DSC02300+
Rozhovor s Janem Šulcem

Kdo nemá sicflajš, ten nemůže ediční práci dělat dobře

Ptá se Jitka N. Srbová

Jan Šulc (nar. 1965), vystudovaný anglista a portugalista, je významný český redaktor a editor. Od 90. let je spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství Torst, pro které připravil desítky titulů, například edičně komentoval dvě různá vydání Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, připravil k vydání Nevyhnutelnosti Emila Juliše, Básně Josefa Topola, Celý život, Nápěvy a Povídky Jana Zábrany, Brožované básně Pavla Šruta, Fernety Josefa Kroutvora, Otevřený deník Jana Vladislava či Vzorec řeči Karla Miloty. Celkově má na kontě více než 120 knižních titulů českých autorů pro různá nakladatelství. Je držitelem ceny Nadace Český literární fond za přínos české knižní kultuře, v roce 2014 se stal laureátem Ceny Karla Čapka udělované Českým centrem Mezinárodního PEN-klubu a Společností přátel PEN-klubu, především za obětavou ediční práci věnovanou autorům v minulosti zakazovaným nebo exilovým. Je tichým spolutvůrcem krásných, hlubokých knih. O tom, jak takové knihy vznikají, si povídáme z emailu do emailu.

fotografie: Marek Flekal

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 15/2020

Editor za knihou ukrytý

Když jsem se dívala na laureáty cen PEN-klubu, zjistila jsem, že vy jste mezi nimi jediný, kdo nemá vlastní heslo na Wikipedii. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, ale… Nikdy vám nechybělo?
To opravdu ne. Přiznám se, že mě ani nenapadlo se tím zabývat.

Kdybyste měl takové heslo o sobě přece jen napsat, které věci byste sám za sebe zvýraznil — protože určují to, jak přistupujete ke své práci, jak jste k ní vnitřně nastavený?
Zvýraznil bych tam především to, že já v přísném slova smyslu nejsem ani redaktor, ani editor. Jaksi pomocně tyto činnosti dělám, ale nepovažuji se za editora, jako jsou třeba Jiří Opelík, Michael Špirit či Michal Kosák, a nepovažuji se ani za redaktora, jakou jsou Vlasta Dufková a Jan Zelenka či v Odeonu byl Miloslav Žilina. Podstatou toho, co dělám, je, že uvádím do pohybu věci týkající se vydávání knížek, organizuji je a kladu důraz na koncovku – tedy mám vůli ty věci dotáhnout do zdárného konce. Svým založením jsem nakladatelský pracovník. Nikoli nakladatel (nejsem hospodář a nakladatelství nevlastním), ale nakladatelský pracovník.

Možná by se dalo říct, že by vás nejlépe představila knihovna se svazky, na kterých jste pracoval. Které máte osobně nejradši nebo jsou pro vás nejdůležitější, v čem to tkví?
Nejdůležitější jsou pro mne ty, v nichž jsem nechal takříkaje kus svého srdce. Ty, které pro mne mají zcela osobní význam. A to jsou Cesta za Henochem Jana Kameníka, Tvorba a osobnost Václava Černého, Nevyhnutelnosti Emila Juliše, Poslední básně Ivana Diviše, Celý život a Povídky Jana Zábrany, Básně Josefa Topola, Noc zrcadel a Vzorec řeči Karla Miloty, Brožované básně a Zlá milá Pavla Šruta, Blbecká poezie Ivana Wernische, Texty písní Karla Kryla, Mimo čas Vladimíra Merty, Plonková sedmička Vlastimila Třešňáka, Hlas deníku Jiřího Cieslara, Ta kytára je můj kříž Petra Lutky, antologie textů českých písničkářů Den bude dlouhý… Je jich více, jmenuji je teď jen namátkou z hlavy. Ne všechny knihy, které jsem dělal, jsem dělal srdcem. Někdy převládl aspekt literárně-historický.

