan Zahradníček své Znamení moci:

Nebylo pro ně to tkanivo dějstvování
s nitmi souvislosti
které se sbíhají, které se rozbíhají
svazujíce daleké s blízkým
v obrazce událostí

a

Nebylo na světě barvy ani zvuku ani vůně
která by nehledala své uplatnění
a svůj význam
v tomto nepřetržitém obřadu.

Dějiny nitě jsou sbírkou, která se neztrácí ve spirituálních výšinách, vzdálených a neproniknutelných – naopak. Nalézá je ve všednosti, ve všem ubohém, v bolesti. Mluví jazykem něhy i úžasu, sbližuje a vede cestou naděje, že zdá-li se na blízku

Konec, tedy nutně i Počátek –.