Poprvé jsem tě viděla na fotografii, kterak pluješ nad vodou, tehdy jsi více básnil a hned v počátku tvého medailonu se psalo, že zmizíš i se jménem Petr Odillo Stradický ze Strdic v roce 2006. Píšeš ještě poezii?

Básním, ale už ne tolik jako tenkrát Odillo, dej mu Pánbůh lehké spočinutí. Navíc své verše nezahušťuji do sbírek, nýbrž je rafinovaně ukrývám pod pláštíkem svých próz. Například v mém novém románu Nulorožec je na straně devadesát devět k nalezení báseň „Praláska“. Sice je podepsaná Johannem Wolfgangem von Goethe, ale to je v tomto případu moje krycí jméno. Taky jsem se pustil do překladů – v Andělím vejci jsem přebásnil Goethovu slavnou druhou „Poutníkovu noční píseň“. Na to, že německy umím jen „der die das – psí vocas“, tak docela slušně, řekl bych. A právě teď zápasím se Zrcadlem Borise Pasternaka, které mě hypnotizuje už dlouhá léta.

Voda neboli H2O se stala tvou inspirací pro již dva díly groteskní pohádky, při níž se pobaví leckterý dospělý. V poslední H2O a poklad šíleného oka, ve které se naše zmenšovací parta pohybuje ve vzducholodi a opět zachraňuje, tentokrát před velkou loupeží, jsi popsal na počátku nálevníky a na konci něžně a křupavě škvarky. Často se tě ptali u Mlýna na mumie na recepty, odkud je bereš? Jaké bylo tvé nejmilejší jídlo v dětství?

Prachrousty, čili chlupaté knedlíky zapečené se škvarky a kysaným zelím. Když jsem byl ještě malý chlapeček, byl můj dědeček Bohumír ředitelem továrny vyrábějící masomlýnky a rámy na piána ve Skuhrově nad Bělou. A tam jsem měl chůvu paní Petříkovou, která mi tuto specialitu prosté, leč chutné kuchyně orlických horalů pekla v miniaturním pekáči. Ten pekáček byl určený jenom pro mne, nikdo jiný z něj jíst nesměl.

A objeví se v cyklu H2O nějaký tvůj oblíbený pokrm z dětství? Jak je již známo, bude mít další pokračování, nemohu si nevšimnout, jak na mne zírá z posledních stránek stařičký Citroën.

Ano, prachrousti by se do H2O docela hodily. A ano, s Galinou Miklínovou jsme si řekli, že budeme tvořit nová pokračování, dokud nás to bude bavit. Plánujeme celkem sedm dílů. A dodávka Citroën Type H mě fascinuje už od dětství, kdy jsem ji viděl ve filmu Fantomas se zlobí. Tam z ní vyjede proudnicová bomba na kolečkách a vyhodí do povětří pancéřová vrata. Moc jsem po tom autu toužil, teď ho mám alespoň v knížce.

Svou bujnou fabulaci jsi v posledních letech zaměřil hlavně na tvorbu pro děti. Co tě k ní přitáhlo? V tomto roce jsi totiž vydal tři knihy pro děti: pokračování Jezevce Chrujdy (již páté), pokračování H2O a úplnou novinku Fíla, Žofie a Smaragdová deska.

Ještě před deseti lety by mě ani ve snu nenapadlo psát pro droboť. A když jsem napsal svou první dětskou knížku Mrkev ho vcucla pod zem, nikdo ji nechtěl vydat. Naštěstí mi tenkrát přátelsky vypomohl Ivan Wernisch, který Mrkev doporučil Ivaně Pecháčkové do Meanderu. A pak už to jelo jako po dětském olejíčku. Tři knížky pro děti v jednom roce je asi hodně, ale navzájem se nepřekrývají – Chrujda je pro mrňata, Fíla s Žofií pro školáky prvního stupně a H2O zase pro předpuberťáky. Hugo, Hubert a Ofélie – hlavní hrdinové H2O – navíc rostou spolu se svými čtenáři, takže brzy okusí slasti dospívání.