V pořadu Českého rozhlasu Vizitka jste zmiňoval jako zásadní léta strávená v antikvariátu. Dá se jistě říci, že člověka kultivují knihy, kterými se obklopuje. A jak je to s knihami, na kterých pracujete? Pozorujete na sobě, že každý autor, každá práce na knize vás nějak proměňuje? Cítíte se třeba jinak podle toho, „koho máte právě na stole“?
Nepochybně je to tak. Marie Zábranová mi jednou v dobrém řekla, že mne každý z těch autorů, do jehož života a díla se ponořím, proměňuje, takže těm ostatním jsem v tu chvíli nevěrný. Ono to tak je a myslím si, že to tak i být musí, když jde někdo v tom, co dělá, do šířky. Petr Holman šel v díle Otokara Březiny do hloubky, podobně Josef Čermák u Franze Kafky, Erika Abrams u Ladislava Klímy, Vladimír Binar u Jakuba Demla. I když posledně tři zmínění udělali i mnoho jiných velmi dobrých věcí. Já jsem od samého začátku chtěl jít a šel do šířky, nemám žádného autora, který by pro mne byl hlavní, nejdůležitější. A tak mne ten spisovatel, jemuž se zrovna věnuji, proměňuje. Všichni zmínění mne velmi proměnili a ovlivnili. Ale velmi mne proměnili i ti autoři, jejichž dílu se věnovali jiní editoři, například Josef Čapek, Josef Palivec, Bohuslav Reynek, Zdeněk Kalista, Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Jan Hanč, Ivan Blatný, Zbyněk Havlíček, Emanuel Frynta, Zbyněk Hejda, Věra Linhartová, Jiří Gruša či Jan Lopatka.

Nikdy vás nemrzelo, že jste vystudovanou anglistiku a portugalistiku ponechal na okraji a plně se soustřeďujete na české autory?
Samozřejmě že mrzelo. Opět jako bych si připadal nevěrný, v tomto případě svému vzdělání. Snil jsem o tom, že prosadím k vydání deníky Gerarda Manley Hopkinse a úplný soubor jeho básní, soubory esejů Edgara Allana Poea a Oscara Wilda, prózu Coleridgeovu a mnoho dalších knih. Ale mám jenom jeden život. A tohle se do něj u bohužel pří nejlepší vůli nevejde.

 

Na co má myslet editor

Tento Ravt se zabývá především editorstvím poezie, spíše ovšem proto, že zabývat se editorstvím všeobecně by bylo třeba v mnohem rozsáhlejším formátu… Některé věci ale jistě platí pro editorskou práci všeobecně. Kdo vás učil, jak se to má dělat? Existuje nějaká skutečně dobře použitelná „rukověť dobrého editora“ a nebo se člověk učí na svých chybách?
Učil a učím se od těch editorů a editorek, které jsem poznal osobně a s nimiž jsem o té práci nesčetněkrát hovořil, tedy od Rudolfa Havla, Jana Lopatky, Alexandra Sticha, Ludvíka Kundery, Vladimíra Justla, Mojmíra Otruby, Miroslava Červenky, Jiřího Opelíka, Jarmily Víškové a Ziny Trochové. Nejvíce se učím, když si pozorně čtu edice jiných editorů. Třeba Špiritova edice Zanechaných listů Jana Hanče, edice překladů Antonína Brouska od Barbory Chybové či Kosákova edice Básní Emila Juliše v České knižnici jsou pro mne ukázkou toho, jak by edice měly vypadat. A hluboce před zmíněnými editory smekám.

Jaká je typická chyba začínajícího editora?
Nedostatek pečlivosti a trpělivosti. A nedostatek odborných znalostí.

Jaké jsou naopak vlastnosti, které člověku pomáhají, aby tu práci mohl dělat dobře?
Editor musí mít především to, čemu se říká ošklivě znějícím slovem německého původu – sicflajš. Ediční práce se musí vysedět u stolu v pracovně, v knihovně, v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kdo nemá sicflajš, kdo nedokáže být trpělivý, soustředěný a kdo nedokáže být desítky hodin úplně sám jen se svou prací – ten nemůže ediční práci dobře dělat.

