S Ladislavem Nebeským odešel poslední žijící autor významné generace českých básnických a výtvarných experimentátorů šedesátých let, jak je známe z antologie Vrh kostek v uspořádání Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. K nim připočtěme dnes též již nežijícího Karla Milotu a Miroslava Koryčana, jejichž tvorba se do antologie nedostala jen opomenutím, jak mi oba editoři opakovaně zdůrazňovali.

Ladislav Nebeský byl člověk neobyčejně vzdělaný, obdařený exaktním matematickým myšlením. Byl svým založením bytostný matematik a matematický lingvista. V roce 1991 se habilitoval se na matematicko-fyzikální fakultě. Jako pedagog působil mnoho let na fakultě filozofické – od roku 1962 do roku 2008, kdy odešel do důchodu, pracoval v Ústavu obecné lingvistiky. Vyučoval matematiku pro lingvistiku-fonetiku, teorii grafů pro obor logika nebo matematiku ve filologických vědách pro nematematiky. Přitom učení, sdělování teoretických poznatků studentům, nebylo jeho hlavní hřivnou. Tou bylo vědecké myšlení. Přesné a jasné. Pronikající často do hloubek, kam za ním nemohli ani jeho žáci.

Jako básník byl většině čtenářů po léta znám jen z antologie Vrh kostek, z časopisů a výstav. K poezii se vrátil po dlouhé pauze až v devadesátých letech. V letech 2006–2012 vydalo nakladatelství Dybbuk čtyři jeho nové básnické sbírky: Bílá místa (2006), Za hranice stránek (2008), Obrazce slov. Plošné binární básně (2011) a Obrazy ke čtení (2012). V roce 2010 vydal Dybbuk knihu Vrstvy (2010), jež je průřezem jeho tvorbou od šedesátých let do současnosti. Je rozdělena do čtyř částí – každé předchází slovo autora a komentář.

Každá ze čtyř nových Nebeského sbírek je budována na jednom principu – ať již stavebním, logickém, kombinatorickém či matematickém. Stejně jako byl Ladislav Nebeský inovátorem v matematice a lingvistice, byl jím i v poezii. Všechny tři tyto disciplíny dokázal přirozeně propojit. Bral vždy zřetel nejen na přesný význam a myšlenkovou propracovanost, ale i na estetickou stránku sdělení – a současně také na hravost a eleganci.

Jeho básně je nutné číst speciálním způsobem: nejen systematicky a u vědomí jejich stavebního principu, ale také horizontálně hledat jejich vrstvené významy. Sdělované lze vždy nahlédnout dvojím i vícečetným způsobem. Jde o poezii, ke které se dá přiblížit více reflexí či studiem než citovým splynutím s textem a jeho spontánní četbou.

Přitom o sdělení citů Ladislavu Nebeskému šlo také, toužil se čtenářem komunikovat naplno a ve všem. Volil k tomu však básnické prostředky sobě vlastní, zcela osobité a nenapodobitelné. I v rámci české experimentální poezie byla jeho tvorba jedinečná. Ve využití matematických principů při tvorbě básní mu byl v šedesátých letech blízký pouze Miroslav Koryčan.

Ladislav Nebeský byl člověk jasného, exaktního, vědeckého myšlení, v pravém slova smyslu teoretik, vědec. Současně to byl člověk neobyčejně jemný, křehký, slušný, pozorný a vnímavý. Celou svou bytostí jako by toužil po dialogu s druhým – s nímž se chtěl podělit o hloubky svých znalostí a myšlenkových objevů.

Poznal jsem Ladislava Nebeského v době, kdy jsem připravoval k vydání knihu Karla Miloty Vzorec řeči. Navštívil jsem ho tehdy v jeho bytě nedaleko Hlavního nádraží. Bylo třeba, aby podle Milotova výkladu v rukopisu knihy Vzorec řeči a řeč vzorce rekonstruoval svůj starý, v danou chvíli ztracený básnický text ze šedesátých let. Přistoupil k tomuto úkolu s nebývalou vážností a odpovědností. Karla Miloty si nesmírně vážil, byl to jeho dlouholetý přítel. Trvalo několik měsíců, než nový text vytvořil a poslal mi ho poštou. V Milotově knize byl pak otištěn.

Od přátel jsem se dozvěděl o Nebeského přestěhování do Strašnic a o jeho dlouhé, nezadržitelně se zhoršující nemoci. Vzpomínali na něj s úctou a pohnutím Miloslav Topinka, Olga Stehlíková a další, kteří si ho velmi vážili a měli ho rádi. S Ladislavem Nebeským odešel nejen neobyčejně vzácný, laskavý a milý člověk, ale i pozoruhodný, osobitý básník. Věřím, že k jeho pěti básnickým knihám se i po letech budou čtenáři se zájmem vracet.