Básník Petr Král byl výraznou osobností a byl to také spiritus movens – ten, kdo uvádí věci do pohybu. Jakou změnu ve vás vyvolalo setkání s ním?

Jednou mi řekl, že by chtěl žít v imaginárním městě, ideálně by bylo „čímsi mezi Prahou a Brnem“. Myslel jsem si, že si dělá prdel, ale on tu myšlenku vážně rozvíjel, vzpomínal na jakýsi dávno už neexistující brněnský bar u nádraží, v němž zpívala dnes už neznámá zpěvačka a on tam k smrti rád sedával až do rána, protože jedině zde byl pohromadě ten správný vějíř maloměstských půvabů i zoufalství. On opravdově žil své „evangelium svatého civilismu“ a v něm se radoval ze všeho, nepohrdal ničím. Zajímavá stanice metra v nějaké metropoli ho poutala stejně jako vývěska kina v Nové Pace. Jednou jsem řekl, že „Blatného Melancholické procházky jsou něco jako Máj prošlého industriálního století“. To se mu líbilo. Chodím tady denně po prstenci periferie a myslím na to, že každé místo je nějak svaté.

Martin Stöhr, básník, redaktor

Petr Král byl můj bratr. Nevlastní – což jsem si ale nikdy neuvědomovala. Byli jsme prostě brácha a sestra. Když mi bylo asi tak pět let, slíbili jsme si, že se ani jeden neoženíme (neprovdáme), koupíme si Karlštejn a já tam budu Petrovi péct buchty… Během dospívání jsme spolu měli krásný vztah – Petr byl můj nejbližší člověk. Vždycky mi poradil, ať ve vztazích s kamarády, s klukem, s kterým jsem tehdy chodila, nebo s rozborem básně ve škole. Noc před Štědrým dnem jsme trávili spolu u něj v jeho suterénním bytě u nás ve vile. To začalo, když mi bylo asi 12 let. Nebylo téma, které bych s ním nemohla probrat. Jeden čas mě brával s sebou i na rande. Jeho odchod v září ’68 jsem hodně těžce nesla… Bohužel, tímto jeho odchodem jsme se hodně odcizili a nepovedlo se nám náš vztah obnovit.

Zuzana Karlová, psycholožka, sestra Petra Krále

PK ve Frankenu, konec osmdesátých let, foto archiv Wandy Heinrichové

Nevím, jestli ta setkání vyvolala přímo nějakou změnu, ale byla každopádně intenzivní; ukázala, co je možné. Zaprvé: knižní rozhovor Úniky a návraty. Život i dílo, jeho i druhých, slovem i obrazem – a všechno z listu, desetkrát, možná dvanáctkrát tři čtyři hodiny natáčení v kuse. A všechno ožívalo rovnou v řeči; byl v tom příběh, byť fragmentární, rozbitý. A zadruhé: Vlastizrady (2015) a Konec imaginárna (2017), monument a knížka zdánlivě na okraji. Král oficiálně kanonizovaný, laureát Státní ceny za literaturu, a Král-esejista proti jakékoli kanonizaci. Zatímco Vlastizrady spíš uzavírají, Konec imaginárna navzdory názvu hlavně otvírá. V jednom i druhém je Král nejhlouběji svůj, plný živého, nesmírně silného, energického myšlení, které jde napříč časem, prostorem, lidskou zkušeností. Tady dal básník svůj jedinečný impuls.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik, publicista, editor

Setkání s Petrem Králem byla důležitá, rád na ně vzpomínám. S „uváděním věcí do pohybu“ a „změnami“ jsem se ale minul. To Petru Královi fungovalo s Jakubem Řehákem. Tam došlo k otevírání básnických světů, tam byla nalezena společná řeč, jak jsem toho nejednou byl povětšinou mlčícím svědkem. Hájemství frankofonního surrealismu a souvisejících avantgard, to byl svět Petra Krále. Tam měl encyklopedické znalosti a kdykoliv mohl vytáhnout z rukávu saka jakoukoliv báseň či teoretickou podrobnost. Byl v tom urputný celoživotní zájem a oddanost poezii obecně. A to bylo fascinující. Viděl jsem v tom souputnictví na téže cestě, byť vedla odlišnými krajinami. Bylo pro mne podstatné vědět o tom poutníkovi a setkávat se s ním u stolu, odkud jsme se zase vydávali každý za svým, a přece týmž.