Při přípravě čísla jsem přišla na to, že sama tápu v dělení práce mezi redaktorem a editorem, ostatně často je to u jednotlivých knih jedna a ta samá osoba — někdy je týž člověk navíc i nakladatelem. Vnímáte osobně jako problém to, že si (například v Torstu) vymyslíte edici, kterou pak sám naplňujete a ještě jste i redaktorem těch knih?
Jsou knížky, u nichž to vůbec nevadí. A jsou naopak jiné, kde je nezbytné, aby tu práci viděl a knihu přečetl ještě někdo jiný, aby ji viděly jiné oči. Pohled zvnějšku je někdy zcela nezbytný.

Ráda bych se v tomto rozhovoru dotkla vaší vnitřní etiky ve vztahu ke knihám. Podstatná mi třeba přijde otázka odpovědnosti za výsledek. Je pro vás důležitější autor nebo kniha, lze to vůbec říci? Myslím si, že někdy může osobní a literární rovina být v konfliktu…
Dělal jsem mnoho knih autorům, které jsem měl velmi rád a vážil jsem si jich. A dělal jsem i knihy takříkaje jen profesionálně. Kde mi šlo jen o kvalitní výsledek práce, přestože mi autor k srdci nepřirostl. Obě ty situace velmi dobře znám. A myslím si, že je to normální. Že to zažil každý editor či redaktor.

Může se stát, že se najednou nedá pokračovat? Musel jste někdy rozdělanou práci opustit?
To je velmi dobrá a zajímavá otázka… Mnohokrát jsem se velmi pohádal, například s grafiky. I rozhovory s autory byly někdy velmi nepříjemné. Nemohu si ale v tuto chvíli vzpomenout na situaci, na niž se ptáte. Je možné, že se to stalo, ale věnuji se téhle práci již třicet let a deník jsem si nikdy nepsal… Já jdu stále dál, dělám nové věci, zatím jsem neměl čas se ohlížet zpět. Až ho budu mít, možná si na nějakou podobnou situaci vzpomenu. Ale teď ji v paměti nemám.

Když připravujete výbor z díla nebo souhrnná vydání, jakým způsobem rozhodnete o výsledném uspořádání svazku? Už kvůli přijatelnému rozsahu se někde musí udělat „konec“, i když dílo pokračuje nebo je mnohem rozsáhlejší. Přijde mi to trochu jako chirurgie — která tkáň se zachrání a která se odstraní….
Výborů jsem dělal poměrně málo. Snažil jsem se vždy spíš o souhrnná vydání. Ale je pravda, že vybírat stati pro Tvorbu a osobnost Václava Černého bylo poměrně náročné, rozsah překročen být nemohl. Tam mi oponenturu dělal Jaroslav Kabíček. Naproti tomu Socha z hlasů Jana Zábrany se mi vybírala sama – tam jsem se řídil jedině svým citem, ničím jiným.

Autor má často rukopis ve více verzích nebo existují různá vydání — mnohé volby lze objasnit v edičních poznámkách, ale některé musíte udělat spolu s autorem a nebo za něho. Jak se to dělá, aby to člověka neuvádělo v pochybnost?
To se týkalo hlavně Básní Josefa Topola. Některé básně měl třeba v šesti variantách. A to byla vůbec nekrásnější práce v mém životě: my jsme si ty básně četli, mluvili jsme o nich a výběr vznikal ve vzájemném rozhovoru. To bylo něco, na co se nedá zapomenout.

Je někdy třeba jít proti autorovi pro dobro textu? Přesvědčit ho, vymluvit mu třeba, aby trval na něčem, co má hodnotu pouze sentimentální a nikoliv literární? Jak má být editor přísný?
Ano, je to nutné, někdy dokonce naprosto nezbytné. Autoři totiž mnohdy nemají kritický odstup od toho, co napsali. Kdybych to vzal teologicky: Bůh si je zvolil za svůj nástroj a skrze ně napsal svůj text. A ti lidé často ani moc nerozumí tomu, co to vlastně napsali a jakou to má hodnotu. To byl případ zejména pozdního Ivana Diviše. On básně chrlil, psal jich velmi mnoho každý den a byly mezi nimi skvosty a skutečné perly, ale i naprosté blbosti a trapnosti. Házel mi ty texty téměř vidlemi a já jsem z nich vybíral. To se týkalo sbírek Verše starého muže, Češi pod Huascaránem a Poslední básně. Vždycky jsem s ním o tom potom mluvil a on mi nikdy, opravdu nikdy, ani v jednom případě neoponoval. Ten výběr nechal na mě. A nezařazené básně nemilosrdně ničil, jak bylo jeho zvykem.