Pokud tě někdo čte, tak si nemůže nevšimnout tvých milovaných zájmů, jako jsou historie Rakouska-Uherska, zmizelá středověká Praha i poslední tři války na našem území, astrologie, mystika a tělesné požitky. Překvapilo mne, jak je had Uroborec přitažlivou a milou postavou. Kde se zrodila?

Předobrazem Uroborce je samozřejmě had Uroboros, pradávný mystický symbol jednostejnosti mikro- a makrokosmu. Jakožto literární postavu jsem ho však vybavil povahou mého již zmíněného dědečka továrníčka Boži, v jehož charakteru se paradoxně snoubila vlídnost s přísností i smysl pro humor s tuhým dogmatismem. Přespříliš jednoznační lidé mě nudí, jsou předvídatelní jako východ slunce.

Jsi všímavým autorem, sleduješ dění, ke kterému jsi kritický. Stalo se ti, že si tvých aktuálních špílců všimli malí čtenáři? A vůbec: jakou máš s dětmi zkušenost jako autor?

Špílce schovávám do textu jako bonbónky pro rodiče a malé génie. Normální dítě si jich nejspíš nevšimne, ale o nic se neochudí. Například v prvním dílu příběhů z lesa Habřince jezevec Chrujda hraje Ricka Blaina, hlavní postavu mého milovaného filmu Casablanca, kterého ztvárnil Humphrey Bogart. A jeho femme fatale jménem Ilsa Lundová, čili Ingrid Bergmanovou, hraje straka. Podobně alchymistická pohádka Fíla, Žofie a Smaragdová deska se dá číst buď jako trochu jiný dobrodružný příběh, nebo jako iniciační text. Nechávám na čtenáři, kterou cestu si vybere. Vím ale jistě, že alchymie a mystika vůbec je mnohem bližší myšlení dětí než dospělých. Většina lidí něco hrozně důležitého ztratí, jakmile jim začnou růst prsa nebo vousy.

A kam se v příštím příběhu odebere jezevec Chrujda, chystáš jeho pokračování? Neuvidíme jej v televizním večerníčku? Přímo se nabízí pro takové zpracování.

V šestém dílu bude Chrujda krotit přerostlý křen. A večerníček skutečně bude, právě píšu pro Českou televizi scénáře. Animovaná tvorba ale znamená spoustu práce, takže si ještě počkáme, nejméně rok nebo dva.

Všechny tvé knihy pro děti jsou nadmíru dobře ilustrovány. Dvě jsi tvořil s ilustrátorkou Lucií Dvořákovou, jejíž ilustrace (využívá i ozdobné iniciálky) mne překvapily v nové alchymistické pohádce. A v H2O s Galinou Miklínovou. Jako bys byl pokračovatelem lichožroutích bytostí Pavla Šruta, Galina Miklínová byla také jeho dvorní ilustrátorkou…

Obě ty dámy mám moc rád jako výtvarnice i lidsky. U každé knížky se moc těším na obrázky, a když je pak vidím, pokaždé vrním blahem. Lucii Dvořákovou jsem si vybral sám, protože si myslím, že je u nás v kategorii pro děti kolem šesti let vůbec nejlepší. A jí se zase líbilo, jak píšu. Setkání s Galinou Miklínovou bylo maličko dobrodružnější. Když jsem připravoval první H2O, říkal jsem si, že by to chtělo nějaký dospělejší styl. Mého kamaráda Pavla Staňka napadla Galina, takže jsme jí zavolali. Byla z toho úplně perplex, protože Pavel Šrut, dej mu Pánbůh nebe, sice tenkrát ještě pobýval mezi námi, ale už nepsal. Takže Galina hledala nového autora a napadl ji Stančík. A právě v tu chvíli Stančík telefonoval… Inu, náhoda neexistuje, náhoda je Bůh.

Vydáváš nyní další román pro dospělé Nulorožec, jeho název by mohl evokovat i knihu pro děti. Co jím vysíláš do éteru pro své čtenáře?

Bájná obluda, chcete-li mytologická bytost, je přítomná v každém z nás. Hlavně si nenechte vzít své rohy, moc vám sluší a brzy je budete potřebovat.