DAVID BÖHM

A jako Antarktida

Labyrint / Raketa, Praha 2019

A jako Antarktida s podtitulem Pohled z druhé strany Davida Böhma představuje světadíl na spodku jižní polokoule, který nás nutí k přemýšlení o nejzazších lidských mezích a o statečnosti těch, kdo se jim vydali vánicí vstříc – především pokořitel jižního pólu Roald Amundsen a jeho nebohý soupeř Robert Falcon Scott. David Böhm děkuje kolektivu polárníků i výtvarníků (kolega Jiří Franta přispěl komiksem) za cenné rady a na závěr je zachycuje vtipnou ilustrací. Výsledkem jeho popularizační snahy je formálně znamenitá encyklopedie přibližující nejen kruté povětrnostní podmínky Antarktidy s odolnou zvířenou chodící tudy jako „protinožci“, ale i její provázanost s globálním ekosystémem, v němž sehrává zásadní roli kontinent v mezinárodní kolektivní správě vylučující přítomnost vojsk. K tomu autor využil kombinované výtvarné techniky, staré mapy, technické projekce, fotografie plyšových zvířat, a tak i po stránce ilustrační vytvořil hodnotnou publikaci pro celou rodinu. Autorský knižní projekt byl nominován na letošní Magnesii Literu a získal Zlatou stuhu v kategorii Literatura faktu pro děti a mládež.

Jste stále propojen s hravým chlapectvím, přitom máte rád, když je spojeno s určitou dávkou poučení. Čím si vysvětlujte, že dnes tyto autorské a kolektivní ilustrované knihy přitahují čtenáře? 

David Böhm: Podle mě je základním motorem zvědavost. A když si tu upřímnou, hravou a nepředpojatou zvědavost, která je připisovaná dětem, zachováme do dospělosti, může se potkat z druhé strany se zkušeností. Poučování bych se ale radši vyvaroval.

Proč takové knížky dnes přitahují čtenáře, nevím, ale možná v tom hraje paradoxně roli i škola, která podle mě často normalizuje přemýšlení a zabíjí tu přirozenou zvídavost. A tak knížky, které nejsou vymezené nějakou oblastí nebo jedním tématem, znovu otvírají ten prostor pro objevování. A přitom kdyby měly na obálce napsáno „učebnice“, tak by je nikdo nikdy dobrovolně neotevřel…

Dočteme se a prohlédneme si leccos o Antarktidě. Čím vás vábil prostor Antarktidy? Kdy jste pojal záměr napsat a nakreslit A jako Antarktidu? 

Antarktidou mě nakazil cestovatel Jarda Pavlíček, s ním jsem byl společně s mými syny a parťákem Jiřím Frantou na kurzu přežití, bylo tam dost času si povídat a právě tam jsem začal přemýšlet, že by stálo za to nějak zpracovat tenhle „prázdný“ kontinent, kde nikdy nežili lidi, nikomu nepatří, nesmí se tam těžit ani válčit, je sušší než Sahara, a přitom jsou tam zmrzlé tři čtvrtiny sladké vody na zeměkouli, ovlivňuje počasí na celém světě a jeho led je jako paměťová karta země.

PETR BORKOVEC

Každá věc má něco společného se štěstím

Ilustroval Martin Krkošek

Běžíliška, Praha 2019

Ve sbírce Každá věc má něco společného se štěstím Petr Borkovec přelévá z dětství náznaky živých tvorů a neživých předmětů, jež jsou zde stále přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Je také svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017) s básnickými miniaturami, dotýkajícími se naší každodennosti. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenérie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla doprovázené chlapeckými sny nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, užívajících folklórních motivů, fragmentů rozhovorů a jazykových hříček. Předestře morgensternovskou báseň („Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí“) i půvabnou vzpomínku „Na babiččině skříni“. Neobvyklé básníkovo přemítání si dopřáváme v širokém generačním souznění a můžeme se kochat ilustracemi Martina Krkoška, vyjevujícími ve vší vážnosti panorama básníkova rodiště Louňovic pod Blaníkem (i s jeho chlapeckým portrétem), ale také vtipně glosující hravá říkadla. Básnická sbírka byla nominována na Magnesii Literu a již získala Zlatou stuhu v kategorii beletrie pro děti.

Věci nás obklopují od prvních vjemů, různě se přeskládávají a vyvstávají během našeho života. Co vás vedlo k napsání sbírek, v jejichž názvu věci figurují?

Petr Borkovec: Jsem rozmazlený jedináček, v dětství obklopený ženami několika generací, které o mě pečovaly především jídlem, odháněním od veškeré práce a pečlivým hlídáním, aby se mi nic nestalo. Dětská léta jsem trávil většinou o samotě: buď ve svém dětském pokoji ve městě, nebo na dvorku a zahradě na vesnici. Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru. Tak teď píšu o tom, co jsme tehdy s těmi vymyšlenými přáteli do detailu rozebrali, roztřídili, co jsme si prohlédli a ujasnili si. Běží to samo, je to dávno připravené.

Často se řeší zbytečně, pro jaký věk jsou určeny vaše subtilní verše i z této sbírky Každá věc má něco společného se štěstím. Co byste vzkázal svým čtenářům?

Myslím, že ty moje knihy pro děti nejlíp obstojí v situaci, kdy s dítětem čte dohromady někdo dospělý a povídají si o tom. Ideálně – tak o tom sním – ta situace vznikne tak, že s tou knížkou přijde mladší za starším a začne se na něco vyptávat. Na něco divného, co tam našel, čemu nerozumí, ale nějak ho to zajímá. Když píšu pro děti, myslím samozřejmě na to, že píšu pro děti – ale nejsem ochoten kvůli tomu dělat bůhvíjaké kotrmelce. Připadá mi přirozené, že občas udělám text, který může být zařazen jak do knížky pro osmileté děti, tak do básnické sbírky pro dvacetileté a starší. Čtenářům bych vzkázal, že když budou chtít, můžou mi zavolat. Že to zvednu.