Jakým způsobem pracujete s texty — musíte mít všechno kolem sebe fyzicky, na papírech, rozložené kolem sebe?
Ano. Některé edice jsem měl rozložené na papírech po celé měsíce na zemi, na stole, na posteli… A zase mě to čeká. V tu dobu nevypadá editorův příbytek zrovna vlídně.

Aby byl výsledek dobrý, jak dlouho necháváte tvar knihy uležet?
Je to nezbytné minimálně po jeden měsíc. Nechal si pročistit hlavu. A pak se k edici vrátit a číst ji novýma očima. Nezaujatýma, čerstvýma.

Jakým způsobem se stavíte k otázce dostupnosti dobré literatury? Tuším, že při vašem důsledném zpřístupňování autorů dříve zakázaných a jinak málo dostupných a při způsobu vaší práce pro Torst budete klást přístup k cenným myšlenkám a krásné literatuře nad ostatní věci, například nad cenu práce (honorář, autorská práva)?
Přiznám se vám, že vždycky mi šlo o to, aby vyšly dobré a cenné věci. Že se mi tou prací podařilo po dobu třiceti let mimo jiné také uživit, to považuji v podstatě za zázrak. Není to moje zásluha, byl jsem blízko dobrých lidí, kteří to umožnili. Není mi moc příjemné o tom mluvit, ale shrnul bych to do zobecnění: kdyby lidé, kteří u nás po roce 1989 píší, editují, redigují a vydávají cenné knihy, ty svazky nedotovali svým životním stylem a svou láskou k literatuře, 90 % knih by u nás vůbec nevycházelo. Instalatér opraví protékající záchod a vydělá si 500 Kč za půl hodiny. Redaktor si stejnou částku vydělá za tři čtvrtě dne. Překladatelé jsou za svou nesmírně těžkou práci placeni stejně špatně. A to je nesrovnávám s advokáty, bankéři, obchodníky, dopravci, lidmi pracujícími v reklamě… Dělat práci v oblasti vydávání krásné literatury je volba, již jsme učinili. V něčem jsme si tím život neulehčili, v něčem jiném jsme si ho naopak učinili zajímavým, neřku-li krásným. Abych spolu s Janem Zábranou citoval Vítězslava Nezvala, byť zde v poněkud jiném kontextu, než to jeden z nich napsal a druhý citoval: a poněvadž se mi čehosi nedostalo / teď cosi mě přerůstá.

 

Edice jako galerie myšlení

Zdá se mi, že rád pracujete především na souhrnných dílech. Je to proto, že tam už je lépe možné „vysochat“ smysluplný celek nějak prověřený časem?
Když se nad tím zamýšlím, tak zjišťuji, že já jsem si vlastně nikdy ani moc nevybíral. Ty edice ke mně přicházely samy a používaly mne jako svůj pomocný nástroj. Udělal jsem v postatě jen to, co uděláno být mělo. Ještě několik takových úkolů mám před sebou. A sním o tom, že až je splním, budu se věnovat tomu, že své životní zkušenosti budu druhým lidem předávat jiným způsobem než pouze ediční prací. Třeba učením nebo psaním duchovních portrétů těch, které jsem měl to štěstí poznat a již nežijí. Zatím na to nemám dostatek času.

Když se plánuje architektura edice nebo se dílo člení na jednotlivé svazky spisů, je třeba hned myslet na celek (který se třeba podaří dokončit až za mnoho let) a nebo se ty věci trochu dějí samy, postupně, jak čas plyne a možnosti se objevují?
Já jsem vždycky myslel na celek. Nejen na celek díla jednoho autora, ale na celek naší národní literatury. V jejím rámci se pohybuji, myslím, pracuji.  Snažil jsem se o to, aby ten celek byl úplný, živý a nezdeformovaný.