Petr Motýl, básník, prozaik, dramatik

Petr Král – ojedinělý případ člověka, který promlouvá pomalu a zamyšleně, mluvou oproštěnou od všech vyprázdněných slov. V blízkosti přemýšlivosti se druhý sám náhle cítí lepším, a kdo ví, třeba se jím i stává. Jistě, jako publicista byl i břitký, nasupený vůči třeba provázání poezie s výtvarným uměním, jež mu poezii ředilo, zatímco mně otevírá možnost zahlédnout skrze zahlédnuté. On sám mi dal zahlédnout poezii. Vždycky jsem stála na rozpacích před dlouhými básněmi: ohraničený text je mi hutnějším, soustředivějším prostorem pro hru významů. Ale jeho kniha Město je náš les, ta litanie, ze které život dýchá takřka bez vydechnutí, teď i mně cestou rozsvěcuje lampy živých obrazů a svědčí o nepřeryvnosti intenzivního žití. Obrátil mě ke své litanii.

Věra Koubová, překladatelka, fotografka

Petr Král. Ustavičná Pozornost. Kněz Poesie. (Omlouvám se za minimalismus. A za to, že možná neodpovídám na otázku…)

Robert Fajkus, básník

Od Petra Krále jsem se naučil hodně. Bylo zajímavé pozorovat, jak vybíral autory a jejich texty pro antologie, sledovat koncepci této volby, význam a nutnost hledání poezie i tam, kde na první pohled nebyla, bez ohledu na žánry. Oslovovalo mě jeho neustálé hledání „tajemství“ v textech a projevech nejen uměleckých, ale i z formálního hlediska nepoetických. Zároveň jsem si cenil toho, že mi nikdy nevnucoval svůj úhel pohledu. Nejvíce bych zdůraznil nadnárodní podobu jeho spiritus agens: díky němu jsem se dostal do ještě bližšího kontaktu s básníky z různých zemí, například s autory italské ontologické školy, kteří se inspirovali jeho poetikou. Petrova poezie spojovala a stále spojuje – přímo či nepřímo – mnoho lidí z hlediska nejen básnického, ale i lidského.

Antonio Parente, italský bohemista, překladatel

PK v exilu, sedmdesátá léta; foto archiv Wandy Heinrichové

Před osobním setkáním v Praze v roce 2018 jsem se s Petrem Králem setkala prostřednictvím jeho poezie. Jeho způsob užívání jazyka na mě, italskou autorku z velmi odlišné básnické tradice, zapůsobil mimořádně silně a otevřel mi svět nevídaného výrazového bohatství. Byla jsem už předurčena k hledání „jiné“ básnické dimenze a téměř instinktivně jsem v Královi poznala svého Mistra. Jeho přítomnost nasměrovala můj pohled na příčné čtení reality, ve kterém se vše zdá být utajené, pozastavené a relativní. Setkání s Králem, člověkem i básníkem, ve mně vyvolalo podstatnou změnu způsobu chápání života i samotné životní praxe.

Donatella Giancaspero, básnířka

S Petrem Králem jsem se seznámil v r. 1992, když jsem pracoval v pražském Polském institutu. Byl pro mě legendou: surrealista z Prahy a český emigrant v Paříži z osmašedesátého. A především básník, který ukazoval, jak žít skutečně jako básník ve světě končícího 20. století.

Kdykoliv přijel do Prahy, učinil jsem vše pro to, abych se s ním viděl, a snažil jsem se také, aby se zúčastnil setkání pořádaných Polským institutem, mimo jiné s Ritou Gombrowiczovou a Adamem Zagajewským.

Petr změnil moje vnímání české poezie, kterou jsem až do setkání s ním měl spojenou především s Holanem, Seifertem a Skácelem, otevřel pro mne její jiné, více západní obzory. Nejdůležitější pro mě ale byla jeho vlastní tvorba, skrze ni se mi otevíraly hlubší dimenze a jemnější odstíny skutečnosti, a také mi ukázal, jak nově definovat základní pojmy.

Zbigniew Machej, polský básník, překladatel

V eseji „Tělo obrazů“, který původně vznikl roku 1981 coby anketní příspěvek, Petr Král píše: „Surrealismus mě totiž napřed naučil respektu k vlastní subjektivitě. Nedal mi jenom odvahu prezentovat ji otevřeně a beze studu, také a právě tam, kde je zvykem ji skrývat za obecné ideje a nejrůznější odkazy k ‚objektivním‘ hodnotám; ukázal mi taky, že to je tato subjektivita, která je v setkání s objektem zároveň nejpřesnějším nástrojem našeho vnímání a promýšlení světa a jeho vyjevení jemu samému.“ Tímto citátem odpovídám na vaši otázku, pouze musím počáteční slovo nahradit Petrovým jménem. A velmi podstatnou změnu do mého života přinesl 17. červen tohoto roku. Stále ji neumím zcela přijmout.

Petr Adámek, literární kritik, publicista, dramaturg