Myslíte, že by inteligentní čtenář měl sledovat edice spíše než jména, a tím se třeba seznámit s díly, která by jinak neobjevil?
Inteligentnímu čtenáři bych doporučil, aby si  přečetl většinu knih z edic Světová četba, Světová knihovna, Knihovna klasiků či Český překlad nakladatelství Odeon, jež byly vydány v letech 1950–1993. Ty edice mu dají téměř vše, co potřebuje k tomu, aby si další literární objevy už mohl dělat jinde a sám.

Dnešní úprava knih akcentuje obálku, velké jméno autora na obálce… Edice je někdy poznat podle formátu a barevnosti, ale často bývá skrytá někde uvnitř knihy. Stýská se vám po staré knižní úpravě, třeba z šedesátých let?
Samozřejmě že stýská. Miluji co nejjednodušší a nejstřídmější grafickou úpravu. Muzikova grafická úprava odeonské Knihovny klasiků je nepřekonatelná. Stejně střídmé a funkční grafické úpravy uměli dělat Karel Teige, Libor Fára a další typografičtí mistři. Ve Francii a Německu takové knížky vycházejí dodnes – u Gallimarda, u Fischera a v dalších nakladatelstvích.

Spolupracujete s knižními grafiky na vizuální podobě knih?
Ano, a velmi si jich vážím. Byla radost spolupracovat s Vladimírem Nárožníkem, mám velmi rád a vážím si Roberta Nováka, Davida Balihara, Jany Vahalíkové, Aleše Najbrta, Luboše Drtiny.

Které edice české poezie — bez ohledu na nakladatelství a dobu, kdy vycházely — máte osobně rád?
Denně beru do rukou knížky z edice Květy poezie, již vydávalo nakladatelství Mladá fronta. To byla edice takřka nepřekonatelná. Nesmírně rád mám edici poezie Cesty, již vydávala v šedesátých letech Mladá fronta. Skvělá byla edice poezie Plamen v Odeonu, rád mám i edici Poesie, vydávanou kdysi v Melantrichu.

Bojíte se o knihy a čtenářství v digitální době? Nejsme všichni nějak moc na facebooku?
Nebojím i bojím. To je příliš složitá a komplexní otázka, která by vydala na samostatný rozhovor. Na facebooku jsem teď možná moc i já, to máte pravdu. Mění se způsob i obsah komunikace mezi lidmi. Tohle téma budu promýšlet a rád bych se k němu někdy vrátil. Teď mohu říct jen: Nebojím i bojím.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Šulc

    (* 1965), knižní redaktor a editor, v letech 1990-1993 pracoval v pražském nakladatelství Odeon, od roku 1993 se věnuje redakční a ediční práci pro řadu pražských a brněnských nakladatelství, zejména ...
    Profil
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

    Drobná publicistika – Komentář
    revue Ravt 14/2020
  • Juliana Sokolova_foto_Tatiana Takacova
    Rozhovor s Julianou Sokolovou

    Začala som všetko písanie brať ako literárne písanie

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Juliana Sokolová je básnířka, esejistka a filosofka. Vyučovala filosofii na Fakultě umění TU v Košicích. Právě nyní je na rodičovské dovolené s druhým synem, který se narodil v září 2019 a přitom realizuje doktorandský výzkum v oboru dějiny a teorie architektury na pražské AVU. S manželem Lukášem Berberichem se aktivně podílela na rekonstrukci a nové kulturní koncepci košického Kina Úsmev, které se stalo živým centrem kulturního života, aktuálně zde probíhají například i tvůrčí rezidenční pobyty. Cyklus večerů Literatúra a film v Kině Úsmev spojuje živé setkání se spisovatelem a promítání filmu podle jeho/jejího výběru. Z Košic cestují i odpovědi na moje otázky.

    fotografie: Tatiana Takáčová

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 13/2020
  • jonas_zboril
    Rozhovor s Jonášem Zbořilem

    Ženou mě otázky a zvědavost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2020